dormouse

Velké nadšení. Nejen, že všichni hrají úžasně a jako o život, ale film nastiňuje problematiku pro každého aktuální. Protože ne každý se setkal s diskriminovaným černochem nebo dětským psychopatickým vrahem, zato každý známe nějakého homosexuála. Nemyslím problematiku homosexuální menšiny v heterosexuálním světě, ale to, jak se homosexuálové dívají sami na sebe, což je prostor, kam heterosexuálové nevidí. Podobně jako kniha Líbeznice ukazuje svět 4% menšiny se svými módními úlety, s averzí homosexuála vůči neortodoxním homosexuálům, s problematikou homosexuality jako takové, neboť je zaměřena jen vůči heterosexuálním macho typům, kteří jsou ale právě pro homosexuály nedostupní. Quentin Crisp je (a byl) velmi vtipný a moudrý člověk a dokázal povzbudit svými názory každého. Protože všichni rádi slyšíme, že za své odlišnosti se nemáme stydět, ale být na ně pyšni, a že když žádnou nemáme, tak si nějakou musíme vytvořit.

I když Saura točil svůj film jako kritiku španělské společnosti, je aktuální a neztrácí na síle ani dnes ani tady. Úplně jsem zapomněla na drtivý konec filmu, dočista mi podrazil nohy. Čistota, naivita, bezelstnost a lehkovážnost v podobě guvernantky Anny je rozcupována nenasýtnými šelmami, úchylnými syny ovládanými starou a nemohoucí matkou. Fernando, Juan a Chosé chtějí Anninu duši, tělo a život. Není radno důvěřovat hladovým vlkům.

Po 31 letech film vůbec nezestárl. Mapuje kousek života a vztah Alvyho a Annie-na dokreslení, když se Alvy s Annie rozchází a dělí si knihy, Annie říká: všechny knihy o smrti jsou tvoje, všechna poezie je moje. Woody Allen je ve své nejlepší formě, Diane Keaton je úžasná, krásná, roztomilá, chytrá a New York je tradičně velkolepým filmovým spoluhráčem. "Vypadáte jako šťastný pár. Jak to děláte?" "Ona je povrchní, plytká, hloupá a já jsem úplně stejný.".

Annie Leibovitz je úžasná fotografka, silná osobnost a sympatická žena, fotila nesmírně zajímavé lidi, celebrity, vůči žádnému žánru se nevyhraňovala, přesto není film ničím mimořádným. Člověku by stačilo prolistovat si její monografii. Je sice úžasné vidět a slyšet živě legendu americké fotografie, ale na film jako takový to nestačí.

Doteď jsem si myslela, že jsem náročný intelektuální divák, ale po shlédnutí Antikrista a po porovnání svého dojmu s ostatními musím uznat, že jsem asi úplný barbar. Na rozdíl od Prolomit vlny a Tanec v temnotách, které mne "sejmuly", Antikrist mne nechal lhostejnou, spíš znuděnou a otrávenou. Snaha zapojit přírodu jako aktéra či zápornou postavu na mne nefungovala. Nemám ráda hysterické ženské a chlapovi, který si něco s takovou začne, ty následky přeju. Co ostatně můžete čekat od mizerného psychoanalytika. Jediné, v čem se shodnu s ostatními diváky je, že netuším, proč Lars Von Trier takový film točil. Nejlepší je první scéna, krásně zpomaleně nasnímaná, za níž dávam dvě hvězdy.

Film jsem viděla znovu po strašně dlouhé době a musím říct, že čas mu na kráse neubral. Absurdní vraždění za zvuku Wagnera, plejáda playmate v troskách vesnice, to vše neztratilo nic na syrovosti a působivosti. Nebudu se šířeji rozepisovat o filmu, který je tak slavný a po právu glorifikovaný. Jen bych zmínila moment, kdy jedna postava-bohužel nevím která-říká podobnou myšlenku jako Jarek Nohavica v Roku Ďábla. Každý má svůj Break Point, Bod zlomu, za nímž se v člověku probudí zvíře, přestaně být civilizovanou bytostí a hodnotový systém, který dosud fungoval, se sesype jak domeček z karet. Nikdo nevíme, kde v nás tento bod zlomu je a zda se k němu někdy v životě dostaneme. Pavděpodobně ne, ale je tam, je v každém z nás, může přijít totalitní diktatura, může přijít válka, hladomor, cokoli a z nás se může stát take plukovník Bill Kilgore.

Velmi pitomý film o točení ještě pitomějšího historického filmu o genocidě Arménů Turky. To, že si někdo zvolí vážné téma, ještě neznamené, že z toho bude dobrý film. Postavy jsou ploché, neživotné, chovají se absolutně nelogicky, říkají strašně hloupé knižní repliky (granátové jablko), postava přestárlé femme fatale je smutnou vidinou, jak takové dopadnou, ta má ale na rozfíl od zbylých postav aspoň průměrné IQ. Hysterická nevlastní dcera chodící s nevlastnám bratrem sice naznačuje antickou tragedii, ale vnáší do zmateného děje jen další nesouvisející slepé odbočky. Za všechno asi mluví jedna z posledních scén, kdy malíř Gorki, který po celou dobu vypadá, jako že jej bolí břicho, rozpatlává dlaněmi barvu po plátně a tváří se při tom, jakoby ze sebe nemohl dostat tu dlouho bolavou stolici.

Úžasný dobový thriller. Záchrana diplomatů z Teheránu v době, kdy Írán tepal nenávistí vůči Americe. Člověk jen těžko věří, že se to tak všechno odehrálo.

Příběh vážící se k plánu, v rámci kterého si bohatí židé vykupovali své životy značným majetkem, je svým zpracováním spíš průměrným thrillerem, svým morálním vyzněním je to ale neodpustitelná hanba. Samotý fakt, že svět zavíral oči před vyhlazováním židů, přestože informace pronikly na veřejnost ještě před koncem války a nikdo, evropské velmoci ani bohatí židé, žijící v zahraničí, nechtěl nic vědět, dělat či zasahovat, je strašný. Natočit film, v jehož závěru se ještě stále bohatí manželé Krauzenbergovi setkávají se svými sloužícími v slunném Švýcarsku, kde se vlak prodírá svěží zelenou trávou vedle vymydleného bernardýna, mi připadá hanebné a nedůstejné znevažování těch šesti milionů, kterým se nic podobného nepodařilo, nebo kteří neměli prostředky či odmítli spolupracovat s nacisty.

Nesmírná blbost. Chápu, že film má být nadsázka až komedie, ale na to je málo, respektive vůbec není vtipný a na akční film je zas málo konzistentní. Pořád někdo po někom střílí a pronáší nejapné hlášky a to celé v délce dvou hodin je velmi únavné. Nicméně dvě hvězdy za scénu, kdy Bradley Cooper střílí na nepřátelské letouny z dělové hlavně tanku, který se snáší na padácích k zemi.