Když srdce tančí

Vášnivé drama se odehrává na třech rovinách. Jednou je samotný legendární příběh Piano, který vytvořila režisérka Jane Campion, emoce a hudba. Dalším dramatem je tvorba, dřina, zkoušení, castingy, bolest a další emoce. Jedinečnou rovinou je pak otázka reprezentace a uznání oproti kulturnímu přivlastnění a exploataci. Takové drama zažíváme na Facebooku denně a zde vidíme, jak vypadá skutečná snaha, aby Čech nenapodoboval cizí kulturu. Poučné drama tedy je o tom, jak vytvořit poctu maorské kultuře, když to není maorská kultura a netvoří ji Maoři a Maorky. A jedním z výsledků, které to přinese, je reflexe, či otázka na absenci maorských tanečníků a tanečnic. Jiří Bubeníček k tomu má maorského „asistenta“ a jejich „střety“ vypadají na povrchu klidně, ale jak sami poznamenávají, kdyby na obou stranách byl někdo jiný, celý projekt by skončil. Oba bojují sami se sebou a s chutí to vzdát a odejít. Dobrodružné vyjednávání vyžaduje od obou respekt a otevřenost. Vyjednávají delikátní věc, osobní pro oba, přitom oba dělají chyby, které je zraňují. Trochu paralela k Pianu, kde se dva muži zápasí o jednu ženu… Bubeníček musí mít pocit, že mu hází klacky pod nohy. Jaké sebezapření to musí být, když máte vizi a někdo do toho hodí vidle a nevíte proč? A jaké to musí být naopak pro druhou stranu zvyklou na ústrky a ponižování, zkousnout pocit neúcty a vykrádání vaší kultury? To byl jeden z největších tanců odehrávající se v zákulisí. Je těžké hledat win win strategii. Chtěl jsem popsat, že Jiří Bubeníček k tomu přistupuje jako umělec, ale to je právě krátkozraké vysvětlení, protože asistent je také umělec. Bubeníček k tomu přistupuje jako Čech bezelstně, s neznalostí. A díky otevřenosti, zralosti a trpělivosti dojde pochopení a katarze, která je paralelou vyvrcholení příběhu Ady. Klíčové je, že maorské postavy mají ztvárnit nemaorští tanečníci a tanečnice. Bubeníček jako nemaorský umělec to vidí bezelstně jako představení a postavy příběhu. Proto nejprve navrhne ještě horší řešení, že je jako Maory nalíčí. Tedy něco jako black face, což by publikum nevzalo už vůbec. Na druhou stranu asistent zase dělal chybu v tomu, že měl říkat výhrady mnohem dříve, a vysvětlovat je mohl také více polopaticky a logicky. Nevím, jak asistent, ale Jiří Bubeníček se poučil, že příště by chtěl víc informací na hned začátku. Nakonec vše pochopil, ale vyžadovalo jistě trpělivost a sebezapření i zpracování možné křivdy, kdy se mu za jeho otevřenost a respekt vedení v jednu chvíli „odvděčí“, že změnu udělají bez jeho vědomí. Jeho bratr Otto vysvětluje, že divadlo by přeci mělo vyjádřit cokoli, otevřít lidem oči, sdělit myšlenku, umění by mělo být svobodné… A Jiří dokazuje své pochopení, když s tím souhlasí, ale dodává, že divadlo ale dělají konkrétní lidé a ti mají konkrétní příběhy… Nejde jen o příběh na papíře. (02.01.2021)

Moc hezký dokument, ve kterém se pojí skvělí tanečníci, krásná hudba, úžasná předloha (film Piano) a hromada emocí. Obdivuji bratry Bubeníčkovi, že celý projekt nevzdali a moc ráda bych výsledný balet viděla naživo. (02.05.2021)