TroiMae

Animace je čarokrásná a neomrzí. Bohužel všechny příběhy jsou střiženy podle stejné hetero/amatonormativní šablony when boy meets girl, což mě v polovině už přestalo bavit. Hůl nad pohádkami jsem zlomil ve chvíli, když cizí dívka z rozmaru podvede chlapce a přiměje ho zabít milovaného koně s tím, že sní jeho srdce… A on si ji pak samou láskou stejně vezme. Měl ji pohodit a nechat si toho koně.

Pilotní epizoda super. Ale když ptáčka lapají… Zbytek série je takový hallmarkovský televizní… Není to napínavé, překvapivé, děsivé, zvraty nejsou… zvrácené, takové ochotnické. A hlavní monstrum, které plnočelně vidíme od předposledního dílu, je vyložené směšné. Asi jako by tvůrci zadali AI, jak by vypadalo monstrum ve stylu 60. let. Vypadá něco mezi Netvorem z Černé laguny a Sezamovou ulicí. A postavy mě přestaly zajímat ve chvíli, kdy hlavní hrdina spálí tělo partnera své bývalé ženy, kterého zabil, matka jeho syna se pohřešuje a jeho syn je s cizími lidmi s tím, že mu slíbí, že za ním za hodinu přijede, a v to všem ho nenapadne nic jiného než v dom bývalé ženy v její ložnici souložit se sovu kolegyní/milenkou, kde je pak najde kamarádka ženy. Přitom jde dělat mnohem poutavější seriály. Jako FlashForward.

Wow. Tři hodiny Rusalky a účes stále drží. Bál jsem se, že tři hodiny mě to nebude bavit, když hlavním důvodem, proč mě to zajímá, je netradiční výprava. Ale ani po třech hodinách se celková výprava neokouká, je působivá a také příběh je poutavý a dojemný. Včetně Rusalky, která se o pomoc spojí s Ježibabou z rodu Harkonnenů :) Nebo konečně děkovačky, kdy tanečníci a tanečnice vypadají jako spokojení Elfové z Rokliny :) Choreografie je obdivuhodná stejně jako to, že se prakticky tři hodiny museli všichni doslova plácat prakticky nazí v jistě ne moc teplé vodě. Natož v ní zpívat. Přesto všichni působí jako ryby ve vodě. A Vodník jedna z nejvíc "lidských" postav. PS: Plakát se k danému představení vůbec nehodí – klasická (a poměrně naivní) malba oproti modernímu minimalistickému a rafinovanému ztvárnění je jako z jiného světa.

Po úspěchu prvního dílu si režisér zřejmě řekl, že to roztočí, a film ztratil svou hodnotu, důvěryhodnost. Stala se z toho kombinace Všechno, všude, najednou, Únikové hry, Až tam nezbyl žádný a grotesky.

Tahle řada působí, jako by ji vygenerovala AI. To i covidový rok seriál přečkal s větší důstojností. Chybí mi věrohodná diverzita (např. BDSM tematika), která se mi na seriálu líbila. Snad jen Sakina Jaffrey s indickými kořeny jako nová postava stojí za zmínku. Naopak o postavě Roxanne (žena Chucka Rhoadese) ztvárněné domorodou Američankou Lily Gladstone, se v této řadě jen mluví.

Film alespoň volí neotřelé nelineární vyprávění a je pochopitelné, že se do filmu nevejde vše a také nelze vše vysvětlovat, ale kromě její osudové lásky boxera Marcela sporadické zmínky o vztazích slavné zpěvačky jsou trochu jako hledat velikonoční vajíčka. Přitom zpěvačka prý nedokázala usnout bez chlupaté mužské nohy pod peřinou. Nejde výčet všech jejích milenců, ale o to, že zapadá spojení mezi ní a mnohými významnými muži. A tak Yves Montand je zmíněn jen v rámci výčtu hostů v publiku. Přitom tak, jako Asso „udělal“ Piaf, Montand (stejně tak Aznavour) patřil mezi ty, které „udělala“ Piaf. Napsala pro něj chanson a během roku byl tak populární, že se s ním rozešla. Théo Sarapo, její poslední, o dvacet let mladší manžel, který o ni pečoval na sklonku jejího života, se sice nestal význačným zpěvákem, přesto ve filmu jen bez souvislosti zazní jeho křestní jméno z úst umírající Piaf (mohla aspoň zaznít jejich společná píseň „K čemu je láska?“).

Špatné to není, to nemohu říct, nenudil jsem se. Ale tahle zápletka a „zvrat“ už je celkem tradiční. A konec pak je tak nevěrohodný, že už je to všechno jedno.

Na jednu stranu je tato řada výjimečná svou celkem civilní autentickou atmosférou newyorské gay komunity 80. let. Je patrné i použití filtru, takže záběry dostávají jistotu patinu. Problém je, když se to zvrhne v Hostel a myšlenka jde do výlevky… Proč je závěr rozdělen na dva díly nevím, předposlední je tako psychedelický trip a poslední v podstatě takový půlhodinový videoklipem, byť hezkým. Řada pracuje s několika důležitými autentickými motivy. Jednak metaforou epidemie HIV/AIDS, jednak příběhem sériového vraha (v New Yorku v letech 1992–1993 - ale jinak vraždil od 70. let - tzv. Last Call Killer zabil a rozčtvrtil několik gayů, které vylákal z barů, dopaden byl v roce 2001, jeho povoláním byl zdravotní bratr na chirurgii) a hlavně autentickou a nadčasovou červenou linií k oběma tématům, tedy zoufalým nezájmem úřadů.

Skvělé herecké výkony, barvy, výprava, některé songy, působivé, ale i když mám rád muzikály, zřejmě mi k srdci přirostla více původní verze. Tahle zase může dílo oživit pro další generace, ale zajímal by mě spíš přímo divadelní záznam muzikálu než film, který je jeho „technikolorovou“ verzí. Ne, že by to nebylo působivé, ale trochu jako Čaroděj ze země Oz.

V každém asijském romantickém filmu musí aspoň jeden člověk (aspoň jednou) zemřít. A občas prší.