TroiMae

Vypadá to, že někteří si pletou, že to je seriál a ne akční videohra.

Přijít na nevěru manžela a uvařit čaj s citronem...  Super. Lidi totiž často dělají opak toho, co chtějí, když jsou zraněný a cítí se opuštěně. Místo sblížení a čaje s citronem prásknou dveřmi.

Scénář je moc děravý. Ze škrábnutí doktor léčí pacienta několik dní, když změna pohlaví mu nečiní potíže během maximálně pár hodin. Postavit dítěti na planetě jurtu je těžší, než mu dát panenku a poslat ho zemřít zpět v čase na opuštěnou planetu. A vše ve vyřeší náhodou.

Feminismus dorazil na Ferenginar... Epizoda je poněkud kontroverzní a těžko říct proč. Je poněkud cringe, ale těžko říct, zda za tím není víc, protože jedna z postav doslova změní pohlaví a je to výzva pro cisheteronormativitu. Ano, jsou tam klišé, ale když se tomu samému smějeme v soudobém seriálu Most! A nelze upřít, že se epizoda zabývá např. sexuálním obtěžováním a na rozdíl od reality může jít dál než „jak muž pozná kosent? když jde do gay baru“. Takže mám podezření, že i tím může provokovat.

V hlavě 2 je prostě pokračováním jedničky. Nemusíme si stěžovat na málo originality, protože původní poselství je stejně aktuální ve chvíli, kdy Riley ve třinácti přepadne puberta, čeká ji střední a před tím víkendový hokejový tábor s jejími dvěma nejlepšími kámoškami a vysněným týmem Plameňaček v čele s obdivovanou Val Ortiz. Milý, hodný, zábavný, užitečný a terapeutický film znovu nastoluje téma potlačených emocí a vzpomínek. Jestli se před tím Radost vypořádala se Smutkem a všichni pochopili, že musí držet spolu, nyní čelí stejné výzvě s celou novou bandou emocí. I když se situaci snaží nevhodně opanovat Úzkost, i Radost bude muset opět projít vývojem a opustit svůj paternalismus hraničící s blahosklonností. Cesta za poznáním je dobrodružná a nechybí ani záchvat paniky.   Radost: „Úzkost využívá představivost Riley proti ní!“ Úzkost: „Chtěla jsem ji jen chránit…“   Úzkost: „Co všechno se může stát, když se Riley nedostane do týmu? Skvělé, že se ptáte, takže…“

Podobně jako u kritikou ceněné knihy i seriálu Vyznání Frannie Langtonové, nejsem nadšený a nebýt Margaret Atwood, tak seriál ani nedokoukám. Tyhle byť feministické vězeňské retro vyprávěnky ve mně nezanechávají žádný dojem a přijdou mi nakonec jako jedno z těch kejklířských představení mesmerismu, hypnózy či vyvolávání duchů. Alias Grace jako Šeherezáda jen poutá pozornost posluchačů příběhy, na nichž nezáleží.

Gillian Anderson, ve své snad nejlepší (a její nejoblíbenější) roli jako Stella Gibson. Především její postavou seriál nastavuje feministické zrcadlo patriarchátu i divácké obci. Chápu, že některým lidem se to zdá nudné, přitom napínavější seriál neznám, z feministického hlediska. Seriál je intenzivní a podařilo se vytvořit tři výživné řady. Gibson se může zdát chladná, ale naopak je femininní, jen na autonomii (třeba sexuální) u žen nejsme zvyklí. A může nás mást to, že nepřistupují na hru mužské hegemonie, kterou (na rozdíl od filmu chudáčci) naopak přímo adresuje. Není vrahem fascinována a pojmenovává věci tak, jako jsou – stará známá misogynie. Odklání od neuvědomované viktimizaci obětí vraha a žen obecně. Stella Gibson je kompetentní, výkonná, přímá, komplexní, přitom "ženská" (svá) a lidsky empatická… (např. nezapomenutelný moment  jejího setkání s neznámou ženou na pohotovosti v epizodě třetí řady „Ticho a trýzeň“).   Seriálu bylo např. vyčítáno násilí, ale násilí v něm není samoúčelné, bez kontextu, na odlidštěných obětech, pro „pobavení“. Je dobře vykresleno, že nejde o „zločiny z vášně“, jak se takové násilí vlastně omlouvá a násilník se vyviňuje, ale jde o kontrolu, moc, něco, co je systémově vetkáno do patriarchální společnosti jako takové. S tím souvisí výtka, že vrah je „moc sexy“. Argumentem je, že jestli někomu psychopat přijde sexy, problém je někde jinde. A že by nás to mělo zneklidňovat. Jednak, jak Gibson v první řadě reaguje na postěžování si policisty, že jim volají lidé a udávají své manžele, bratry, otce, syny… Ale my hledáme něčího syna, manžela, nebo otce. Ve třetí řadě pak postava Gibson nastaví zrcadlo diváctvu doslova – s otázkou, zdánlivě na vraha, proč si své oběti natáčí a jaké potěšení mu dělá se na to pak dívat, jím natočené video obrátí přímo na kameru s dotazem, zda to je určené pro lidi, které baví se dívat na podobné programy… čímž myslí nás. Přitom od té doby je takový dotaz ještě aktuálnější, když se, jak jsem očekával, Jeffrey Dahmer stal popkulturní celebritou, což pro přeživší jeho řádění musí být otvíráním starých ran (v jistém incidentu se např. zpěvačka Ariana Grande v televizním rozhovoru doznala, že Dahmer je jejím vysněným rande…).  "Stella Gibson, Gillian Anderson’s character on the thriller The Fall (TV series), is so unapologetically feminist, unapologetically promiscuous, and unapologetically better than everyone else on the Northern Ireland Police force that she inspires celebratory fan tributes with titles like ‘Stella Gibson being a boss.’” │ Gillian Anderson: "I think Stella is one of my favourite characters I’ve played . . . I really like her as a woman. I really like her as a woman more than me. I think there’s something really cool about her."

Stella Gibson ví, co chce a co ne a jde si za tím (viz to, jak „sbalí“ seržanta, kterého zahlédne, když projíždí kolem místa činu), nebo se vymezí „Jdi do prdele“, kterým Stella odpálkuje dotěrného novináře… a to je jen začátek. Jiná místa nejsou tak výslovná, přestože tematizovat tzv. docházkové manželství v Číně, nebo přístup policistů a policistek k ohrožené ženě („Byla opilá.“ „To omlouvá ji, ale co omlouvá tebe.“). Gibson převrací role, nejen v sexu, a vlastně i ostatní ženy v seriálu mají své místo, zatímco ohledně mužů si vzpomenu na píseň Sister Suffragette z Mary Poppins: "Though we adore men individually, We agree that as a group they're rather stupid." Detektiv James Olson zjistí, že byl zábava na jednu noc a že na Gibson nezabírá „dick pick“ (ok, tohle je BBC a ne HBO, takže jen six-pack). A to na scénu (zločinu) přijíždí atraktivní patoložka profesorka Reed Smith v podání Archie Panjabi původem z Pákistánu. Gibson se tak stává jednou z reprezentací bisexuality, kterých je jako šafránu. K nenucené „reprezentaci“ lze přičíst konstáblyni Danielle Ferrington jako lesbu.  „Nemluvme o nich jako o nevinných.“ „Byly nevinné.“ „Co když příště zabije prostitutku? Nebo ženu, která půjde domů pozdě v noci opilá a v krátké sukni? Budou nějak méně nevinné, a proto méně hodné pozornosti? Zasluhující trest? Média milují dělení žen na panny a upírky, anděly a kurvy. Nepovzbuzujme je v tom.“ │ „To vám doopravdy nedá spát, že? Jednorázovka. Muž šuká ženu. Podmět muž, sloveso šuká, předmět žena. To je v pohodě. Žena šuká muže. Žena podmět, muž předmět. To už vám není tak příjemné, že?“

Blízká setkání třetího druhu...

Viděl jsem dva díly, takže nemůžu celé posoudit. Není to špatné, takový milý hodný možná poněkud líbivý barevný seriál, mám raději „autentičtější“ Trigonometrii. Změna je v tom, že se tu neřeší vnitřní coming out, ale už zde existuje zavedená polykula, a zábavnou formou se zprostředkovává téma nemonogamie a otevřenosti novým zkušenostem a nenormativnosti. Připomíná mi to, v dobrém slova smyslu, Addamsovu rodinu. Vše je čisté, uhlazené, až technicolorově barevné, bezpečné jako v sitcomu. Osamělý dům zděděný po tetičce (která tam má oltářík) plný mladých atraktivních a zvláštních lidí: trenér je trochu exhibicionista, který by nejraději chodil stále nahý (nahota a sex seriálem provází, typicky pro HBO, ale „bezpečně“, ne jako Hra o trůny, tedy prsa žen a zadky mužů), vegan je zaměřený na alternativní spiritualitu a tak se řeší, komu víc ohrozí karmu, když se na grilu jeho papriky dotkne klobása… Vlastně pokud by tam byl i přiznaně kondenzovaný smích a ještě méně se to bralo vážně, asi by mě to i víc chytlo.