Krimi - Žánry

Vlastnosti a podtypy kriminálních filmů

Krimi je fikčním filmovým žánrem, jenž zachycuje motiv zločinu v nejrůznějších podobách a z nejrůznějších perspektiv. Jeho kořeny se nachází v kriminální literatuře, již tvoří příběhy zločinců, policejních inspektorů či detektivů rozplétajících záhadné vraždy, únosy, loupeže nebo jiné trestné činy. Hlavním hrdinou kriminálních filmů bývá proto nejčastěji postava vyšetřovatele, kterou tvoří většinou civilně oblečení policejní detektivové, soukromí detektivové nebo někdy také detektivové amatéři, kteří se obvykle v kriminálních případech angažují kvůli tomu, že je k tomu dohnaly okolnosti. O něco vzácněji bývají hlavními protagonisty kriminálních filmů uniformovaní policisté a jiní odborníci z kriminologie, jako jsou např. forenzní analytici či patologové, a případně též lidé souvisejících profesí, kupříkladu agenti tajných služeb nebo novináři, kteří se pouští do pátrání na vlastní pěst zpravidla při snaze odhalit nějakou šťavnatou kauzu. V některých případech bývá hlavním hrdinou či hrdinkou oběť zločinu, snažící se ubránit před útočníky a vyrovnat se s příkořími. Proti nim pak stojí postava pachatele, typicky v podobě zloděje, vraha či únosce. Někdy může jedince nahradit i celá skupina zločinců, mafiánů nebo členů zločineckého gangu.

Kriminální filmy stojí na odhalování zločinu, jenž je zahalen tajemstvím, které je postupně rozkrýváno. Pachatel přitom může být pro diváka až do poslední chvíle neznámý a jeho odhalením příběh vrcholí. V opačném případě jeho identita může být patrná naopak už od počátku a otázkou pak zůstává pouze to, jestli se hlavnímu hrdinovi podaří zločince vypátrat a dopadnout. Práce s napětím a s jeho budováním je přitom nedílnou součástí kriminálních filmů, stejně jako v případě leckterých thrillerů, dramat, hororů či jiných žánrů, nicméně kriminální filmy na rozdíl od nich kladou důraz právě na kriminalistické aspekty příběhu, jako je vyšetřování zločinů, pátrání po pachatelích a zkoumání příčin zločinnosti. Z toho plyne i důvod dlouhodobé popularity tohoto žánru – prostá fascinace trestnou činností a překračováním společenské morálky, touha vžít se do role zločince, prožívání vzrušujících situací a konfrontace s motivy podněcujícími zvědavost, aplikovanými na univerzální příběh o souboji dobra se zlem. Mnohé kriminální filmy navíc bývají inspirované skutečnými událostmi, jiné jsou leckdy adaptacemi známých literárních předloh.

Nejčastějším podtypem kriminálního filmu bývá přímo detektivka, v níž je postava detektiva-vypravěče povolána k zapeklitému případu, jehož závěrečné rozřešení se odvíjí od propojení konečného množství nalezených stop a indicií se zdánlivě nedůležitými detaily, jež nakonec vedou k odhalení viníka před očima publika, tvořeného ostatními účastníky dění. V širším slova smyslu se pojem „detektivka“ používá k označení jakéhokoli vypravěčské struktury spočívající v postupném odtajňování skutečného, doposud nepoznaného stavu věcí. Dalším výrazným podtypem kriminálního filmu jsou gangsterské filmy, v nichž jsou hlavními anti-hrdiny představitelé odvrácené strany zákona – mafiáni, organizovaní zločinci a členové gangů, snažící se vyhnout za svou činnost trestné odpovědnosti. Běžné bývají i policejní filmy a tzv. heist filmy, točící se kolem plánování a realizace velkých loupeží. Často bývají do žánru krimi řazeny také vězeňské filmy, zaměřující se na život za mřížemi, na revolty trestanců a na pokusy o útěk, a filmy noir, které se od jiných kriminálních filmů odlišují svou výlučnou formální stylizací a specifickou atmosférou. Ve vztahu k propojení kriminálního filmu s jinými žánry pak lze hovořit i o krimi-dramatech, krimi-thrillerech nebo o krimi-komediích a krimi-parodiích, které pro změnu staví běžné kriminální motivy na hlavu a užívají je k pobavení diváků.

Němé kriminální filmy

V dobách němého filmu vzniklo jen málo titulů, jež lze považovat za kriminální filmy, byť některé jejich charakteristické znaky se vyskytují v kinematografii už od jejího raného počátku – viz kratičký filmeček The Arrest of a Pickpocket (1895), v němž je zachyceno dopadení a spoutání kapsáře, nebo Sherlock Holmes Baffled (1900), který je vůbec prvním filmovým zpodobněním slavného knižního detektiva (při konfrontaci s mizejícím zlodějem). Leckteré další filmy pak zobrazovaly činnost jiných zločineckých vyvrhelů, zlodějů a pistolníků, a obdobnými motivy disponovala i řada westernů, v nichž vystupovali bandité, šerifové a ozbrojené trupy přepadající vlaky (typicky třeba Velká železniční loupež z roku 1903, první plnohodnotný western filmové historie).

Pozdější kriminální filmy byly inspirované zločinností ve velkoměstech – jedním z prvních byl sedmnáctiminutový snímek režiséra D. W. Griffitha The Musketeers of Pig Alley (1912), jenž byl zasazen do prostředí newyorské chudinské čtvrti a zabýval se problematikou pouličních gangů. Obdobný námět zvolil i režisér Raoul Walsh, jenž v roce 1915 natočil film Regeneration, jenž se svými dvaasedmdesáti minutami již dosáhl na celovečerní délku a stal se předchůdcem budoucích gangsterek. Film Poločlověk (1920) se odehrával pro změnu v San Franciscu, jehož kriminálnímu podsvětí velel beznohý gangster Blizzard. Německý expresionistický epos režiséra Fritze Langa Doktor Mabuse, dobrodruh (1922) zas vyprávěl o mistru zločinu, jenž se snažil ovládnout svět.

Ve 20. letech byl gangsterský film v Americe výrazně ovlivněn tehdejší prohibicí, kdy na prodeji a distribuci zakázaného alkoholu profitovali pašeráci, mafiánské klany i provozovatelé tajných barů, pročež se původní záměr snížit prohibicí kriminalitu setkal s přesně opačným efektem. Organizovaným zločinem se v té době zabýval např. němý film The Racket (1928) a především snímek Podsvětí (1927), jenž se stal překvapivým hitem a první oficiální gangsterkou v historii – přičemž důrazem na postavu mafiánského bosse v hlavní úloze, na nepřátelsky vyhlížející temné uličky a na finále s policejním zásahem, během nějž tragický anti-hrdina nakonec padl do rukou spravedlnosti, definoval charakteristické prvky tohoto sub-žánru. Od té doby se kriminální a gangsterské filmy staly na několik let dominantním a nesmírně populárním žánrem americké filmové tvorby.

 

Gangsterské filmy z počátku zvukové éry

S nástupem zvuku se gangsterské (potažmo mafiánské) filmy plně rozvinuly, atmosféru světa zločinců totiž pomáhaly dokreslovat výstřely zbraní i drsné slangové dialogy. Ještě na přelomu 20. a 30. let vznikly gangsterské filmy Thunderbolt (1929) a The Doorway to Hell (1930), jenž pracoval přímo s motivy prohibice a obchodu s alkoholem, nebo City Streets režiséra Roubena Mamouliana (1931), jehož hlavní hrdina byl zatažen do kriminálního podsvětí ve chvíli, kdy začal pracovat pro mafiánského bosse. Tou dobou se američtí filmaři poprvé začínali potýkat s cenzurou – v roce 1930 byl totiž založen produkční kodex (soubor pravidel, jimiž bylo záhodno se řídit), podle nějž bylo pro plátna kin nežádoucí mimo jiné rouhání, obchodování s drogami nebo prostituce. Některé státy odmítaly i snímky zobrazující na tehdejší dobu přílišné násilí. Na počátku 30. let zároveň udeřila velká hospodářská krize, která zahnala spoustu lidí do ekonomické a existenční tísně, kvůli čemuž v americké společnosti začalo panovat přesvědčení, že velkých finančních obratů lze dosáhnout pouze skrze kriminální činnost. Skuteční mafiáni a gangsteři té doby jako Al Capone nebo John Dillinger se stali celebritami a početné gangsterské filmy napomáhaly tomu, že publikum mělo tendenci vnímat představitele kriminálního podsvětí jako idoly.

Jen v letech 1931 a 1932 vzniklo přes padesát gangsterek. Mezi nimi i obrovské hity jako Malý Cézar Mervyna LeRoye (1931), popisující vzestup a pád mafiánského bosse, jenž byl inspirován přímo Alem Caponem, nebo Veřejný nepřítel Williama A. Wellmana (1931), jehož hlavní anti-hrdina se z obyčejného zabijáka vypracoval na prominentního gangstera. Aby příliš neovlivňoval veřejné mínění diváků ve prospěch zločinců, obsahoval Veřejný nepřítel ve svém prologu dokonce upozornění, že mafiáni a kriminálníci nejsou žádnými hrdiny, jimž by se mělo fandit, ba právě naopak. Značného úspěchu se dočkal i snímek Howarda Hawkse Zjizvená tvář (1932), jenž byl také inspirován Alem Caponem, a který vynikal nad konkurencí kromě neoddiskutovatelných kvalit i vysokou mírou násilí.

V roce 1933 v USA skončila prohibice a o rok později došlo ke zpřísnění produkčního kodexu, zavedeného v roce 1930, což oboje vedlo k úbytku gangsterských filmů (konec zájmu o gangsterský film v Hollywoodu dobře reflektoval např. snímek Bouřlivá dvacátá léta Raoula Walshe z roku 1939, vyprávějící o válečném veteránovi, jenž se stal pašerákem alkoholu). Od té doby totiž museli být zločinci ve filmech dle kodexu vždy zobrazováni jako padouši a zákon musel vždy zvítězit, takže už nebylo tolik v módě natáčet filmy o mafiánech v hlavních rolích. I tak ale gangsterské filmy nadále vznikaly a řada z nich byla velmi výdělečná – zločinci se v nich akorát ve většině případů přesunuli do vedlejších rolí a hlavními hrdiny se stali detektivové a strážci zákona. Pravidla produkčního kodexu pak fungovala až do konce 60. let, kdy byl roku 1966 zrušen a posléze v roce 1968 nahrazen dodnes používaným filmovým ratingem MPAA.

 

Vězeňské a další kriminální filmy 30. let

Zatímco gangsterky realisticky odrážely atmosféru úpadku a krizí třicátých let, vězeňské filmy i jejich hrdinové byly uzavření ve specifickém světě, v němž se systém i spravedlnost zdály být stále perfektně funkční. Vznik tohoto sub-žánru inicioval požár věznice v Ohiu z roku 1930, během nějž uhořelo několik set trestanců, což vedlo leckteré filmaře k vylíčení nelidských podmínek, jež v mnohých nápravných zařízeních panovaly. Některé vězeňské filmy se odehrávaly přímo ve vězení, kde se odsouzenci pohybovali v proužkovaných mundůrech a podřizovali se každodenní rutině (např. The Big House z roku 1930, vyprávějící o potlačování vězeňských nepokojů). Jiné zas upřednostňovaly venkovní lokace, v nichž byli řetězem připoutaní vězni pod žhnoucím sluncem nuceni k těžkým pracím (třeba Jsem uprchlý galejník z roku 1932, jenž obsahoval i jiný častý motiv vězeňských filmů – útěk ze zajetí). Po nich následovaly mimo jiné snímky The Criminal Code (1931), Day of Reckoning (1933) nebo San Quentin (1937).

Krom toho se staly populárními filmy o čínsko-americkém detektivovi jménem Charlie Chan, jichž během 30. let vzniklo přes tucet (mezi nimi kupříkladu Charlie Chan v Londýně z roku 1934, Charlie Chan v Egyptě z roku 1935 nebo Charlie Chanovo tajemství z roku 1936) a celkově jich bylo natočeno několik desítek. Jejich úspěch vedl konkurenční studia k vytvoření obdobných mnohadílných filmových sérií s orientálními vyšetřovateli, z nichž jedním byl pan Moto (Think Fast, Mr. Moto z roku 1937) a druhým pan Wong (Mr. Wong, Detective z roku 1938).

Po stříbrném plátně se opakovaně proháněli i vyšetřující právník Perry Mason (The Case of the Curious Bride z roku 1935), reportérka Torchy Blane (Smart Blonde z roku 1937) nebo detektiv Philo Vance (Případ zavražděného kanárka z roku 1929). Úspěšná byla i filmová série „Thin Man“ o detektivovi Nicku Charlesovi v podání herce Williama Powella (Detektiv Nick z New Yorku z roku 1934, After the Thin Man z roku 1936), která kombinovala kriminální zápletky s komedií. Film The Mayor of Hell (1933) zas převedl trend vězeňských filmů do podoby krimi-dramatu o nezletilých delikventech v nápravném středisku pro mládež. Ve filmu Zkamenělý les (1936) ztvárnil herec Humphrey Bogart (jeden z nejobsazovanějších a nejpopulárnějších herců 30. a 40. let) postavu vraha inspirovanou Johnem Dillingerem a snímek Invisible Stripes (1939), líčící rozdílné osudy dvou propuštěných vězňů, zas vypovídal o nemožnosti návratu bývalých trestanců k počestnému životu.

 

Film noir a jeho předchůdci

Termínem „film noir“ bývají popisovány snímky naplňující určité charakteristické stylistické a obsahové znaky, jimiž se vyznačovala americká tvorba kriminálních filmů zejména ve 40. a 50. letech minulého století. Tehdejší kinematografie byla stále ovlivněna vlnou gangsterských filmů z 30. let (kriminálníci a detektivové, střelné zbraně, noční kluby a bary, moderní velkoměsta s temnými uličkami, zchátralé hotely, automobily, alkohol…) a výraznou stopu v ní zanechala i druhá světová válka, jejímiž důsledky byly pocity zmaru, strachu a úzkostí. Film noir tuto náladu zdařile reflektoval svou cynickou a pesimistickou atmosférou, kterou doplňovala všudypřítomná korupce, deziluze a také paranoia, způsobená nástupem studené války.

Dalšími výraznými vlivy filmů noir byly také německý expresionismus (hlavně co do práce s kompozicemi a se světlem a stínem), francouzský poetický realismus a italský neo-realismus (leckteří režiséři pocházeli z řad evropských imigrantů), drsné detektivní romány amerických spisovatelů (především James M. Cain, Raymond Chandler, Cornell Woolrich nebo Dashiell Hammett), ale i novátorské formální a vypravěčské postupy užité ve snímku Občan Kane režiséra Orsona Wellese (1941), zejména vyprávění pomocí retrospektiv. Typickým hrdinou (resp. anti-hrdinou) těchto filmů byl soukromý detektiv, leckdy navíc válečný veterán, nebo obyčejný člověk ocitající se za hranou zákona, případně nevinná oběť okolností. Další častou zásadní postavou byla osudová svůdná žena (tzv. femme fatale) v hlavní či vedlejší roli, proradně vábící mužského protagonistu ke spoluúčasti na zločinu a obohacující film o motivy amorálnosti a sexuality, ale též vypočítavosti a intrik.

Ačkoli je za první oficiální film noir běžně považován snímek Maltézský sokol Johna Hustona (1941) s Humphreym Bogartem v roli soukromého detektiva, jenž se stal podezřelým z vraždy, tak leckteré charakteristické znaky filmu noir vykazovalo i mnoho dřívějších snímků. Jako jeden z předchůdců filmu noir proto bývá označován kupříkladu již zmíněný film City Streets Roubena Mamouliana (1931), stejně jako trilogie Fritze Langa Byl jsem lynčován (1936), Žiješ jenom jednou (1937) a You and Me (1938), jež pracovala s tématy začleňování bývalých trestanců zpět do společnosti a falešného obviňování lidí, neprávem souzených rozhořčenou komunitou. Vlastnosti filmů noir naplňoval i snímek Stranger on the Third Floor (1940), jehož hrdinou byl svědek vraždy, jehož nahlodávaly pochybnosti ohledně vrahovy totožnosti.

 

Významní zástupci filmu noir

Jedním z nejvlivnějších filmů noir byla na sedm Oscarů nominovaná Pojistka smrti Billyho Wildera (1944), líčící příběh protřelé ženy, která se spolu se svým milencem-pojišťovacím agentem rozhodla zabít svého manžela a zbohatnout na jeho životní pojistce. Billy Wilder poté natočil čtyřmi Oscary oceněný snímek Ztracený víkend (1946), o novinářské manipulaci vyprávějící Eso v rukávu (1951) a především oslavovaný Sunset Boulevard (1950), satirický portrét hollywoodského zákulisí o povrchnosti slávy a zašlých filmových hvězdách, který proměnil tři z jedenácti oscarových nominací. Další významnou osobností filmu noir byl herec, režisér a scenárista Orson Welles, jenž natočil mimo jiné filmy Cizinec (1946), Dáma ze Šanghaje (1947) a zejména pak Dotek zla (1958), ve kterém zároveň ztvárnil postavu bezcharakterního šerifa, jenž si upravoval vyšetřované případy podle vlastních představ. Krom toho si Orson Welles v britském filmu Carola Reeda Třetí muž (1949), dějově zasazeném do poválečné Vídně, zahrál muže předstírajícího vlastní smrt.

Kromě Billyho Wildera se v Hollywoodu proslavili díky filmům noir i další původem evropští režiséři. Robert Siodmak se takto prosadil se snímkem Přízračná dáma (1944), jenž byl prvním filmem noir, jehož hlavní hrdinkou byla žena, a později režíroval i filmy Zabijáci (1946), Temné zrcadlo (1946) nebo Pláč města (1948). Otto Preminger se uvedl na scénu filmem Laura (1944), pojednávajícím o vyšetřování záhadné vraždy, a svou kariéru dál rozvíjel se snímky Padlý anděl (1945), Ve víru (1949) či Tam, kde ulice končí (1950). Filmy zmíněného Fritze Langa Šarlatová ulice (1945) a Lidská bestie (1954) byly oba předělávkami francouzských filmů z 30. let a za zmínku stojí i jeho Velký zátah (1953). Filmy noir natáčeli též tvůrci Edgar G. Ulmer (Objížďka z roku 1945), Jacques Tourneur (Pryč od minulosti z roku 1947) nebo Michael Curtiz, za jehož snímek Mildred Pierceová (1945), zabývají se příběhem emancipované ženy, která se pustila do podnikání ve snaze dosáhnout vlastními silami amerického snu a následně se rozhodla obětovat pro svou dceru, si Joan Crawford vysloužila Oscara pro nejlepší herečku v hlavní roli.

Z dalších významných titulů éry filmů noir lze vyzdvihnout snímky režiséra Julese Dassina Hrubá síla (1947), Obnažené město (1948) a Noc a město (1950), nebo filmy režiséra Roberta Wise Zrozen k zabíjení (1947) či Podvod (1949), jehož hrdinou byl neúspěšný boxer, jehož osudem zamávala nenadálá výhra. Ve filmu Edwarda Dmytryka Sbohem buď, lásko má (1944) byl hlavním hrdinou slavný detektiv Philip Marlowe v podání Dicka Powella, který v něm vyšetřoval vraždu vykonanou během předání výkupného za ukradený šperk. Stejnou postavu si poté zahráli i George Montgomery ve filmu The Brasher Doubloon (1947), Robert Montgomery ve vlastním subjektivně vyprávěném snímku Dáma v jezeře (1947) a Humphrey Bogart ve filmu Howarda Hawkse Hluboký spánek (1946), jenž se zabýval komplikovaným případem vydírání. Ve snímku Nicholase Raye Na opuštěném místě (1950) ztvárnil Humphrey Bogart pro změnu z vraždy podezřelého filmového scenáristu.

Ve vizionářském a vizuálně hravém filmu Charlese Laughtona Lovcova noc (1955), jenž obohatil kriminální zápletku s pátráním po ukrytém lupu o takřka pohádkovou paralelu dobra a zla, pronásledoval ďábelský padouch dvojici dětí za účelem vymámit z nich lokaci hledané kořisti. Ve snímku Taye Garnetta Pošťák vždy zvoní dvakrát (1946) si zas milenecká dvojice zadělala na problémy společně provedenou vraždou, v Gildě (1946) se krásná zpěvačka zasloužila o znesváření dvou přátel a ve snímku Modrá Dahlia (1946) se válečný veterán stal po návratu z fronty podezřelým z vraždy své nevěrné ženy. Film Blázni do zbraní (1950), pojednávající o milencích na útěku před zákonem, proslul scénou loupeže, natočenou z interiéru auta na jeden dlouhý záběr.

 

Detektivní a další kriminální snímky 40. let

Nátlaky cenzury a požadavky na kriminální filmy měly za následek to, že filmaři museli přizpůsobovat své snímky tak, aby v nich záporné postavy byly vykresleny jako jednoznačně zlé a zavrženíhodné a aby vždy doplatily na své hanebné jednání, zatímco práce policistů v nich byla vyzdvihována a oslavována. Policisté nesměli ve filmech umírat násilnou smrtí, řada témat byla zapovězená, cílem bylo moralizovat a odrazovat lidi od kriminálních činů. Tyto trendy přitom platily už v druhé polovině 30. let – např. film 'G' Men (1935) vyprávěl o agentech FBI nahánějících zločinecký gang a glorifikoval jejich práci (dokonce byl svého času používán v FBI jako náborový film). Ve snímku Michaela Curtize Hříšní andělé (1938) byl zas hlavním hrdinou kněz, jenž při konfrontaci s mladistvými gangstery šířil křesťanské zásady a hlásal cestu nápravy a vykoupení. Na druhou stranu tato omezení umožnila tvůrcům opustit klasický dějový model „vzestup a pád mafiána, vrcholící jeho uvězněním či bídnou smrtí“, podstoupit určitou sebereflexi a vrhnout se do tvorby inovativnějších a rafinovanějších příběhů.

Popularita detektivek vedla ke zrodu značného množství filmů s detektivními zápletkami, z nichž leckteré se staly základem pro mnohadílné filmové série. Například detektiv Nick Carter byl hrdinou detektivní trilogie Nick Carter - Master Detective (1939), Sky Murder (1940) a Phantom Raiders (1940). Ve filmech Meet Boston Blackie (1941) či The Phantom Thief (1946) zas vystupoval detektiv Boston Blackie, bývalý zloděj šperků. Variací na detektivní téma se staly též filmy o obyčejných lidech, které okolnosti (něčí vražda nebo snaha o očištění jména) dohnaly k detektivnímu pátrání na vlastní pěst. Tímto námětem oplývaly leckteré filmy noir (např. Černý anděl z roku 1946 nebo Dead Reckoning z roku 1947), ale i některé thrillery Alfreda Hitchcocka, třeba Mladý a nezkušený (1937) nebo Sabotér (1942) a později též Chyťte zloděje (1955) či skutečnou událostí inspirovaný Nepravý muž (1956). Ve filmu režiséra Rudolpha Matého 24 hodin do smrti (1949) se třeba účetní na dovolené snažil v čase, který mu zbýval, vypátrat muže, jenž ho z neznámého důvodu otrávil.

Film And Then There Were None (1945) byl první adaptací románu spisovatelky Agathy Christie „Deset malých černoušků“, jehož atraktivní příběhový koncept založený na skupině postav sdílejících tutéž izolovanou lokaci, v níž je kdosi jednu po druhé zabíjí, se stal předlohou a inspirací celé řady pozdějších filmů. Detektivní filmy jako Crime Doctor (1943) nebo Mysterious Intruder (1946) byly pro změnu adaptacemi rozhlasových her. Nezvykle hravé skloubení kriminálního filmu a černé komedie předvedl Charlie Chaplin ve svém filmu Pan Verdoux (1947), ve kterém ztvárnil hlavní roli sňatkového podvodníka, který obelhává, okrádá a následně vraždí ženy. Film Křížový výslech (1947) byl jedním z mála kriminálních filmů, jež se věnovaly také otázce rasismu (v tomto případě se stal motivem vyšetřované vraždy antisemitismus).

 

Heist filmy a další kriminální snímky 50. let

Termín „heist film“ slouží k označení filmů, které se točí kolem velkých loupeží, prováděných celým týmem vychytralých zlodějů, přičemž samotnou realizaci krádeže mnohdy doprovází i náročné přípravy, rozebírání vztahů mezi jednotlivými aktéry a na konci buď vítězoslavný úspěch nebo naopak selhání s fatálními důsledky. Rané heist filmy přitom stále vznikaly v době, kdy Hollywood musel ke kriminálním činnostem zaujímat jasně odmítavé stanovisko, a tudíž většina těchto snímků končila pro zloděje nezdarem. Jakýmsi předvojem tohoto sub-žánru se stal Bílý žár Raoula Walshe (1949), jehož hlavním anti-hrdinou byl na matce závislý gangster pachtící se za pomstou, jenž se v průběhu snímku kromě úprku z vězení věnoval se svou tlupou též provádění loupežných přepadení. Definičním heist filmem se poté stala Asfaltová džungle Johna Hustona (1950), v níž bandě lupičů překazily úspěšnou krádež milionu dolarů jejich osobní sváry.

Zanedlouho následovaly filmy Přepadení obrněného vozu (1950), v němž se čtveřici kriminálníků nečekaně zkomplikoval jejich ambiciózní plán na vyloupení eskortního vozidla s půl milionem dolarů, komediální britské Zlaté věže (1951), pojednávající o zpackaném pašování kradeného zlata, a o pár let později i nadčasové Zabíjení režiséra Stanleyho Kubricka (1956), který příběh o plánování a realizaci velké loupeže obohatil o nelineární strukturu vyprávění a střídání perspektiv. Britskou tendenci míchat zlodějskou zápletku s humorem naplnil i snímek Pět lupičů a stará dáma (1955), v níž se lupičská banda pustila do chystání náročné krádeže v podnájmu u stařičké bytné, před níž se vydávala za smyčcový kvartet. V USA zas vznikla kriminální komedie Dannyho jedenáctka (1960), v níž se početný zlodějský gang rozhodl okrást největší lasvegaská kasina, a ve které účinkoval se svými přáteli Frank Sinatra.

Dalšími výjimečnými kriminálními snímky 50. let byly filmy režiséra Williama Wylera Detektivní příběh (1951), který se odehrával během jednoho dne na policejní stanici, a Hodiny zoufalství (1955), v nichž se trojice zločinců prchající před policií ukryla v rodinném domě a členy rodiny si vzala jako rukojmí. Neméně výrazný byl i na šest Oscarů nominovaný film Billyho Wildera Svědek obžaloby (1957), jenž završil soudní přelíčení s mužem podezřelým z vraždy sérií překvapivých zvratů. Kriminálními zápletkami oplývaly i thrillery Alfreda Hitchcocka Cizinci ve vlaku (1951), pojednávající o náhodném setkání dvou cestujících, kteří se spolu domluvili na dvojici vražd, Vražda na objednávku (1954), v níž spojil pokus o dokonale naplánovaný zločin s jeho policejním vyšetřováním, či na čtyři Oscary nominované Okno do dvora (1954), v němž partnerská dvojice došla na základě podrobného pozorování k přesvědčení, že jeden z jejich sousedů zabil svou manželku. Snímek Otty Premingera Anatomie vraždy (1959) se zas točil kolem případu poručíka obviněného z vraždy muže, jenž znásilnil jeho ženu.

 

Post-noir, neo-noir a retro-noir

V první polovině 50. let skončilo vrcholné období filmů noir (jednou z příčin byl i nástup barevného filmu a barevných televizorů), nicméně snímky tohoto typu se i poté stále točily, byť v menší míře. Za poslední klasický film noir je většinou považován Dotek zla Orsona Wellese (1958), a později natočené počiny jsou proto označovány škatulkou post-noir (nebo též moderní noir). Tento termín se poté dělí do dvou skupin – retro-noir a neo-noir. Termín retro-noir slouží k popisu filmů, které se snaží věrně napodobovat klasické filmy noir ze 40. a 50. let a jsou dějově zasazené do téže doby. Oproti tomu termín neo-noir je připisován snímkům, které vzdávají poctu klasickým filmům noir, mohou být vizuálně i příběhově inspirované jejich stylem, ale nesnaží se o věrnou nápodobu a navíc se odehrávají v úplně jiném období, často v době svého vzniku, leč někdy třeba i v budoucnosti.

Typickým příkladem retro noiru je např. na jedenáct Oscarů nominovaná Čínská čtvrť Romana Polanského (1974), která v příběhu o soukromém detektivovi vyšetřujícím případ nevěry a zaplétajícím se přitom do sítě podvodů a politických skandálů perfektně skloubila motivy z detektivek čtyřicátých let s moderními filmařskými trendy a postupy let sedmdesátých. Z pozdějších počinů stojí za vyzdvihnutí např. na devět Oscarů nominovaný snímek Curtise Hansona L.A. - Přísně tajné (1997), v němž trojice detektivů pátrala po pachatelích několika vražd, film bratří Coenů Muž, který nebyl (2001), vyprávějící o kadeřníkovi, jemuž se po pokusu o vydírání začal hroutit život, nebo snímek Michaela Winterbottoma Vrah ve mně (2010), pojednávající o zástupci šerifa, jenž vedl druhý život jako sériový vrah.

Oproti tomu filmy jako Dlouhé loučení od Roberta Altmana (1973) nebo Taxikář od Martina Scorseseho (1976), oba dějově zasazené do 70. let, jsou klasickými zástupci neo-noiru. Do této kategorie pak spadají mimo jiné i snímky Žár těla od Lawrence Kasdana (1981), v němž se advokát zapletl s vdanou ženou a domluvil se s ní na vraždě jejího bohatého manžela, Základní instinkt od Paula Verhoevena (1992), ve kterém si policejního detektiva omotala kolem prstu z vraždy podezřelá spisovatelka, Jednoduchý plán od Sama Raimiho (1998), jehož hrdinům se zkomplikoval život po nálezu několika milionů dolarů v havarovaném letadle, či Memento od Christophera Nolana (2000), jehož příběh o muži se ztrátou krátkodobé paměti, jenž se snažil pomstít smrt své ženy, byl inovativně vyprávěn od konce. Za neo-noir jsou často označovány i některé dystopické sci-fi filmy, jako např. Blade Runner Ridleyho Scotta (1982) nebo Smrtihlav Alexe Proyase (1998).

 

60. léta a konec klasického Hollywoodu

Kriminální filmy 60. let vycházely ze žánrových a stylistických tradic předešlých desetiletí a s oblibou se ohlížely do minulosti. Neúspěšná snaha Hollywoodu reagovat na výrazný pokles divácké návštěvnosti v kinech přitom vedl na konci této dekády ke kolapsu tehdejšího studiového systému, jenž otevřel dveře éře Nového Hollywoodu, definované nástupem nové generace filmařů, která kinematografii oživila přívalem pulzující tvůrčí energie a zápalem pro umělecké hodnoty filmu. Většího prostoru se dostalo i nezávislým režisérům a producentům a také zahraničním snímkům, které měly v tomto období na podobu amerického filmu nemalý vliv. Zlomovým se v tomto ohledu stal na deset Oscarů nominovaný počin režiséra Arthura Penna Bonnie a Clyde (1967), jenž vznikl krátce po zrušení produkčního kodexu a nabídl divákům do té doby nevídanou míru realismu, násilí a sexuality. Příběh inspirovaný skutečnou mileneckou dvojicí zločinců, kteří se v dobách hospodářské krize stali oslavovanými celebritami a symbolem boje proti systému, rozvíjel tradici gangsterského filmu a obohacoval jej o moderní tvůrčí přístupy jak po technické (kamera, střih), tak po myšlenkové stránce, a předznamenal tím vývoj americké kinematografie na příští desetiletí.

Gangsterský žánr krom toho přiživovaly mimo jiné i snímky Podsvětí USA (1961), Bez okolků (1967) nebo Masakr na svatého Valentýna (1967). V detektivní linii pokračovaly např. filmy s Frankem Sinatrou Tony Rome (1967), Žena v moři (1968) a Detektiv (1968). Výrazným vězeňským filmem se stal na čtyři Oscary nominovaný Frajer Luke režiséra Stuarta Rosenberga (1967), s Paulem Newmanem v hlavní roli sympatického trestance, jenž se několikrát pokusil o útěk ze zajetí. Ze žánru heist filmů zas čerpaly třeba filmy Gambit (1966) a Jak ukrást Venuši (1966), které se točily kolem krádeže vzácné sošky, nebo Případ Thomase Crowna (1968), v němž šla po krku protřelého bankovního lupiče podezřívavá agentka pojišťovny. Velkých loupeží se týkaly i britské kriminální komedie Liga gentlemanů (1960), Prácička v Itálii (1969) a také Loupež (1967), s níž uspěl režisér Peter Yates. Ten poté natočil v Hollywoodu Bullittův případ (1968), příběh policejního poručíka pátrajícího po vrazích gangstera, jenž dezertoval z mafiánské organizace. Režisér Don Siegel na sebe pro změnu upozornil prostřednictvím snímků The Killers (1964), Cooganův trik (1968) a Madigan (1968). Pozoruhodný byl i film Richarda Brookse Chladnokrevně (1967), natočený dle slavného románu Trumana Capoteho, nebo rasovými otázkami se zabývající vítěz pěti Oscarů Normana Jewisona V žáru noci (1967), vyprávějící o jižanských policistech, jimž přijel pomoct s vyšetřováním úmrtí bohatého podnikatele černošský specialista na vraždy.

 

Francouzské kriminální filmy od 30. do 80. let

Poměrně dlouhou historii filmové kriminální tvorby má kromě USA a Velké Británie také Francie, kde se krimi filmy začaly točit od 30. let minulého století, viz třeba Den začíná od Marcela Carného (1939) nebo snímky Jeana Renoira Noc na křižovatce (1932) či Člověk bestie (1938). Řada francouzských kriminálních filmů spadala svým zpracováním i zápletkami do kategorie filmů noir, patřilo mezi ně např. Nábřeží zlatníků (1947), Zlatá hříva (1952) nebo vězeňský snímek Díra (1960). Slavným se stal film Rvačka mezi muži (1955), který se zabýval vyloupením klenotnictví a následnou roztržkou mezi konkurenčními gangy, a jehož režisérem byl původem americký filmař Jules Dassin, jenž jej ve Francii natočil po své emigraci. Jednou z nejznámějších tváří francouzského kriminálního filmu té doby byl herec Jean Gabin, jehož kariéra trvala od třicátých do sedmdesátých let – např. ve filmu Nesahejte na prachy (1954) si zahrál vlivného gangstera, jenž se rozhodl zajistit se na stáří krádeží zlatých cihel, a později proslul svou rolí komisaře Maigreta v sérii detektivek (Maigret klade past z roku 1958, Případ komisaře Maigreta z roku 1959 a Komisař Maigret zuří z roku 1963).

Tyto filmy se následně staly předzvěstí kriminálních dramat režiséra Jeana-Pierra Melvilla, jehož proslavily mimo jiné snímky Bob hazardér (1956), Druhý dech (1966), Samuraj (1967) nebo Policajt (1972). V mnoha kriminálních filmech ztvárnili hlavní role ikony francouzské kinematografie Jean-Paul Belmondo a Alain Delon, kteří se spolu setkali v rolích dvou zločinců ve filmu Borsalino (1970). Belmondo krom toho hrál zloděje a podvodníky např. ve filmech Velký šéf (1969), Kořist (1971), Nenapravitelný (1975) a Bezva finta (1985) a policejní komisaře ve snímcích Strach nad městem (1975), Policajt nebo rošťák (1979), nebo Dobrodruh (1983). Delon zas proslul mimo jiné rolemi v kriminálních snímcích Sicilský klan (1969), Dva muži ve městě (1973), Tony Arzenta (1973), Povídka o policajtovi (1975), Smrt darebáka (1977), Tři muži na zabití (1980), Bojovník (1983), Slovo policajta (1985) či Nebuďte policajta (1988).

Americkým gangsterským filmům vzdali hold François Truffaut se snímkem Střílejte na pianistu (1960), v němž hravě zkombinoval několik žánrů, a Jean-Luc Godard se svým filmem U konce s dechem (1960), s nímž zbořil tehdejší filmové konvence a stal se předním příslušníkem francouzské nové vlny. Godard poté uspěl i s dekonstrukcí heist filmu s názvem Banda pro sebe (1964) a s detektivně laděným sci-fi Alphaville (1965), zasazeným do světa dystopické budoucnosti. Kriminálními filmy Heroin (1970), Nelítostný souboj (1975), Muž se stříbrnýma očima (1985) či Utonutí zakázáno (1987) se zas proslavil režisér Pierre Granier-Deferre. Za zmínku stojí i trilogie krimikomedií Clauda Zidiho Prohnilí (1984), Prohnilí proti prohnilým (1990) a Superprohnilí (2003), v níž ztvárnili role dvou policistů herecké legendy Philippe Noiret a Thierry Lhermitte.

 

Slavní britští detektivové

Jedni z nejslavnějších a dlouhodobě nejpopulárnějších fiktivních soukromých detektivů vznikli ve Velké Británii – spisovatelka Agatha Christie stvořila postavy původem belgického detektiva Hercula Poirota a postarší amatérské detektivky slečny Marplové a Arthur Conan Doyle byl zas autorem Sherlocka Holmese. S Holmesem vzniklo jen do roku 1923 přes čtyřicet němých filmů, povětšinou krátkometrážních. Snímek The Return of Sherlock Holmes (1929) pak byl prvním zvukovým filmem, v němž postava známého detektiva figurovala. Herec Basil Rathbone hrál Holmese ve čtrnácti filmech (viz Pes baskervillský z roku 1939, Dáma v zeleném z roku 1945 nebo Strach v nočním vlaku z roku 1946). Dalšími jeho představiteli byli mimo jiné Peter Cushing (Pes baskervillský, 1959), Robert Stephens (Soukromý život Sherlocka Holmese, 1970) či Christopher Plummer (Vražda na úrovni, 1979). Kromě toho se Holmes stal hrdinou mnoha detektivních seriálů a televizních filmů, kdy jej hráli herci jako Jeremy Brett, Ian Richardson nebo Benedict Cumberbatch. Inovativní přístup zvolil režisér Guy Ritchie ve dvojici stylizovaných filmů Sherlock Holmes (2009) a Sherlock Holmes: Hra stínů (2011), v nichž přetvořil titulní postavu v podání Roberta Downeyho Jr. do podoby akčního hrdiny. Role stárnoucího Sherlocka Holmese se pak ve filmu Mr. Holmes (2015) ujal i Ian McKellen.

Slečnu Marplovou hrála v několika filmech režiséra George Pollocka herečka Margaret Rutherford (např. To je vražda, řekla z roku 1961, Murder at the Gallop z roku 1963 nebo Murder Most Foul z roku 1964). Ve filmu Rozbité zrcadlo (1980) ji hrála Angela Lansbury a na televizních obrazovkách ji ztvárnily pro změnu herečky Helen Hayes, Joan Hickson, Geraldine McEwan a Julia McKenzie. Hercule Poirot se poprvé objevil ve filmu v roce 1931, a to v detektivce Alibi, kde jej ztvárnil herec Austin Trevor. Napříč mnoha filmy, televizními filmy a seriály si postavu Hercula Poirota vyzkoušel více než tucet herců, mezi nimiž nechyběl např. Tony Randall (The Alphabet Murders, 1965) nebo Albert Finney (na šest Oscarů nominovaná Vražda v Orient expresu z roku 1974). Vícekrát si jej zahrál také Peter Ustinov (Smrt na Nilu z roku 1978, Zlo pod sluncem z roku 1982) a Kenneth Branagh (Vražda v Orient expresu z roku 2017, Smrt na Nilu z roku 2022). Nejznámějším Poirotovým představitelem byl však David Suchet, jenž s ním při práci na seriálu Hercule Poirot strávil celé čtvrtstoletí a jehož zpodobnění populárního detektiva se pro něj stalo ikonickým.

 

Nová vlna kriminálních filmů v Hollywoodu 70. let

Nová doba umožnila filmařům věnovat se ve filmech i tématům, která byla v minulých dekádách tabuizovaná a zapovězená. Filmy byly drsnější, násilnější, realističtější a syrovější, což hned na začátku 70. let potvrdila Francouzská spojka režiséra Williama Friedkina (1971), v níž se dvojice detektivů vydala po stopě obchodníků s heroinem, nebo cynickými hláškami prolezlý Drsný Harry od Dona Siegela (1971), ve kterém byl Clint Eastwood coby neústupný policista, kašlající při prosazování svých cílů na předpisy a nadřízené, pověřený dopadením tajemného odstřelovače. Značnou reputaci si získal i režisér Martin Scorsese, a to nejprve filmem Špinavé ulice (1973), pojednávajícím o skupině maloměstských výtržníků, a poté ještě uznávanějším Taxikářem s Robertem de Nirem v hlavní roli (1976), v němž se díval na morálně pokleslé prostředí New Yorku očima samotářského válečného veterána, který se skamarádil s dvanáctiletou prostitutkou a rozhodl se jí pomoct. Terrence Malick se zas prosadil se svým filmem Zapadákov (1973), vyprávějícím o milenecké dvojici prchající před zákonem, a s podobným námětem pracoval i Steven Spielberg ve snímku Sugarlandský expres (1974).

Nejvýraznějšího diváckého i kritického úspěchu se však dostalo mafiánskému eposu Kmotr od režiséra Francise Forda Coppoly (1972), v jehož hlavních rolích otce a syna excelovali Marlon Brando a Al Pacino, a jenž proměnil tři z jedenácti oscarových nominací, a to včetně té za nejlepší film. Snímek vyprávějící o praktikách mafie  v podobě vlivného zločineckého klanu dona Vita Corleoneho stál na vykreslení komplexní sítě vztahů a interních rituálů mezi členy této uzavřené gangsterské „rodiny“ a prošlapal cestičku dalším snímkům o italsko-amerických mafiánech. Navázal na něj Kmotr II (1974), v němž Ala Pacina doplnil v druhé hlavní roli ještě Robert De Niro – snímek poté z jedenácti nominací na Oscara proměnil šest (opět včetně té za nejlepší film), čímž se stal jedním z nejúspěšnějších pokračování všech dob a prvním, které kdy bylo oceněno v hlavní kategorii. Francis Ford Coppola dokončil trilogii filmem Kmotr III až po delší odmlce v roce 1990, přičemž Al Pacino se v něm vrátil ke své roli stárnoucího Michaela Corleoneho.

Al Pacino kromě toho ztvárnil hlavní roli i v několika filmech Sidneyho Lumeta – v Serpicu (1973) si zahrál neúplatného policistu bojujícího proti zločincům i proti korupci svých kolegů a poté byl obsazen do Psího odpoledne (1975), které si za skutečnou událostí inspirovaný příběh o dvojici zlodějů a jednom zpackaném bankovním přepadení vysloužilo šest oscarových nominací. Sedm zlatých sošek si odnesl Podraz (1973) s Paulem Newmanem a Robertem Redfordem v rolích podvodníků, kteří vlákali do dostihového podrazu obávaného gangstera. V Čínské čtvrti Romana Polanského (1974), se ujal role soukromého detektiva Jack Nicholson, jenž později režíroval její pokračování s názvem Dva Jakeové (1990). Na šest sošek byl nominovaný vězeňský film Alana Parkera Půlnoční expres (1978) a ve vězení se odehrávaly i filmy Motýlek se Stevem McQueenem a Dustinem Hoffmanem (1973), Útěk z Alcatrazu s Clintem Eastwoodem (1979) a Brubaker s Robertem Redfordem (1980).

 

Mafiánské a další kriminální filmy 80. a 90. let

V roce 1983 natočil Brian De Palma Zjizvenou tvář, předělávku gangsterské klasiky z roku 1932, jejíž příběh o vzestupu a pádu jednoho mafiána přesunul z Chicaga na Floridu a obohatil jej o soudobá politická a společenská témata, jako byl obchod s drogami nebo problematika kubánských imigrantů. Nebývale vulgární a násilný snímek s Alem Pacinem v hlavní roli pak inspiroval k režii mafiánských eposů mnohé další tvůrce. O pár let později se Brian De Palma vrátil ke gangsterskému tématu s filmy Neúplatní (1987), jenž si za příběh z třicátých let o skupině policistů pronásledujících Ala Caponeho vysloužil čtyři oscarové nominace, a Carlitova cesta (1993), jehož hlavnímu hrdinovi nátlak okolí neumožnil zanechat zločinecké minulosti. Sergio Leone zas natočil s Robertem De Nirem Tenkrát v Americe (1984), dlouho připravovanou monumentální fresku o newyorském gangsterovi. Na počátku 90. let pak kromě Kmotra III vznikli též Mafiáni Martina Scorseseho (1990), jeden z vrcholů žánru pojednávající o pracovní náplni trojice gangsterů, po němž Scorsese natočil ještě neméně populární Casino (1995), zabývající se zákulisím lasvegaského svatostánku pro hazardní hráče. Robert De Niro debutoval jako režisér Příběhem z Bronxu (1993), v němž se zabýval prostředím newyorské mafie, a stejnému tématu se věnoval i Mike Newell ve svém filmu Krycí jméno Donnie Brasco (1997).

Do mafiánského prostředí zavítal i režisér Barry Levinson s filmem o zakladateli Las Vegas Bugsy (1991) a také bratři Ethan a Joel Coenovi, kteří po svém krimi-debutu Zbytečná krutost (1984) a po následných Potížích s Arizonou (1987) natočili Millerovu křižovatku (1990), zasazenou do období prohibice. Pak se proslavili snímkem Fargo (1996), jenž vyprávěl o nepovedené akci dvou gangsterů, které si najal obchodník s automobily kvůli únosu své ženy, a s krimi-komedií Big Lebowski (1998), v níž se několik přátel omylem nachomýtlo k případu vydírání. Režisér David Lynch se zapsal do historie svým mysteriózním krimi-dramatem Modrý samet (1986), satirou na zdánlivě idylická americká maloměsta, pod jejichž povrchem se však skrýval svět násilí, psychopatů a sexuálních perverzností. Režisér Quentin Tarantino se stal kultovním tvůrcem prakticky ihned po svém debutu Gauneři (1992), do kapitol rozděleném příběhu o nezdařené loupeži diamantů, v němž vzdal poctu řadě tradic kriminálního žánru a jeho četným představitelům. Svou režijní metodu pak plně rozvinul v mozaikovitém filmu Pulp Fiction: Historky z podsvětí (1994) a také ve snímku Jackie Brown (1997), jehož hrdinka-letuška se rozhodla skoncovat s praním peněz pro svého šéfa – drogového dealera.

Na sedm Oscarů byl nominovaný film Alana Parkera Hořící Mississippi (1988) v němž dvojice agentů FBI vyšetřovala na pozadí rasových nepokojů trojitou vraždu. O tři sošky usilovala britsko-americká krimi-komedie Ryba jménem Wanda (1988), líčící příběh čtyř lupičů, přetahujících se o lup. Mimořádně úspěšný byl pěti Oscary oceněný krimi-thriller režiséra Jonathana Demmea Mlčení jehňátek (1991), v němž Jodie Foster coby agentka FBI pátrala po sériovém vrahovi, kvůli čemuž musela spolupracovat s kanibalským psychiatrem ztvárněným Anthonym Hopkinsem. Zásadními žánrovými příspěvky roku 1995 se staly filmy Obvyklí podezřelí Bryana Singera, dvěma Oscary oceněný příběh o vyšetřování masakru na pašerácké lodi, Sedm Davida Finchera, v němž vyšetřovatelé Brad Pitt a Morgan Freeman pátrali po vrahovi zabíjejícím podle sedmi smrtelných hříchů, a Nelítostný souboj Michaela Manna, v němž Al Pacino a Robert De Niro ztvárnili dva odvěké rivaly – policejního detektiva a vůdce zlodějské bandy.

Celkem jedenáct oscarových nominací si mezi sebou rozdělily dva vězeňské filmy režiséra Franka Darabonta – Vykoupení z věznice Shawshank (1994), které pojednávalo o osudech a útěku z vězení neprávem odsouzeného bankovního úředníka, a Zelená míle (1999), v níž bývalý dozorce vzpomínal na své zážitky s vězni a s kolegy. Řadu fanoušků získaly i filmy Bod zlomu (1991), ve kterém agent FBI infiltroval lupičskou skupinu surfařů, Pravdivá romance (1993), jejímiž hrdiny byla zamilovaná dvojice zápolící s drogovým podsvětím, Takoví normální zabijáci (1994), v nichž za sebou milenecká dvojice na útěku před zákonem nechávala jednu mrtvolu za druhou, a Odplata (1999) s Melem Gibsonem v roli pomstychtivého gangstera, kterého okradli jeho kumpáni.

 

Severské detektivky a další evropské krimi-filmy od 90. let

Mezi nejvýraznější skandinávské kriminální filmy 90. let se řadily např. švédští Lovci (1996), jejichž hrdinou byl policista vydávající se po stopě svého bratra, vůdce pytláckého gangu, norská Insomnie (1997), vyprávějící o dvojici detektivů, jimž vyšetřování vraždy komplikovala nespavost jednoho z nich, nebo dánský Dealer (1996), zabývající se osudy překupníka drog, který se snažil splatit dluh nebezpečnému drogovému baronovi. Později se výrazným zástupcem žánru stala mimo jiné dánská Blikající světla (2000), krimi-komedie o partě kodaňských zlodějů, nebo také černým humorem prošpikovaný norský Boj sněžného pluhu s mafií (2014), líčící cestu pomsty řidiče pluhu, jemuž mafiáni zabili syna.

Souběžně s popularitou severských kriminálních a detektivních románů se pak po roce 2000 dostaly do popředí i jejich filmové adaptace. Islandská Severní blata (2006) proplétala ve dvou příběhových liniích vyšetřování vraždy se zneužíváním genetických informací. Trilogie Milénium (2009), sestávající z filmů Muži, kteří nenávidí ženy, Dívka, která si hrála s ohněm a Dívka, která kopla do vosího hnízda, se věnovala postavě počítačové hackerky, která se spřátelila s investigativním novinářem při společném vyšetřování dávného zmizení jedné ženy. Podle norské knižní předlohy vznikli Lovci hlav (2011), kteří zdařile kombinovali napětí s černým humorem v krvavém příběhu hledače talentů a zloděje umění, jemuž šla po krku jedna z jeho okradených obětí. V Dánsku se zas stala obrovským hitem filmová série o dvojici detektivů ze speciálního oddělení, které znovu otevíralo staré nevyřešené případy ve filmech Žena v kleci (2013), Zabijáci (2014), Vzkaz v láhvi (2016) a Složka 64 (2018). Za zmínku stojí i mnohadílná filmová série o detektivovi Vargovi Veumovi, započatá snímkem Detektiv Varg Veum: Hořké květy (2007).

V Itálii byly kriminální filmy nesmírně populární na přelomu 60. a 70. let (viz třeba snímky Bandité v Miláně z roku 1968, Podivné vyšetřování z roku 1970 nebo Policie děkuje z roku 1972) a časté byly i gangsterské filmy inspirované činností sicilské mafie (Ctihodné mrtvoly z roku 1976, Corleone z roku 1978 a později kupříkladu La Scorta z roku 1993). Na tento trend v novém tisíciletí navázalo hned několik režisérů, jako např. Paolo Sorrentino (Následky lásky, 2004), Matteo Garrone (Gomora, 2008), Stefano Sollima (Suburra, 2015) či Marco Bellocchio (První zrádce, 2019). Ve Francii zas v tradici kriminálního žánru pokračovaly mimo jiné Purpurové řeky (2000), zabývající se vyšetřováním několika vražd ve francouzských Alpách, Válka policajtů (2004), v níž dvojice policistů pátrala po pachatelích série ozbrojených přepadení, nebo dvoudílný Veřejný nepřítel č. 1 (2008), jenž líčil příběh jednoho z největších francouzských gangsterů všech dob.

 

Japonské a jiné asijské kriminální filmy

Americkými kriminálkami byly inspirovány některé snímky Akiry Kurosawy, např. Zlý chlap spí dobře (1960) nebo Nebe a peklo (1963), které bylo navíc adaptací amerického detektivního románu. Poté se v Japonsku uchytily gangsterské filmy a filmy o jakuze, mezi nimi třeba Tokijský tulák (1966) a Cejch zabijáka režiséra Seidžuna Suzukiho nebo Battles without Honor and Humanity (1973) a Graveyard of Honor (1975) od Kindžiho Fukasaky. Později se jedním z nejslavnějších japonských režisérů v oblasti kriminálních filmů stal renesanční filmař Takeši Kitano, jenž proslul mimo jiné snímky Ohňostroj (1997), Ve spárech yakuzy (2000) či Ukrutnost (2010).

V Hongkongu se staly kriminálními hity kupříkladu akční thrillery z mafiánského prostředí Lepší zítřek (1986), Killer (1989), Kulka v hlavě (1990) nebo Hard Boiled (1992), jejichž režisérem byl John Woo. Populární byly i policejní filmy Jackieho Chana Police Story (1985) a Příběh policajta (1993) a mezinárodně známou se stala (částečně i díky americkému remaku Martina Scorseseho z roku 2006) též série započatá filmem Volavka (2002), v němž policisté i mafiáni vyslali každý svého kadeta, aby infiltroval tábor toho druhého. Zásadním počinem na poli heist filmů byl zas hongkongský snímek City on Fire (1987), v němž se policejní agent chopil příležitosti proniknout do gangu nebezpečných lupičů klenotů.

V Thajsku se na poli kriminálního žánru prosadil např. film Zabiják z Bangkoku (2000), jehož neslyšící hlavní hrdina se kvůli lásce rozhodl vymanit ze své kariéry v podsvětí, nebo heist film Bad Genious (2017), v němž se děj točil kolem podvádění u středoškolských testů. V Jižní Koreji zas natočili jedny z nejoceňovanějších kriminálních filmů režiséři Chan-wook Park (Má je pomsta z roku 2002 nebo Nebohá paní Pomsta z roku 2005) a Džun-ho Pong (Pečeť vraha z roku 2003 nebo Matka z roku 2009). Populární byly také gangsterské a detektivní snímky A Bittersweet Life (2005), Bílé maso (2008), Muž odnikud (2010), Viděl jsem ďábla (2010) či Žluté moře (2010).

V Indii vždy převládaly v rámci kriminálního žánru dva typy filmů – příběhy banditů na indickém venkově (Plameny z roku 1975, Královna banditů z roku 1994) a gangsterky z prostředí bombajského podsvětí (Řetěz z roku 1973, Nayakan z roku 1987, Company z roku 2002 nebo Shootout at Wadala z roku 2013). Za zmínku stojí též filmy Anuraga Kashyapa Černý pátek (2004), pojednávající na základě skutečných událostí o vyšetřování série teroristických útoků v Bombaji, a dvoudílné Gangy z Wasseypuru (2012), příběhově epická sága zabývající se osudy tří generací uhelné mafie na severu Indie.

 

Americké a britské kriminální filmy nového tisíciletí

V gangsterském žánru se zdařile uchytil britský režisér Guy Ritchie, jenž po svém debutu Sbal prachy a vypadni (1998) uspěl i se snímek Podfu(c)k (2000), který se zabýval krádeží obřího diamantu, a poté se k tematice kriminálního podsvětí vrátil mimo jiné ve snímcích RocknRolla (2008) a Gentlemani (2019). V natáčení mafiánských dramat pokračoval Martin Scorsese, který po filmu Gangy New Yorku (2002), jejichž námětem byla tamní válka pouličních gangů v 19. století, režíroval např. Skrytou identitu (2006), jež byla předělávkou hongkongského krimi-thrilleru Volavka. Později režíroval i burzovní kapitalistické krimi-drama Vlk z Wall Street (2013), v němž namísto vzestupu a pádu gangstera sledoval obdobné osudy finančního podvodníka s akciemi, nebo mafiánský epos Irčan (2019), ve kterém nechal své oblíbené herce Roberta De Nira, Ala Pacina a Joea Pesciho omládnout pomocí digitálních technologií. Do kategorie gangsterského filmu se kromě toho zařadily též snímky Cesta do zatracení Sama Mendese (2002), Po krk v extázi Matthewa Vaughna (2004), Americký gangster Ridleyho Scotta (2007), Veřejní nepřátelé Michaela Manna (2009), Země bez zákona Johna Hillcoata (2012), Gangster Squad - Lovci mafie Rubena Fleischera (2013), Black Mass: Špinavá hra Scotta Coopera (2015) či Pod rouškou noci Bena Afflecka (2016).

Režisér Steven Soderbergh režíroval čtyřmi Oscary oceněný krimi-thriller Traffic - Nadvláda gangů (2000), v němž se podíval na problematiku obchodu s drogami z několika úhlů pohledu, a poté se vrhl na krimi-komedii Dannyho parťáci (2001), předělávku Dannyho jedenáctky z roku 1960. U sub-žánru heist filmů zůstal Soderbergh i při práci na sequelech Dannyho parťáci 2 (2004) a Dannyho parťáci 3 (2007) a poté i na filmu Loganovi parťáci (2017). Režisér David Ayer se zas nejprve prosadil jako scenárista krimi-thrilleru Training Day (2001) a následně natočil filmy Drsný časy (2005), Street Kings (2008) nebo Patrola (2012), jejichž hrdiny byli policisté bojující se zločinem v losangeleských ulicích. David Cronenberg pro změnu režíroval filmy Dějiny násilí (2005), příběh muže se zločineckou minulostí, a pak Východní přísliby (2007), v nichž se věnoval prostředí ruských mafiánských klanů v Londýně. Steven Spielberg zachytil ve svém filmu Chyť mě, když to dokážeš (2002) osudy známého podvodníka a padělatele, David Fincher odvyprávěl ve snímku Zodiac (2007) příběh kriminalistů pátrajících po proslulém sériovém vrahovi a Nicolas Winding Refn vylíčil v krimi-dramatu Bronson (2008) život nejslavnějšího britského vězně.

Casey Affleck si zahrál bostonského detektiva ve filmu svého bratra Gone, Baby, Gone (2007), Ryan Gosling ztvárnil ve filmu Drive (2011) nájemného řidiče zločineckých gangů a Jake Gyllenhaal se v krimi-thrilleru Slídil (2014) ujal role reportéra natáčejícího pro televizi videa trestných činností, policejních zásahů a tragických nehod. Bratři Coenovi uspěli na Oscarech s westernově laděným krimi-thrillerem o nálezu kufříku plného peněz Tahle země není pro starý (2007), jenž proměnil čtyři z osmi nominací. Pět oscarových nominací získali Muži, kteří nenávidí ženy od Davida Finchera (2011) a o deset sošek usiloval Špinavý trik Davida O. Russella (2013), pojednávající o spolupráci FBI s podvodníky při honu na úplatného politika. Černý humor do žánru kriminálního filmu dodala krimi-komedie V Bruggách (2008), v níž byl příběh dvou ukrývajících se nájemných zabijáků zasazen do vánočního období, nebo Správní chlapi (2016), líčící propad dvou můžu do mafiánského podsvětí při pátrání po nezvěstné dívce. Za zmínku stojí i silně stylizované Sin City - město hříchu (2005), jedna z nejvěrnějších komiksových adaptací všech dob, Podfukáři (2013), jejichž hrdiny byla skupina špičkových iluzionistů, kteří prováděli loupeže jako součást svých kouzelnických vystoupení, nebo Baby Driver (2017), jehož střih byl nápaditě podřízen písničkovému soundtracku.

 

Kriminální seriály napříč věky

Již během vzestupu televize v 50. letech patřily kriminální seriály k těm nejsledovanějším, přičemž jejich králem byl seriál Dragnet (1951-1959), jenž se v následujících desetiletích dočkal hned několika předělávek. Dragnet ve své době definoval podobu policejní kriminálky, a to včetně vypravěčské struktury, archetypů hlavních postav a vykreslení jejich pracovní náplně a prostředí, v němž se pohybovaly, a určil tak tón pro mnohé ze svých pokračovatelů. Postupem času se kriminální seriály stávaly čím dál populárnějšími, což během let vedlo k jejich dominanci nad ostatní žánrovou televizní tvorbou. K dalším oblíbeným seriálům 50. let patřily např. série Highway Patrol (1955-1959), Markham (1959-1960) nebo The Untouchables (1959). V 60. a 70. letech pak televizní obrazovky patřily zejména policejním seriálům Uprchlík (1963-1967), Adam-12 (1968-1975), The F.B.I. (1965-1974), Hawaii Five-O (1968-1980) a V ulicích San Francisca (1972-1977).

V 70. letech se navíc k policejním krimi-seriálům, jimiž byly např. Starsky a Hutch (1975-1979), Kriminální oddělení (1973-1987) či britští Profesionálové (1977-1983), přidaly též detektivní seriály, z nichž dlouhodobě nejpopulárnější byl Columbo (1971-2003). Své příznivce si však našel i Kojak (1973-1978) nebo Barnaby Jones (1973-1980). V 80. letech pak došlo mimo jiné na krimi-seriály Miami Vice (1984-1989) a Jump Street 21 (1987-1991) a z Velké Británie dorazily také seriály Inspektor Taggart (1983-2010) a Poldové (1984-2010). Oblíbenou detektivní sérií byla trilogie seriálů Z archivu Sherlocka Holmese (1984-1985), Návrat Sherlocka Holmese (1986-1988) a Z deníku Sherlocka Holmese (1991-1993). V 90. letech se stal detektivní hvězdou Hercule Poirot (1989-2013) a kromě něj se v televizích pravidelně objevovaly např. policejní seriály Právo a pořádek (1990-2010), Policie New York (1993-2005), Zločin v ulicích (1993-1999), JAG (1995-2005) a Případy FBI (1998-2006), ale také mafiánská sága Rodina Sopránů (1999-2007) a německé policejní seriály Komisař Rex (1994-2004) a Kobra 11 (od roku 1996). Samotný David Lynch stál za mysteriózním krimi-seriálem Městečko Twin Peaks, jehož první dvě řady se staly kultovními hned po svém uvedení v roce 1990 a třetí řada na ně pak navázala až v roce 2017.

Krátce po přelomu tisíciletí se na obrazovkách proháněli hrdinové seriálů Policejní odznak (2002-2008), Beze stopy (2002-2009), Odložené případy (2003-2010), Námořní vyšetřovací služba (od roku 2003) a tematické trilogie seriálů Kriminálka Las Vegas (2000-2015), Kriminálka Miami (2002-2012) a Kriminálka New York (2004-2013). Populární byla také hrdinka krimi-seriálu Veronica Mars (2004-2019) a série The Wire - Špína Baltimoru (2002-2008), Myšlenky zločince (od roku 2005), Sběratelé kostí (2005-2017) či Closer (2005-2012). Seriály Dexter (2006-2013) a Hannibal (2013-2015) byly vyprávěny z pohledu záporných postav, seriál Zákon gangu (2008-2014) se zabýval příběhy motorkářského gangu ve světě obchodu se zbraněmi a gangsterská série Impérium - Mafie v Atlantic City (2010-2014) byla pro změnu zasazena do prostředí městského podsvětí v době prohibice. Z ohromného množství dalších populárních kriminálních seriálů nejrůznějších podtypů lze vyzdvihnout např. seriály Castle na zabití (2009-2016), Luther (2010-2019), Brooklyn 99 (od roku 2013) nebo American Crime Story (od roku 2016).

Sherlock Holmes se dočkal nového zpracování v seriálu Sherlock (2010-2017), do světa mafie zavítaly pro změnu série Mob City (2013) nebo britské Gangy z Birminghamu (2013-2019). Vězeňskou tematiku zpracoval např. Útěk z vězení (2005-2017), líčící příběh muže, jenž se nechal zavřít do vězení, aby odtamtud pomohl utéct svému nespravedlivě odsouzenému nevinnému bratrovi, a také australský seriál Wentworth (od roku 2013), jenž se odehrával v prostředí ženské věznice. Revolučním počinem byl seriál Perníkový táta (2008-2013), vyprávějící o umírajícím středoškolském učiteli, jenž se dal se svým bývalým studentem na výrobu a prodej pervitinu, na nějž posléze navázal spin-off Volejte Saulovi (od roku 2015). Dalšími zásadními seriály na poli kriminálního žánru byly kupříkladu série Temný případ (2014-2019), Fargo (od roku 2014), Mr. Robot (2015-2019), MINDHUNTER: Lovci myšlenek (2017-2019) nebo Narcos (2015-2017), skutečnými událostmi inspirovaná sága pojednávající o světě kolumbijských drogových gangů.

Filmmaniak