Miloš Steimar

Miloš Steimar se narodil 28. března 1922 v Praze do opravdu umělecké rodiny. Téměř všichni členové rodiny se stali herci a umělci (často byli ve svazku s Národním divadle v Praze): otec Jiří Steimar (1887 až 1968), matka Anna Steimarová (1889 – 1962), sestra Jiřina Steimarová (1916 – 2007), děd Vendelín Budil (1847 – 1928), synovci Jiří Kodet (1937 – 2005) a sochař Kristián Kodet (*1948), neteř Evelyna Steimarová (*1945), praneteře Bára Kodetová (*1970), Anna Polívková (*1979) a tanečnice Vendula Rytířová (*1972), švagři sochař Jan Kodet (1910 – 1974) a automobilový závodník a obchodník Jaroslav Juhan (1921 – 2011) a další...

Nejprve se v Černošicích u otce ovšem vyučil číšníkem. Již pod rodinným vlivem se mladý Miloš rozhodl věnovat se herectví. Ještě jako malý chlapec získával první herecké zkušenosti na ochotnickém jevišti v rodinném penziónku v Černošicích, kde i vyrůstal. Už jako profesionál začínal v sedmnácti letech v pražské Uranii v Holešovicích (1939 – 1943).

Dále přešel na oblastní scénu brněnského Českého lidového divadla (1943 – 1945). Po okupaci na chvíli působil ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti (1945 – 1947) a nakonec se opět vrátil do Brna, do Svobodného divadla (1947 – 1949), v jehož souboru mladých herců setrval Miloš Steimar až do své předčasné smrti. S tímto souborem často podnikal zájezdové představení po celém jihu Moravy.

Z Miloše Steimara se stávala, i díky rodinné tradici, výrazná postava divadelní historie konce 1. poloviny 20. století. Avšak tento status již neměl možnost potvrdit a upevnit. Začínal rolemi mladíků, jinochů a též milovníků v klasickém a moderním českém i světovém repertoáru („O myších a lidech" nebo „Lakomec").

K těmto divadelním rolím využíval svoji vysokou postavu, pohlednou podlouhlou atraktivní tvář, hlasový projev, vrozenou dobrosrdečnost, sytou radost ze života a veselost. Bohužel náhlá smrt herecky dobře talentovanému Miloši Steimarovi znemožnila další herecký vývoj, vývin a práci (zesnul během studia role v „Maryše"). Jeho smrt znamenala velkou ztrátu pro české divadlo 20. století, filmu a brněnská jeviště...

Český film stihl využít Miloše Steimara pouze dvakrát, ještě ke všemu pouze v malých a neznámých roličkách. Poprvé byl použit jako jedenáctiletý chlapec a syn statkáře a poslance Jarýna (hrál Theodor Pištěk) a jeho ženy (hraná Růžena Šlemrová) Oskar Jarýn, bratr hlavní hrdinky Jindry Jarýnové (Jarmila Lhotová) a mladého Prokopa (Vladimír Beztahovský) v melodramatu Karla Lamače JINDRA, HRABĚNKA OSTROVÍNOVÁ (1933) podle námětu stejnojmenného románu Ivana Klicpery.

V dalších postavách se ještě např. objevili režisér Karel Lamač, Maria Tauberová, Karel Hašler, Bedřich Veverka, Darja Hajská, Jarmila Bechyňová, Jan W. Speerger, Saša Dobrovolná, Bohdan Lachman, Václav Menger, František Černý, Betty Kysilková, Jan Richter, Viktor Nejedlý, Josef Sládek, Emanuel Hříbal, Jožka Görlich, Josef Novák, Josef Cikán a jiní.

Až o dvanáct let později mu už jako třiadvacetiletému byla svěřena již titulní úloha prodavače v obchodě s pánskou konfekcí Karla Pince v krátkém snímku Bořivoje Zemana TŘI KNOFLÍKY (1945), jenž natočil jako propagační film pro studio FAB ve Zlíně.

Snímek nám upozorňuje, jak je důležité, aby i prodavači i ve volném čase vždy ctili a dodržovali dobrou pověst svého obchodu, a to i když se vrací z flámu pozdě v noci. Po boku herce Steimara se představili i František Šlégr, František Klika, Eduard Dubský, Anděla Novotná, Zuzana Danielová, Josef Beyvl atd. Máme alespoň ve dvou snímcích doklad o herectví Miloše Steimara, i když ani jeden, ani druhý nemohl přesně prezentovat jeho umění a herecký um.

Spolupracoval rovněž s rozhlasem. Miloš Steimar zemřel tragicky 15. února 1949 v Brně, krátce před svými pouhými dvacátými sedmými narozeninami. Za jeho skon mohla nešťastná nehoda, když se po návratu ze zájezdu udusil plynovými výpary oxidu uhličitého z kamen. Jeho matka, která obzvláště nesla velmi těžce jeho smrt a vyvolal u ní zdravotní potíže, které později vedly k jejímu skonu, ho přežila o celých třináct roků a otec o devatenáct let.

Steimarovým krátkým životem a smrtí (kterou rody Budilů a Steimarů vymřely „po meči") se zaobírala Olga Spalová ve studii „Sága rodu Budilova" (1978, 1980) a i sestra Jiřina Steimarová ve vzpomínkách „Život plný kotrmelců" (1996) a „Ničeho nelituju" (2007).

Jaroslav "krib" Lopour