Steno

Jako režisér má italský filmař Steno na svém kontě bezmála osmdesát titulů, v rané části své tvorby dosahoval úspěchů ve spolupráci s populárním komikem Totò, později triumfoval v celoevropském měřítku filmy s Budem Spencerem. Steno točil kriminálky i komedie, těšil se zájmu diváků i producentů, s odbornými recenzenty to již bylo horší, nelze mu ale upřít, že svými filmy po desítky let dokázal reflektovat změny v italské společnosti s jejími nešvary i klady. Steno, vlastním jménem Stefano Vanzina, pocházel z Říma, jeho otec Alberto Vanzina byl novinářem a filmovým publicistou. Když otec opustil rodinu a odešel do Argentiny, rodina se ocitla ve finanční tísni, mladý Stefano nicméně úspěšně dokončil gymnázium a začal studovat práva, která ale nedokončil. Přešel na Akademii výtvarných umění a po další průpravě na filmové škole Centro sperimentalo di cinematografica začal působit jako novinář a karikaturista.

I když některé zdroje uvádějí, že pseudonym Steno vznikl prostým zkrácením křestního jména, ve skutečnosti jím Stefano Vanzina vzdal hold spisovatelce Flavii Steno (1877-1946). Ve třicátých letech začal Steno psát scénáře pro rozhlasové pořady i skeče pro kabarety a brzy jej začali vyhledávat filmoví režiséři. Poprvé jej ke spolupráci přizval Mario Mattoli, pro nějž Steno napsal scénář ke komedii BYLO NÁS SEDM VDOV (Eravamo sette vedove, 1938), později psal i pro další již zavedené režiséry (C. L. Bragaglia, G. Simonelli, R. Freda), nejčastěji ale pracoval nadále s Mattolim a vypracoval scénáře pro dvacet jeho filmů 40. let, u některých dostal možnost pracovat i jako asistent režie.

K filmové režii se Steno dostal koncem čtyřicátých let, kdy spojil své síly s dalším začínajícím režisérem Mariem Monicellim. Jejich první společnou prací byl snímek K ČERTU SE SLÁVOU (Al diavolo la celebrità; 1949), úspěch začali ochutnávat krátce poté díky spolupráci se slavnými komiky v čele s Totò; hned první film s tímto legendárním hercem (TOTÒ HLEDÁ PŘÍBYTEK - Totò cerca casa, 1950) dosáhl v kinech návštěvnosti přesahující pět miliónů diváků. Ještě úspěšnějším se vzápětí ukázalo spojení Totò s dalším populárním komikem Aldem Fabrizim (STRÁŽNÍCI A ZLODĚJI - Guardie e ladri, 1951) s bezmála šesti milióny diváků v kinech. Za tento film byli nominováni na Velkou cenu na festivalu v Cannes v roce 1951.

Po osmi společných filmech s Monicellim se Steno odhodlal k samostatné práci a hned se mu podařilo zapsat do dějin italské kinematografie. Jestliže byl Totò v poválečném období nejžádanějším italským hercem, není překvapivé, že první italský celovečerní barevný film byl právě s ním (TOTÒ V BARVÁCH - Totò a colori, 1952). Steno si jako debutující samostatný režisér hned mohl připsat obrovský triumf v podobě více než šesti miliónů návštěvníků kin a výdělkem třičtvrtě miliardy lir. Díky tomu pak dostal od producentů možnost obsazovat i zahraniční herce. Spíše jako kuriozitu lze uvést dnes již málo známý film NEVĚRNICE (Le infedeli, 1953), kde se kromě domácí hvězdy Giny Lollobrigidy objevily slavná francouzská herečka Marina Vlady, importovaná švédská kráska May Britt, řecká hvězda Irene Papas nebo finská Miss Tania Weber.

Kromě početné spolupráce s Totò pracoval Steno i s dalšími osvědčenými osobnostmi komediálního žánru jako byli Peppino de Filippo (DEN V SOUDNÍ BUDOVĚ - Un giorno in pretura, 1954) nebo Alberto Sordi (AMERIČAN V ŘÍMĚ - Un Americano a Roma, 1954; LISTÁRNA - Piccola posta, 1955; MŮJ SYN NERO - Mio figlio Nerone, 1956), využíval i časově omezené popularity dalších osobností jako byla například o generaci starší divadelní herečka Tina Pica (MOJE BABIČKA POLICISTKA - Mia nonna poliziotto, 1957). Znovu s Totò, Aldem Fabrizim a také Louisem de Funèsem realizoval i u nás známý film FILUTOVÉ (I tartassati, 1959).

Steno sice točil během padesátých a šedesátých let dva až tři filmy ročně s různými herci, jeho filmografii té doby nicméně dominuje stále trvající spolupráce s Totò a žádný jejich film neklesl pod dvoumiliónovou hranici v návštěvnosti kin (TOTÒ NA MĚSÍCI - Totò nella luna, 1958; MANŽELSKÁ POSTEL - Letto a tre piazze, 1960; DVA PLUKOVNÍCI - I due colonelli, 1962), jejich poslední kooperací byla detektivní komedie TOTÒ PROTI ČTYŘEM (Totò contro i quattro, 1963). Následující období pokryl Steno několika zapomenutými tituly mj. v žánru westernové komedie, zmínku si ale zaslouží i u nás známá válečná veselohra BLÁZNI VE VÁLCE (La feldmarescialla, 1967) s Terence Hillem, naopak kostýmní drama z doby francouzské revoluce RUDÉ RŮŽE PRO ANGELIKU (Rose rosse per Angelica, 1968) natočené v koprodukci s Francií tvoří v jeho filmografii výjimku.

Počátkem sedmdesátých let se Steno připojil k dobově populární vlně kriminálek (POLICIE DĚKUJE - La polizia ringrazia, 1972). Steno za tento film získal Stříbrnou mušli na festivalu v San Sebastian, kuriozitou také je, že se jedná o jediný titul, pod nímž byl uveden svým vlastním jménem Stefano Vanzina. Kriminálnímu žánru, okořeněnému ovšem o komediální prvky, se pak věnoval i v dalších letech a díky spolupráci s populárním Budem Spencerem dosáhl nových komerčních triumfů. Jejich prvním společným filmem byl snímek POLICAJT DRÁBEM (Piedone lo sbirro, 1973) s více než pěti milióny diváků v italských kinech. Postavu hromotluckého inspektora Rizza se svéráznými vyšetřovacími metodami si Bud Spencer zopakoval i v dalších Stenových filmech POLICAJT V HONGKONGU (Piedone a Hong Kong, 1975), POLICAJT V AFRICE (Piedone l'africano, 1977) a MILIÓNOVÝ BROUK (Piedone l'Egitto, 1979). Zájem o další filmy měl sice klesající tendenci, Bud Spencer se ale těšil značné oblibě například ve východním bloku včetně bývalého Československa. Naopak u nás méně známý film POLICISTKA (La poliziotta, 1976) s Mariangelou Melato v hlavní roli znamenal pro Stena další velký triumf u diváků.

Do nezvyklého prostředí dostihů situoval další úspěšnou veselohru DOSTIHOVÁ HOREČKA (Febbre da cavallo, 1976), výjimečně přijal i nabídku podílet se i na povídkovém filmu (TŘI TYGŘI PROTI TŘEM TYGRŮM - Tre tigri contro tre tigri, 1977). Podobně ojedinělá byla i spolupráce s televizi, pro niž Steno realizoval seriál z prostředí neapolské mafie ČERNÝ STÍN VESUVU (L'ombra nera del Vesuvio, 1987). Posledním velkým úspěchem v kinech byla zdánlivě nesourodá dvojice Paolo Villaggio - Ornella Muti v bláznivé komedii BONNIE A CLYDE PO ITALSKU (Bonnie e Clyde all'italiana, 1982). Ke spolupráci s Budem Spencerem se pak v závěru své kariéry vrátil v rámci televizního cyklu BIG MAN (1988-1989) o neohroženém soukromém detektivovi s hudbou českého hitmakera Karla Svobody.

Steno zemřel v Římě 13. března 1988 ve věku 73 let a jeho poslední projekt BIG MAN zůstal dokončený jen částečně. Jeho manželkou byla Maria Teresa Nati, s níž měl dva syny. Oba - Enrico Vanzina (*1949) a Carlo Vanzina (*1951) se pohybují ve světě filmu. Oba začínali u svého otce jako asistenti režie, dnes působí jako scénáristé a producenti, mladší Carlo se navíc prosadil i jako úspěšný režisér. Stenově památce byl věnován dokument STENO, JEMNÝ GÉNIUS (Steno, genio gentile, 2008) uvedený při příležitosti dvacátého výročí jeho úmrtí na filmovém festivalu v Římě.

Pavel "argenson" Vlach