Jehňátko

Děj filmu se odehrává v současnosti na Sardinii, odkud režisér pochází. Ale mohli bychom také říci, že by se mohl odehrávat kdekoli v „postcovidové době“, všude tam, kde se z lidí stávají zamaskované přízraky, a kdy jakákoli snaha vybřednout z nezvratnosti osudu je předem odsouzena k nezdaru. Kulisou příběhu obyčejných bezbranných lidí, kteří marně zápasí o záblesk naděje, je vyprahlá pustina, která odkazuje někam k Antonioniho existenciálním scenériím industriální Apokalypsy (Červená pustina, Zabriskie Point, Zatmění). Drásavostí a syrovostí komorního dramatu několika postav na úzce vymezeném rodinném půdorysu se zase přibližuje k silným filmovým příběhům Carlose Saury (Eliso, můj živote, Anna a vlci). Přitom rámec příběhu by se mohl jevit jako bukolický. Je to, jak už název napovídá, prostředí pastýřů ovcí a jejich stád, a to nám evokuje biblické archetypy s postavami jako Kain, Abrahám, Izák či Jákob. Hlavní postavou je sedmnáctiletá Anita, která žije s otcem Jacopem na venkově, kde Jacopův otec Tonino chová ovce. Kamenité pastviny sousedí s vojenskou základnou, která po léta ničí zdraví a životy místních obyvatel. Anitě se změní život poté, co její otec onemocní na leukémii, na kterou zemřela i Anitina matka. Řešením by mohla být transplantace kostní dřeně, pokud by se našel vhodný dárce. Zbývá ale už jen měsíc času, a tak se Anita spolu s dědečkem pokouší navázat dávno přerušené vztahy mezi otcem Jacopem a jeho bratrem Gaetanem. (TV Noe)