Chybný pohyb

Druhý diel Wendersovej trilógie cesty má niekoľko zvláštností - je farebný, voľne vychádza, či skôr reinterpretuje Goetheho predlohu a je zahalený do závoja psychologických odtieňov hlbokej temnoty, ktorá je v režisérovej tvorbe skôr výnimkou, než pravidlom. Rüdiger Vogler opäť v hlavnej roli ako nádejný mladý spisovateľ na bezcieľnej púti Nemeckom zakusuje bezradnosť a osamelosť v spoločnosti nasledovníkov, ktorí sú mu zdanlivo blízky, no predsa celkom cudzí. Najhmotnejším vyjadrením tohoto pocitu je scéna ukladania sa na spánok v chátrajúcom sídle, kde márne hľadá voľnú izbu, no napokon končí v náručí nemej dievčiny. Nasledujúce ráno, v ktorom si navzájom rozprávajú svoje sny, je naivným pokusom o zblíženie a pochopenie, ku ktorému nikdy nedôjde, a ani nemôže dôjsť. Chýba im skutočná ľudskosť a prvok, ktorý by ich dokázal stmeliť - solidarita._____Falsche Bewegung je však zaujímavý i tým, že vedie otvorený dialóg s Det Sjunde inseglet Ingmara Bergmana. Na to, aby zahral Wilhelm svoju šachovú partiu so Smrťou, nepotrebuje byť prítomná v podobe alegorickej postavy - i tak je všade navôkol, ako predmet hovoru i skutočnosť, zasahujúca do existencie. Keď Wilhelm prechádza so svojim tichým sprievodom ulicami, život prúdi všade naokolo, no im sa vyhýba, akoby boli odsúdení na mŕtvolné ticho, nemotu krásnej artistky s nehybným pohľadom, ktorú sa snažia zahnať zbytočnými slovami. To, že je film farebný rafinovane odhaľuje jeho krvavosť, vnútorné monológy zasa bezzubosť a sarkazmus, ktoré nie sú nedostatkom, ale výsadným privilégiom, zhŕňajúcim problém, v ktorom uviazol protagonista. Topiaci sa slamky chytá a pod vodu sťahuje i ostatných; smrť sa vracia a brúsi si zuby, keď sa takmer odhodlá k vražde; smrteľnosť sa stáva skutočnou, pravou podstatou života uprostred ničoty, ktorá vnútorne zžiera a zvonka pohlcuje; ortieľ bol vyrieknutý, sám sa odsúdil k životu._____Podľa mňa Wenders stvoril pochmúrny, temný bonmot, ktorý sa škodoradostne, úlisne plazí navôkol a triafa sa do našej neschopnosti žiť, ktorá sa mení len v prežívanie. Jeho jediným nedostatkom je čiastočný úkrok stranou vyrovnanej elipsovej réžie, ktorú uňho ako popredného predstaviteľa nového nemeckého filmu tak obdivujem - Falsche Bewegung je preto zbytočne návodný a nevyvoláva pocit uhrančivo poetickej plavby po rieke myšlienok, pocitov a nálad, pretože doň priamo vstupuje konfliktnosť a tým ho bortí. Skrátka, táto loď má kotvu, bez ktorej by sa jej plavilo omnoho ľahšie a príjemnejšie. Alice in den Städten začínala v automobile a končila vo vlaku, z ktorého sa kamera vzniesla do vzduchu. Falsche Bewegung na ňu nadväzuje na začiatku záberom zo vzduchu a končí sa na zemi. Zemi, ktorá mu nikdy nedovolí plne plne sa odpútať. 80% (16.02.2015)

Chybné kroky, Zmatené bloudění, nějak tak a já nevím jak ještě by se to mělo překládat, ale ne takhle toporně... Nastassja je k nakousnutí, byť pod jiným jménem (ale se svýma jedničkama!), ani jsem ji nepoznal, jenom mi někoho připomínala, byla tak mladá... Zato Hanna Schygulla se svým unylým projevem a svou protivně slovanskou tváří dokonale iritovala, ostatně jako kdekoli jinde... Možná to tak mělo být... Literárnější film je těžké si představit, byl tam ten Goethe, tj Vilém Meister, a pak ta citovaná díla, Eichendorffův Darmošlap a Flaubertova Výchova... Kdo to dneska ještě čte??!! A scénář psal Handke... Silné momenty, ale jak to začalo šustit papírem (zašmodrchaným ve staré remingtonce -- nebo v consulu?), měl jsem chuť zdrhnout... Ale vytrval jsem, a dobře jsem udělal, ó ano... Vždyť nastojte -- může diváka tenhle film ochudit? NIKDY! Leda znudit, to jo, ale to zas tolik nebolí, facka se mi zahojí... A to by bylo, aby se v hlavní roli leckterý z nás pražských inťošů nepoznal... Což ovšem neubírá na trapnosti, že pan Vogler byl na tu roli trestuhodně STAREJ!!! Vždyť tomu klukovi mělo bejt pod dvacet... (01.01.2009)

Hlavního hrdinu podle jeho vlastních slov "nebavili lidé". S tím asi nic nenadělám. Mě zase nebavil hlavní hrdina - ani jeho společníci ... ať měli jakoukoli minulost. Nebavila mě jejich cesta, nebavily mě jejich (pseudo)intelektuální řeči ... nebavil mě příběh, který se dostal do slepé uličky a vlastně nikam nevedl. Je mi líto ... 2,5* (05.03.2012)

Kdo má rád Petera Handkeho (a přirozeně také Wima Wenderse) nepřinese mu ani tento film žádné překvapení ani rozpaky. Ani vnořené postavy z "učednických let Viléma Meistera" (moje nejoblíbenější Goethovo dílo) nemění nic na věci, že jde především o jazyk a budouvání mostu k myšlení (a s nimiž se činy často rozcházejí), jak se sluší a patří pro Petera Handkeho. Však i Handkeovy knihy (především "Mein Jahr in der Niemandsbucht" - Můj rok v zálivu nikoho) jsou také jakýmsi Goethovským Bildungsromanem, byť obráceným naruby: místo směrem do společnosti, tu jde o pohyb od splečnosti k individuu. Wilhelmovu učednickou dráhu (učednictví dříve také znamenalo putování) pak zakulacuje ještě Flaubertova Citová výchova a Ze života darmošlapa od Josepha von Eichendorffa. Nicméně, abych tu uvedl i jiný názor. Flmový kritik Jonathan Romney (15.4.2016) se domnívá, že "Wrong Move seems more about German history—both political and literary—than about anything else...", ale to bychom asi přikládali jak Wendersovi, tak Hankeovi, nezáměrné motivy. Handkeho prioritní otázkou je psát či nepsát, teprve po vyřešení tohoto "ontologického aspektu" je možno pokračovat - kamkoli. (08.09.2016)

Tento film mě oslovil svými stále pokládanými otázkamy. Pokládá nám zásadní otázku proč vůbec žijeme. Za každým člověkem se skrývá jeho smutný příběh. Je to také film o osamění, o osamělosti duše, která nenalézá pochopení zrovna pro své otázky. Ne vždy to, co děláme, musí být to, co chceme. Do určité míry to považuji za vyjádření jistého myšlenkového a duchovního zmatku režiséra. Ale tuto zpověď o životní nejistotě o uvědomění životní nedokonalosti a malosti považuji za velmi zdařilou. Rüdiger Vogler v hlavní roli Wilhelma je nádherně destruktivní. (17.05.2009)