Biografie
Import rumunských umělců různých profesí do francouzské meziválečné kinematografie byl poměrně početný, v oboru herectví dosáhla hvězdné slávy Elvira Popesco, která byla ve třicátých letech vytíženou protagonistkou hlavních rolí, později se ale věnovala hlavně divadlu. Narodila se v Bukurešti a vyrůstala v inspirativním prostředí po dlouhé době samostatného Rumunska, které se zhlíželo především ve Francii. Elvira Popesco vystudovala herectví na umělecké škole Arta dramatica a již v roce 1910 se stala členkou bukurešťského Národního divadla, kde se záhy prosadila titulní rolí v Shakespearově dramatu Romeo a Julie.
První položkou ve filmografii Elviry Popesco je film NEZÁVISLOST RUMUNSKA (Independenta Romaniei, 1912), patriotismem prodchnutý válečný snímek vzniklý v počátcích rumunské národní kinematografie. Tady hráli převážně herci z rumunského Národního divadla, v menší roli se tu mihla i Elvira Popesco; film je dnes v mnoha ohledech úsměvný, ale ve své době byl komerčně velmi úspěšný, provází jej navíc pověst nejdelšího celovečerního titulu před vznikem INTOLERANCE a dodnes bývá uváděn na filmových festivalech. Mezitím pokračovala Elvira v práci pro divadlo a již v roce 1919 byla ředitelkou bukurešťského divadla Excelsior.
Krátce po příchodu do rumunského Národního divadla se Elvira Popescu poprvé provdala a jejím manželem se v roce 1910 stal významný divadelní herec Aurel Athanasescu (1890-1965). Narodila se jim dcera Tatiana, ale manželství dlouho nevydrželo a po několika letech se rozvedli. Druhým manželem Elviry Popesco byl politik Ion Manolescu-Strunga (1889-1951), pozdější rumunský ministr zemědělství. Ani tento manželský svazek ale neměl dlouhého trvání a ve dvacátých letech Elvira Popesco přijala nabídku od francouzského dramatika Louise Verneuila (1893-1952) a odešla do Paříže.
V polovině dvacátých let se Elvira Popesco stala hvězdou pařížského divadelního dění a ve Verneuilových hrách hrála hlavní role. Do francouzské kinematografie pronikla s adaptací Dumasovy hry CIZINKA (L′étrangère, 1931), vzápětí hrála hlavní roli ve filmovém zpracování Verneuilovy hry SESTŘENICE Z VARŠAVY (Ma cousine de Varsovie, 1932). Louis Verneuil byl v té době nejen jejím patronem a uměleckým šéfem, ale i partnerem v soukromí. Jejich další spolupráce vyústila v melodramatickém příběhu DORA NELSON (1935). Tady Elvira Popesco hrála úspěšnou herečku a podobnou roli ztvárnila i v komedii KRÁL (Le roi, 1936), která byla uvedena i v československých kinech.
Během druhé poloviny třicátých let se Elvira Popesco zařadila mezi přední hvězdy francouzského filmu, nehrála sice v žádných skutečně hodnotných filmech, ale diváci ji mohli vidět výhradně v hlavních rolích komerčně zaměřených soudobých dramat, komedií i historických titulů. Několikrát stála před kamerou s oblíbeným představitelem stárnoucích elegánů Julesem Berrym (KLUB ARISTOKRATŮ – Le club des aristocrates, 1937) i s populárním komikem Fernandelem (CESTA DO JINÉHO SVĚTA - L′héritier des Mondésir, 1939), třikrát byl jejím filmovým partnerem dnes již zapomenutý Henri Garat (PANÍ SOUDCOVÁ – La présidente, 1938).
Na přelomu 30. a 40. letech byla Elvira Popesco vytíženou filmovou herečkou, po natočení filmu BLÁZEN Z LÁSKY (Fou d′amour, 1943) – opět s Henri Garatem – se ale více začala soustředit na divadlo, které zůstávalo její doménou. V letech 1956-1965 byla ředitelkou divadla Théâtre de Paris, kde také režírovala a samozřejmě i hrála. Svou uměleckou dráhu nakonec završila jako ředitelka divadla Théâtre Marigny (1965-1978) a ještě ve dvaaosmdesáti letech slavila na jevišti úspěch s Roussinovou hrou La Mamma.
Po delší přestávce se připomněla i filmovým divákům, ve vedlejší roli se objevila v thrilleru V PLNÉM SLUNCI (Plein soleil, 1960), v historickém velkofilmu NAPOLEON (Austerlitz, 1960) hrála císařovu matku Letizii Bonaparte. Po smrti Louise Verneuila se také znovu provdala a jejím třetím manželem se stal hrabě Maximilien Sébastien Foy (1900-1967). V roce 1987 obdržela prestižní Molièrovu cenu za celoživotní přínos divadlu, o dva roky později pak byla dekorována nejvyšším francouzským státním vyznamenáním, řádem Čestné legie (1989).
Elvira Popesco zemřela v Paříži 11. prosince 1993 ve věku 99 let.