Nic než krása

Na režiséra i jeho snímky jsem byla hodně zvědavá, protože témata, jimž se věnuje, se mnou bytostně rezonují. Nyní si ale vůbec nejsem jistá, že se k autorovým minulým dokumentům vrátím. Na můj vkus totiž film trpí dvěma zásadními neduhy: Za prvé, nosné myšlenky jsou formulovány příliš nadneseně, příliš abstraktně a volně, takže jim sice nelze nic vytknout, ale zároveň si do nich mnozí snadno dokážou vměstnat diametrálně odlišné a snad i protichůdné představy o odpovědnosti za život a spolubytí. A za druhé a především, film působí silně paternalisticky, a jako by sice benevolentně dával prostor i ženám, protože přece autor ví a dokola to zmiňuje, jak jsou ženy, ženský pohled na věc a ženský způsob rozhodování pro uzdravení společnosti a udržitelný vývoj klíčové, ale přitom jim dosebezahleděně a milostivě opět dává prostor jen v podřízených a vedlejších pozicích. Téměř všichni protagonisté, kteří se vyjadřují k věci, jsou muži - jednak už sám režisér, ale i lesník - zakladatel továrny, celé trio hudebníků, za manželskou dvojici farmařící ve Španělsku mluví taky skoro celou dobu jen chlap, a dokonce i za ony vyzdvihované průkopnice, solar mamas, hovoří ponejvíce ředitel Barefoot University, muži vykládají jejich roli a význam celému světu i jim samotným, a ženy, jsou-li ve snímku vůbec puštěny ke slovu, tak jen okrajově, na stvrzení toho v maskulinní představě rozvíjeného celkového rámce dokumentu. Ženám se tu nenaslouchá. A samozřejmě je to velice na škodu věci, je příliš silně znát, jak se autor ve svém pohledu na věc vyžívá a jak se sám sebou opájí a mimo jiné neumí snímek ani v pravou chvíli ukončit. Jak plyne čas od projekce, překvapeně pozoruji, jak se mi celá tahle záležitost víc a víc protiví. (Febiofest 2020, Slovanský dům) *~ (25.09.2020)