Vlasta Matulová

Vlasta Matulová se narodila 31. října 1918 v Brně do rodiny holiče a zaníceného ochotníka. Také malá Vlasta se rozhodla pro herectví. Roku 1937 vystudovala Konzervatoř v Brně u profesorů Emy Pechové, Rudolfa Waltera a Zdeňky Gräfové. Hostovala v Národním divadle v Brně (1937 – 1938) a načež přešla k divadelní společnosti Karla Jičínského (1938 – 1939).

Ještě si zahrála ve Východočeském divadle v Pardubicích (1939 – 1940) a nakonec se její domovskou a poslední scénou stala činohra pražského Národního divadla (1. březen 1940 – 1. leden 1985), z níž odešla na odpočinek.

Vlasta Matulová ztvárňovala dramatické i komické mladé dívky půvabem a podmaňující ženskostí. Nikdy nezdůrazňovala pocity postavy vnějšími prostředky, hrála vždy střídmě. Oslňovala hlavně svýma očima. Zezačátku byla temperamentní dívčinou („Člověk Odysseus", „Princ Bedřich Homburský", „Kolébka" „Léto"), v 50. letech její postavy přibyly na vážnosti („Radúz a Mahulena", „Othello", „Svatá Jana", „Naši furianti", „Živnost paní Warrenové") a v 60. ztvárňovala své vrcholné kreace („Jen o chlup", „Po pádu" a „Paličova dcera").

403krát se objevila po boku Dany Medřické jako Pavla Krausová v Örkényově slavné hře „Kočičí hra". Na divadle a před filmovou kamerou se často sešla se svým kolegou Karlem Högerem. Jejím manželem byl, mj. vedoucí tvůrčí skupiny Filmového studia Barrandov, Jiří Šebor (1915 – 1972).

K filmové práci se dostala po příchodu do Prahy v roce 1940. Film však nikdy nevyužil jejího talentu a dal jí pouze dvacet dva větších a menších rolí. Vlastě Matulové to však vůbec nevadilo, kinematografii ráda neměla a považovala ji jako zpestření své divadelní dráhy. Poprvé byla Toninkou v Borského komedii ČEKANKY (1940) a v první velké titulní roli Jany Kosinové v melodramatu MINULOST JANY KOSINOVÉ (1940) J. A. Holmana.

V prvních válečných letech byla oblíbenou představitelkou mladých děvčat: Melanka Burdychová ve Slavíčkově komedii PANTÁTA BEZOUŠEK (1942) s Jaroslavem Vojtou v titulní roli, dvojrole Heleny a slepé Marty v dalším Holmanově melodramatu MODRÝ ZÁVOJ (1941), Marie Ulliková, která jako jediný nezkažený potomek – rozmazlená a namyšlená Tynda (Lída Baarová) a dluhy dělající povalečský Bohumil (Rudolf Hrušínský) – císařského rady Ullika (František Smolík), se vymaní z otráveného rodinného ovzduší a vezme si chudého vědce Zouplnu (Karel Höger) v TURBINĚ (1941) Otakara Vávry, květinářka Julinka Tichá ve Vávrově komedii PŘÍJDU HNED (1942) se Sašou Rašilovem a tragická Julie Zachová v psychologickém dramatu Martina Friče EXPERIMENT (1943).

Po válce si zahrála ráznou Rositu v Hrušínského komedii PANCHO SE ŽENÍ (1946), jež byla roztočena ještě za okupace, nešťastnou i statečnou rakovnickou hostinskou Annu v komedii NEZBEDNÝ BAKALÁŘ (1946) Zdeňka Štěpánka a Otakara Vávry, Jarmilu Brázdovou v nedokončeném dramatu KŘIŽOVATKA (1947) Františka Čápa, doktorku Miladu Stránskou v Makovcově agitce VESELÝ SOUBOJ (1950), skvěle ztvárněnou českou královnu Žofii Bavorskou, jež je zastánkyně Mistra Jana Husa (Zdeněk Štěpánek) a přesným opakem svého muže, českého krále Václava IV. (Karel Höger) v prvních dvou dílech HUSITSKÉ TRILOGIE JAN HUS (1954) a JAN ŽIŽKA (1955), ve třetím díle s názvem PROTI VŠEM (1956) sehrála zfanatizovanou Zdenu z Hvozdna, Olgu Brandovou v detektivce PADĚLEK (1957) Vladimíra Borského, matku Marii v Rychmanově dramatu KRUH (1959), matku koprodukčním česko – maďarském snímku NEDĚLE VE VŠEDNÍ DEN (1962) Félixe Máriássyho, předsedkyni Fialkovou v dramatu Zdeňka Sirového HANDLÍŘI (1962), Bednárovou ve slovenské TVÁRI V OKNE (1963) Petera Solana, paní Hildu ve Fričově dramatu HVĚZDA ZVANÁ PELYNĚK (1964), hrdinou odbojářku Otradovcovou ve válečném Sequensově dramatu ATENTÁT (1964).

Naposledy byla ředitelkou Eliškou Bočkovou v Hubáčkově FLÁMU (1966). Skutečně výjimečně spolupracovala s rozhlasem („Lidé, bděte!", „Kočičí hra" či „Jejich den") a s televizí (inscenace PALIČOVA DCERA nebo KOČIČÍ HRA).

Byla rovněž skvělou recitátorkou. Za svoji práci byla obdařena Vyznamenáním Za vynikající práci (1958), Zasloužilou členkou Národního divadla (1961), Zasloužilou umělkyní (1966) a Vyznamenání Za zásluhy o výstavbu (1970). Vlasta Matulová nerada snášela stárnutí a ke konci života odmítala opouštět svůj byt. Zemřela 18. dubna 1989 v Praze v nedožitých jedna sedmdesáti letech. Její zesnulé tělo spočinulo na vinohradském hřbitově...

Jaroslav "krib" Lopour