Siegmund

Pozoruhodný snímek. Herecké výkony nic moc, kamera nijaká, střih jakbysmet… Námět je však zajímavý. Nejzajímavější na filmu bylo pozorovat, jak se se nepřiznaná lež rozrůstá a nabírá na intenzitě a roste jako sněhová koule, jako lavina. Jak z toho ven? Přiznat se a zastavit tu mašinerii nebo tu káru táhnout dál?

Když jsem před 8 lety viděl Mádlův film Pojedeme k moři (2014), tak jsem si říkal, že budu zvědavý na příští Mádlův film. Po zhlédnutí filmu Na střeše (2019), opět musím konstatovat, že je podle mě Jiří Mádl mnohem lepší režisér než herec. Námět zmíněného filmu je neotřelý a herecké výkony hlavních představitelů jsou přesvědčivé. Děj filmu nešetří překvapeními a dějovými zvraty. Líbila se mi i kamera. Jediné, co ve filmu dost dobře nechápu, je přítomnost čůracích scén. Osobně si myslím, že by se film obešel i bez nich.

Konečně film USA, ve kterém se nevraždí, nestřílí, není plno vulgarit… Nějak jsem nepochopil, proč je film pro děti až od 12 let. Děj vzdáleně svou předvánoční atmosférou připomíná francouzský film Země, odkud přicházím (1956). Film je jednoduchý, ale řekl bych, že to ničemu nevadí. Snad jediné, co mi na filmu vadilo, byl docela oprsklý kluk, kterému nebyla cizí ani určitá forma vydírání.

No vida; i nový film může být zajímavý a pěkný. I když je dlouhý, dobře se dal sledovat.

Milý a pohodový film s jednoduchým dějem. Zkrátka pěkná „indiánka“ pro děti. I když jsem film hodnotil vysoko, tak v něm bylo pár věcí, které si podle mě takové hodnocení nezaslouží. Nevím třeba, proč byl film natočen v takové podivné nebarevné přírodě. Ono vůbec celý film je takový celý okrový; žádná zeleň, modrá obloha… Nepochopil jsem, proč si autoři filmu zvolili pro jména svých hlavních postav jména z tzv. mayovek; Vinnetou, Nšo-či, Inču-čuna, Sam Hawkens. Dnešní děti si tato jména nemůžou spojovat s hrdiny filmů, které byly natočeny podle románů Karla Maye.

Podle mě je těžké tento dokument hodnotit. Dokazují to i doposud zveřejněné recenze. Lidé totiž vesměs nehodnotí film, ale Kamevédu a polemizují o ní. Asi bych měl na tom to místě upozornit na to, že slovo „Kamevéda“ jsem slyšel poprvé v životě právě v tomto filmu. Nic mi neříkalo ani jméno JUDr. Pavel Zacha – její zakladatel. A nic jsem nevěděl ani o jeho úspěšném synovi, kterého podle zásad Kamevédy vychoval. Já na filmu ani na Kamevédě nevidím nic rozporuplného. Z filmu jsem neměl pocit, že by manželé Michal a Lenka Hanuliakovi svého syna Mišku k něčemu nutili, nebo že by jejich syn dokonce nějak strádal. Ba právě naopak. Vhodně ho motivovali. Seznamovali ho nejen s nejrůznějšími sporty – gymnastikou, plaváním, lyžováním, tenisem, hokejem a cyklistikou, ale i třeba s hrou na klavír a zpěvem. Miško si později jistě sám vybere, který sport bude jednou preferovat. Máma se snažila na něj mluvit německy. Bohužel však jen „školskou“ němčinou s četnými chybami. Uši mi mohla utrhnout třeba věta : „… und kannst du ein Wort auf Q [kvé]?“ Snad hned v první hodině němčiny se totiž vyučuje, že se samotné písmeno Q nevyslovuje jako „kvé“ ale jako „ku“. Když matka startuje na pláži Miškův závod, používá německé překlady českých slov (připravit se, pozor, start = Vorbereitung, Achtung, Start) a ne obvyklou německou výzvu (auf die Plätze, fertig, los). Práce kamery byla podle mého názoru dost neobvyklá a místy na mě působila až rušivě. Vadilo mi i občasné téměř neslyšné šeptání rodičů. Jako jedinou negativní věc ve výchově malého Mišky spatřuji kladení důrazu na to, aby být stále nejlepší, být první. Myslím si, že až by někdy Miško první nebyl, a to se mu opravdu může stát, nemusel by se umět s takovou situací vyrovnat.

Nechápu, jak je možné, že tento úžasný film 52 let unikal mé pozornosti. Docela mě udivuje jeho jen průměrné hodnocení. Dost možná, že se diváci, kteří film ohodnotili málo hvězdičkami, nenechali plně vtáhnout do děje.

Film mě zaujal. Za snahu a za téma pět hvězdiček. Těžko však napsat recenzi tak, abych nepopsal děj filmu. Nezdálo se mi, že by se děti tohoto věku v roce 1984 tak ošklivě utrhovaly na mámu. Snaha filmového štábu o to, aby se film odehrával v české škole, měla řadu chyb. Na některé již upozornil uživatel „Prochazka19“. Přidám další. Před budovou základní školy, jejíž východ ústí do ulice, muselo být zábradlí, což v případě této budovy „školy“ není. V květnu se na školách sice vyvěšovaly vlajky, resp. prapory, ale jen pro dny 1., 5. a 9. května. V pondělí 21. května 1984 by na škole určitě už nebyly. Nehledě na to, že škola by sovětskou vlajku vyvěsila správně a ne obráceně, jak je tomu ve filmu. Na budovách základních škol nebýval umístěn státní znak a nebýval ani ve třídách. Na jeho místě měl ve třídě viset obraz Jana Ámose Komenského. V nápise na dveřích MÍR ZBLIŽUJE je buď pravopisná chyba nebo je ve slovenštině. Zápisy v Davidově herbáři jsou ve slovenštině, i když David mluví česky a chodí do české školy. Děti nosily rádiovky někdy koncem 50. a začátkem 60. let; rozhodně však ne v letech 80. Je velmi nepravděpodobné, že by si David vyrazil na vycházku s kamarádem v pionýrském kroji. A i kdyby tak nakrásně udělal, jistě by si uměl jako správný pionýr bezchybně uvázat pionýrský šátek. Nezdá se mi, že by David doplňoval svůj herbář doma v pionýrském kroji. Právě na pionýrském kroji je nejvíce chyb. Tvůrci filmu prostě na Davidovu košili připevnili vše, co se týkalo Pionýra. Pod slibovým odznakem chybí podkladové kolečko. Tvůrci filmu udělali z mladšího sourozence Davida „superpionýra“, neboť má na svém kroji hned čtyři zájmové odznaky – Mladý umělec, Mladý turista, Mladý přírodovědec a Mladý sportovec. Odznaky jsou 2. stupně, tedy pro starší pionýry (11-15 let). Bohužel je má na kroji umístěné na špatném místě. Naskýtá se otázka, proč Dominik György navlékl Davida do pionýrského kroje a proč umístil děj svého filmu zrovna do roku 1984? Tajemství vzájemného objevování sourozenců (DOTÝKÁNÍ) je přece možno zařadit do jakékoliv doby.

Po zhlédnutí tohoto filmu musím konstatovat, že byl lepší než sliboval jeho název i obsah Febiofestu. První minuty filmu mě sice málem odradily od jeho dalšího sledování, ale byl jsem rád, že jsem vytrval. Ke komplikovanému, ať už smyšlenému nebo opravdickému, příběhu bych snad jen poznamenal, že uvědomit policii včas, by bylo podle mě rozumnější. Film má sice konec, ale přece jen bych uvítal, kdyby ten konec byl tak nějak úplnější; jako kdyby mu chyběla tečka.

Na tento nádherný film jsem narazil víceméně úplnou náhodou. Mám dojem, že to je neprávem „zapomenutý“ film. Svým námětem – dětský zájmový umělecký kroužek, připomíná film POHLAĎ KOČCE UŠI. Děj je pochopitelně jiný. Za zmínku stojí, že se autoři filmu umně vyhnuli nápisům propagujícím socializmus, z kterého tam nakonec zbylo jen oslovení „soudruh“. Skvělému Markovi Hamanovi byl jeho filmový věk zcela uvěřitelný. Budu doufat, že tento film brzy uvede nějaká televizní stanice, abych si ho vychutnal v lepší kvalitě, než v jaké se mi ho podařilo získat nyní. VŠICHNI MAJÍ TALENT totiž rozhodně stojí za opakované zhlédnutí.