Vodou

Pro mě film zůstal stejně poetickým, jako když jsem ho viděl před zhruba 15 dlouhými léty. Oceňuji i český dabing, protože jsem měl dojem, že musel být stylizovaný tak, aby se zachovala podstata postav. A ono se to zvládlo velmi dobře.

Dokumentární film, kde Eric Rohmer mluví o svém přístupu k tvorbě. Je to velmi nenucený film, který svým stylem připomíná Rohmerův pohled na realitu. A tak vnímáme nejen informace, ale i gesta, soustředěnost a hledání odpovědí francouzského režiséra. Stejně tak, ale vnímáme telefon zvonící ve vedlejší místnosti, zapnutí starého projektoru či četbu ze zápisníku.

Nerad bych tento film hodnotil chybně, neboť jsem nebyl schopen se v určitých pasážích pocitově napojit a jako celek film vstřebat. Ale vzhledem k tomu, že některé pasáže jsou natolik geniální (cesta vlakem, procházka, debata o snu a odchod jedné z postav), ohodnotím film maximálním počtem, aniž bych měl pocit, že dělám falešný pohyb.

Já jsem u tohohle filmu byl skutečně neskutečně unešen. Tam jsou tak krásný scény, který člověk cítí ještě dlouho poté, co obrazovka mlčí. Nádhera, jedním slovem.

Úchvatný film, jak jen film může úchvatným býti.

Film má mnoho silných scén, na které se jen tak nezapomene.

V druhé polovině příběh tak neskutečně rozkvete, že je to snad na šest hvězdiček. Na shledanou.

Za začátku jsem měl takovej zvláštní pocit. On ten film rozezní taková z mého pohledu zvláštně zajídající se melodie. Nějaký disko nebo co. Takovej Jarre ochuzenej o všechny možný hloubky, bassy atd. Hudba bez jakýkoliv emoce a absolutně nehodící se k Rohmerovi, alespoň z filmů co jsem zatím viděl. Přemýšlel jsem ned tím a možná vím nevím proč to tam bylo. Ale to je jedno. Pak to byl zase Rohmer, a já koukal a koukal. Jak je všechno nastavený, jak divák vnímá pocity nebo si je vytváří, jak jeden úsměv ve vlaku řekne skoro všechno. PS: ta hlavní hrdinka mi zevnějškem připomněla jednu mojí kamarádku, ale tu asi neznáte. :-)

Podle mě velmi dobré.

...i ťéša by si přišel na svý...