Oreste Biancoli

Oreste Biancoli napsal scénáře k bezmála stovce italských filmů, kromě toho byl autorem divadelních her a také příležitostným filmovým režisérem. Pocházel ze starobylé šlechtické rodiny, jeho otcem byl hrabě Carlo Biancoli, narodil se v Bologni. Shodou okolností vyrůstal v historickém paláci, v němž kdysi žil slavný dramatik Carlo Goldoni, ostatně i Orestův otec byl mecenášem divadla. Díky tomu se Oreste od dětství sbližoval se světem divadla, v roce 1915 začal studovat práva. Krátce nato musel narukovat do armády a zúčastnil se první  světové války. Po válce dokončil studium práv a začal pracovat jako novinář.

Kromě žurnalistiky se začal uplatňovat i jako autor divadelních her, psal také pro rozhlas. Koncem dvacátých let se přestěhoval do Říma, kde se brzy dostal ke psaní filmových scénářů. Po příchodu zvuku upravoval pro italské verze filmy úspěšné předtím v Německu (SEKRETÁŘKA – La segretaria privata, 1931), poté psal scénáře k romantickým komediím a melodramatům známým jako filmy tzv. éry bílých telefonů. Na přelomu 30. a 40. let jako režisér natočil několik filmů, k nimž si samozřejmě sám psal i scénáře. Jeho režijní pokusy nepřekročily dobový průměr, připomeňme alespoň mysteriózní komedii DNES VEČER V JEDENÁCT (Stasera alle undici, 1938) s manželskou dvojicí John Lodge-Francesca Braggiotti nebo spolupráci s významnou divadelnickou rodinou de Filippových (SEN VŠECH – Il sogno di tutti, 1940).

Nejaktivnější byl Oreste Biancoli během druhé světové války, kdy psal hry nebo dramatizoval osvědčené knihy pro různá jeviště, především byl ale od roku 1942 uměleckým ředitelem filmové společnosti Scalera Film, která byla v té době největším producentem italské kinematografie. I když se nedopouštěla otevřené propagace fašismu, po válce nescházelo mnoho k jejímu zrušení právě jenom kvůli jejímu výlučnému postavení. To také vysvětluje krátkou přestávku v Biancoliho aktivitách po skončení války. Pod hlavičkou společnosti Scalera Film napsal Biancoli scénáře k několika filmům Goffreda Alessandriniho, například ke dvěma na sebe navazujícím velkorysým projektům MY ŽIJÍCÍ (Noi vivi, 1942) a SBOHEM, KIRO (Addio, Kira, 1942).

Nejvýznamnějším dílem s Biancoliho autorským podílem je přelomový film poválečné italské kinematografie ZLODĚJI KOL (Ladri di biciclette, 1948); s dalšími spoluautory scénáře byl oceněn významnou cenou, Stříbrnou stuhou Italského syndikátu filmových novinářů. Později spolupracoval například na scénáři ke slavné komedii o svérázném faráři Donu Camillovi (MALÝ SVĚT DONA CAMILLA – Don Camillo, 1952). O samostatnou režii se Biancoli pokusil naposledy s historickým filmem ČERNÁ PÉRA (Penne nere, 1952) s Marcellem Mastroiannim v hlavní roli.

Během padesátých letech začala v Biancoliho scénáristické práci převažovat historická témata (KARDINÁL LAMBERTINI – Il cardinale Lambertini, 1954; ČERVENÝ A ČERNÝ – Rosso e nero, 1955), nevyhýbal se ale ani jiným žánrům, později se musel podřídit i dobové poptávce po žánru sandálu a meče (PILÁT PONTSKÝ – Ponce Pilate, 1961). Jeho obnovená spolupráce s divadlem trvala po válce již jen krátce, naposledy pro jeviště zdramatizoval Stendhalův román Červený a černý (1954).

Koncem šedesátých let odešel Oreste Biancoli do ústraní a zemřel v Římě 25. listopadu 1971 ve věku 74 let.

Pavel "argenson" Vlach