Fernando Cerchio

Jako režisér a scenárista byl Fernando Cerchio průměrným tvůrcem převážně dobrodružného žánru poválečné italské kinematografie, do světa filmu ale původně vstoupil slibně jako dokumentarista. Pocházel z malého města Luserna San Giovanni na severu Itálie poblíž francouzských hranic a studoval na Akademii výtvarných umění, poté si vzdělání doplnil na filmové škole Centro Sperimentale di Cinematografia. Spolu s dalšímí mladými umělci se zúčastnil čtyř ročníků kulturní soutěže Littoriali della cultura e dell’arte, poté působil jako novinář.

Během druhé světové války se Cerchio začal věnovat tvorbě krátkých dokumentárních filmů, za obraz dvou tváří půvabného městečka COMACCHIO (1940) byl oceněn na festivalu v Benátkách, poté natočil například krátký snímek o slavné římské fontáně (LA FONTANA DI TREVI, 1941). Po válce začal ve spolupráci s Carlem Borghesiem točit i celovečerní filmy, jeho samostatným debutem byl melodramatický příběh HODNĚ ŠTĚSTÍ (La buona fortuna, 1945). Několik dalších filmů pak natočil v hudebním žánru, například muzikál POPELKA (Cenerentola, 1949) obsazený operními zpěváky. S tehdy začínajícím Rafem Vallonem realizoval kriminálku KŘIŽOVATKA (Il bivio, 1950).

V padesátých letech přešel Fernando Cerchio k dobrodružnému žánru v historickém kontextu, což byly filmy, které se tehdy v Itálii těšily značné oblibě. Volnou variací na oblíbený román Hrbáč byl film LAGARDÈRŮV SYN (Il figlio di Lagardère, 1952), z Dumasova literárního odkazu vycházel další film VIKOMT DE BRAGELONNE (Il visconte di Bragelonne, 1954). Převážně s francouzskými herci pak natočil snímek TAJNOSTI PAŘÍŽE (I misteri di Parigi, 1957). Mezitím se Cerchio ale nevzdával ani současných témat, což dokládá komedie LULÙ (1953) s Valentinou Cortese v titulní roli nebo válečný film ČTYŘI OD NADZVUKOVÝCH STÍHAČEK (I quattro del getto tonante, 1955).

Některé další Cerchiovy filmy z přelomu 50. a 60. let spadají do tehdy populárního žánru sandálu a meče (JUDITA A HOLOFERNES – Giuditta e Oloferne, 1959; HROBKA KRÁLŮ – Il sepolcro dei re, 1960; NEFERTITI, KRÁLOVNA NILU – Nefertiti, regina del Nilo, 1961). Zmínku si zaslouží adaptace Sienkiewiczova románu OHNĚM A MEČEM (Col ferro e col fuoco, 1963) natočená s mezinárodním hereckým obsazením v jugoslávských exteriérech (ve velké roli plukovníka Ketuskyho se tu objevil například Pierre Brice). Film získal hlavní cenu na prvním ročníku filmového festivalu v Taormině na Sicílii (1962).

Sázkou na jistotu se pak stala několikerá spolupráce s populárním komikem Totò. Cerchio s ním natočil tři komedie parodující žánr sandálu a meče, nejúspěšnější byl film TOTÒ A KLEOPATRA (Totò e Cleopatra, 1963), který v italských kinech vidělo dva a půl miliónu diváků. Stejně jako jiní italští filmaři se pak Cerchio nevyhnul nutnosti točit ve druhé polovině šedesátých let westerny. Jeho posledním celovečerním filmem byl western LA MORTE SULL’ALTA COLLINA (1969).

Svou filmografii nakonec Cerchio uzavřel opět krátkým filmem, dokument GIOVANNI MICHELUCCI (1972) o významném italském architektovi získal Zlatou palmu v kategorii krátkých snímků na festivalu v Cannes.

Fernando Cerchio zemřel 19. srpna 1974 krátce po svých šedesátých narozeninách. Jeho syn Carlo Cerchio také zakotvil u filmu a stal se z něj uznávaný kameraman.

Pavel "argenson" Vlach