Písně o útlaku

„Stále se mi vracejí noční můry o tom, jak uprostřed kruhu stojí člověk, na kterého všichni křičí, a následně je strašně zbit,“ vzpomíná obyvatel německé vsi Villa Baviera v Chile. Bývalá kolonie Dignidad byla jednou z nejhorších sekt v dějinách. Systematické sexuální zneužívání dětí, mučení a vraždění politických odpůrců, donášení a každodenní bití. Dokumentaristé Marianne Hougen-Moraga a Estephan Wagner se ve svém filmu nezabývají zločiny zakladatele kolonie, psychotického kazatele a bývalého nacisty Paula Schäfera. Zajímá je to, jak se přibližně sto dvaceti lidem, kteří na idylickém místě v úpatí And dodnes žijí, daří vyrovnat s tak děsivou minulostí. Dávají promluvit těžce psychicky raněným ženám a mužům, kteří toto místo ani po letech neopustili. Film se vyhýbá zjednodušujícímu pohledu, že lidé v kolonii byli buď zločinci, nebo oběti. Nejčastěji byli obojím. Strategie, jak se s traumaty vypořádávají, jsou různé, patří mezi ně i písně o útlaku… (Jeden svět)