Beneš

Beneš (2019) 

Dokument o našem nešťastném ne-králi, založený na shromáždění relativně jednoznačných jednoduchých tezí nad jeho životopisem a důležitými politickými rozhodnutími, které téměř všechny pro něho nevyznívají dobře (sólo hráč, ctižádostivec, lakomec, nesnášenlivec a pavouk ve svých superprojektových diplomatických sítích, jež spřádá, do kterých nikoho nepustí a nakonec vždycky rozhodne sám, bez možnosti kritické úpravy dalšího postupu; člověk bez emocí, ovšem s lidskými slabostmi; silný dovnitř, slabý ven atd. atd.). Navíc se současně nemohu ubránit pocitu, že autor není nestranný (resp. je silně kritický). ERGO: Je tento přístup, balancující na hraně názorového sdělení, korektní? Není to snadné, na tak malém prostoru učinit spravedlivou výpověď, která navíc nemá vyznít jako všehochuť a alibistické ne-hodnocení, jež v diváku nezanechá účinek, nicméně korektní to z definice úplně není.. Vyjdeme-li však z hranic filmového vyprávění, dokument sehrává zdatně svoji sekundární roli, tu sociální. Divák se tak opět vrací k obtížně řešitelnému soukromému úkolu, jak příslušnou zcela zásadní a v celé své politické kariéře patrně nejvlivnější osobnost v našich státních dějinách samostatně hodnotit (pochválit, či zkritizovat), aby pak mohl svůj závěr co nejdéle udržet (pokud možno neměnit) a obhájit např. před dětmi, které se budou ptát (vlastně už ptají). Tento dokument přitom na základě utříděné látky a její konzistentní (negativní) suchopárné a nevraživé tezovité struktury, zaujetí, jež vzbuzuje, i samotného obrazového doprovodu, poskytuje divákovi v této snaze solidní a zvláště plodný dialogický vstup. Budiž chvála. Dál už musí ale divák sám. (03.12.2019)