Ókami to buta to ningen

Po dvou příspěvcích do Gjangu série v letech 1962-63 - Gang vs. G-Men a League of Gangsters přichází Fukasaku v roce 1964 s dalším filmem s motivem jakuzy Wolves, Pigs and People, který pro něj po melodramatu Jakoman and Tetsu znamenal jen malý úspěch mezi kritikou a diváky, spíše naopak. Film vypráví příběh tří bratrů, kteří vyrostli v nuzných podmínkách příměstského slumu. Nejstarší (Rentaró Mikuni) odešel jako první, stal se členem jakuzy, prostřední (Ken Takakura) ho následoval po pěti letech a stal se zlodějíčkem na volné noze. Po dalších pěti letech je samotný příběh na počátku. Nejmladší ze sourozenců (Kindža Kitaódži) je "bossem" skupiny delikventů, kteří se potloukají po slumu, prozpěvují songy bezvýchodnosti a loví zatoulané psy, aby měli co jíst. Takakura, který má v plánu zmizet do Hong Kongu, přesvědčí Kitaódžiho, aby mu pomohl okrást místní jakuzu, jíž je členem Mikuni. Po úspěšné akci se i s lupem přesune Kitaódži se svou bandou do úkrytu ve slumu. Takakura je následuje. Mikuni mezitím ukryje lup. Skupina se začne hádat, co bylo obsahem lupu, delikventi jsou zajati a uvězněni ve sklepě úkrytu a jeden po druhém mučeni. Tak začíná hodinové, lze říci, že svým způsobem komorní kriminální drama s prvky thrilleru. Právě minimum lokací, příběhové sepětí, různé druhy mučení a vynikající Fukasakova režie dělá z Wolves, Pigs and People nezvykle vyspělý a zcela odlišující se titul od zbytku tehdejší japonské filmové produkce, zejména té o jakuze, která kombinovala několik základních, neustále se opakujících narativních schémat. K tomu nutno připočíst chytlavý jazzový soundtrack, specifický způsob snímání postav v detailních podhledech a zejména rozvíjení v budoucnu pro něj zcela příznačného způsobu expozice, kdy namísto klasického filmu využívá množství pozastavených obrazových rámů a hlasem hrdiny nebo vypravěče (voice overu) uvádí diváka do vyprávění (něco na způsob skokového střihu). Pravděpodobně nejlepší Fukasakův film 60. let. (05.05.2016)