Marisa Fabbri

Především divadelní herečka, Marisa Fabbri, se narodila 15. srpna 1927 v italské Florencii. Některé prameny uvádějí datum narození pozdější, a to 4. ledna 1931. Jedná se o jednu z nejvýraznějších hereček italského divadla ve dvacátém století.

Ve Florencii žila Marisa až do roku 1955. I přes neustálé cestování, dlouhodobé pobyty v Miláně, Terstu či Turíně, nic nezměnily na tom, že Florencie zůstala v jejím srdci po celý život. Její matka, Delia Soderi byla ženou v domácnosti a otec, Ermenegildo Fabbri byl zaměstnán v hotelu (v průběhu let se stal manažerem garáží). Marisa měla mladší sestru Gildu. Jako dítě byla Marisa velice živá a extrovertní. Divadlo milovala od dětství, zejména pohádky, a tak není divu že se sama objevuje na prknech, ještě amatérsky, v Teatro della Pergola. Po vypuknutí druhé světové války neopustila sice město, ale bombardování zastavilo každodenní život, a tak se musela dočasně vzdát svých snů. Její divadelní vášeň však explodovala na konci druhé světové války, kdy nastoupila na divadelní školu Arte Drammatica di via Laura. Roky dospívání pro ni byly roky intenzivního čtení, především beletrie.

V divadle debutuje Marisa v Shakespearově hře VEČER TŘÍKRÁLOVÝ a spolu s některými spolužáky se stává součástí samosprávné společnosti „Teatro delle Arti". V Piccolo Teatro v Miláně, pak započala její velká kariéra, zejména když se dostává do spolupráce s Giorgio Strehlerem. Přelomový je v jejím životě rok 1966, kdy se při práci v turínském televizním studiu, při natáčení pokračování oblíbeného seriálu LA NONNA DEL CORSARO NERO, setkává s autorem Paolem Modugnou. Ti dva se okamžitě zamilovali a stali se partnery na celý život.

Vlivem studentských protestů s revolučním nádechem v Itálii na konci šedesátých let je zasaženo i divadlo, a tak 19. července 1968, po 21 letech práce, Giorgio Strehler odstoupil jako umělecký ředitel Piccolo Teatro v Miláně a založil novou společnost, Gruppo Teatro e Azione, jehož členkou se stává i Marisa. K jejím vrcholům patří výkony v divadelní hře Luigi Pirandella I GIGANTI DELLA MONTAGNA, v režii Giorgio Strehlera nebo ve hře Jeana Cocteau, v režii Giancarla Cobelli, I PARENTI TERRIBILI. Nejvíce je ovšem její divadelní kariéra spjata s režisérem Lucou Ronconi (8. 3. 1933 – 21. 2. 2015). Spolupracovali ve hrách jako ORESTEA, L´UCCELLINO AZZURRO, IGNORABIMUS či TŘI SESTRY (TRE SORELLE). V devadesátých let si Marisa Fabbri vyzkoušela také divadelní režii, a to roku 1990 kdy režírovala Pucciniho MADAM BUTTERFLY a roku 1996 LA BOHEME. S divadlem zůstane spjata navždy a její herecké výkony a nezapomenutelný hlas, mají v italském divadelním světě nesmazatelnou stopu.

Významný je také její podíl na tvorbě v rádiu RAI, v období od padesátých do devadesátých let minulého století. Na televizní obrazovce debutovala roku 1959 ve filmu SPERA DI SOLE, hrála v několika televizních seriálech a roku 1984 spolupracovala s režisérem, autorem a hercem Gavino Leddou na filmu YBRIS.

Filmovým debutem byl pro tuto herečku konec šedesátých let, kdy ztvárnila první role v komediích Luciana Salceho LA PECORA NERA (1968) a IL PROF. DOTT. GUIDO TERSILLI PRIMARIO DELLA CLINICA VILLA CELESTE CONVENZIONATA NOC LE MUTUE (1969). Z filmové tvorby zůstává v paměti zejména Argentův snímek QUATTRO MOSCHE DI VELLUTO GRIGIO (ČTYŘI MOUCHY NA ŠEDÉM SAMETU) 1971 a její role Amélie či Magniho snímek LA TOSCA (1973) a role královny Neapole. Ve své kariéře ztvárnila něco přes 20 filmových a televizních rolí. Za svou roli kanovníka, ve svém posledním filmu GLI ASTRONOMI (2003), byla v témže roce nominována na Zlatý Glóbus, za nejlepší herecký výkon v hlavní roli.

Filmy s Marisou Fabbri z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let, byly  obtížně prodejné a bylo nepravděpodobné, že se připojí k „ženským snímkům" populárním v těchto letech. Navíc měla tato herečka velmi silnou osobnost a tudíž obtížněji zvladatelnou. Fabbri vždy odmítala mít agenta, stejně jako nikdy neobtěžovala s tím, aby dostala nějaké filmové příležitosti. Proto také moc filmů nenatočila. Během svého života však byla nadšenou návštěvnicí kin.

V roce 1987 se Marisa Fabbri podílela, jako odborný asistent, na divadelní prvním zasedání Evropské školy pro umění, pořádané v Teatro Verdi v Pisa, ve spolupráci s Národní akademií dramatických umění. Dne 26. května 2003, při posledním veřejném vystoupení Marisy Fabbri, jí byl udělen titul rytíře za zásluhy o Italskou republiku. O dva týdny později, 10. června 2003, Marisa Fabbri umírá ve svém domě v Římě, Via Bartolomeo Gosio. Poslední rozloučení proběhlo na jevišti divadla s čestnou stráží studentů divadelní akademie. Na rozloučenou byla reprodukována její vlastní slova: „Proč slavit Nový rok? Každý den by měl být Nový rok!

Petr "Hennes" Hennebichler