Lordan Zafranovič

Představitel černé vlny jugoslávského filmu se narodil do rodiny námořníka. Po vystudování námořnické školy, absolvoval literaturu a vizuální umění na akademii výtvarných umění ve Splitu. Poté odešel do Prahy, kde na FAMU studoval režii. V roce 1971 promoval jako absolvent režie v ročníku Elmara Klose.

Mezi jeho první počiny patří surreální a krátkometrážní filmy Zivjela mladost (1965), Lidé (cestou) (1966) a Odpoledne (puška) (1968). Jeho prvním celovečerním filmem bylo jeho absolventské drama Nedjelja (1969). Poté pracoval v žánru televizního dokumentu. Poprvé na sebe výrazně upozornil svým avantgardním snímkem Muke po Mati (1975), který mu později vynesl první ocenění.

Zafranovićovým nejslavnějším dílem, které vzbudilo ohlas tehdejšího mainstreamového diváka, je potom jeho volná viscontiovská válečná trilogie reflektující život v Jugoslávii v období druhé světové války. První díl Okupace ve 26 obrazech (1978), byl oceněn Velkou Zlatou arénou na filmovém festivalu v Pule a dalšími 22 cenami na dalších světových festivalech. Následovaly Pád Itálie (1981) a Večerní zvony (1986), ve kterých bez servítek znázornil nevybíravé chování Chorvatů za války, které vedlo k mnoha kontroverzím a kritickému pohledu chorvatské společnosti. Polovina 80. let znamenala pro režiséra zaměření na intimní milostná témata u snímků Kousnutí anděla (1984) a Prázdniny kurvy (1988).

V roce 1991 v souvislosti s válkou odešel z Chorvatska do Paříže. Rok žil ve Vídni, kde dokončil svůj monumentální dokumentární historický epos Zalazak stoljeca (Testament L.Z.) (1994). V letech 1995–2005 žil v a pracoval v Praze, kde natočil drama Má je pomsta (1995). V roce 2012 uvedla televize jeho obsáhlý dlouho připravovaný dokumentární cyklus Tito - Poslední svědci testamentu.

David "thecentre" Badura