dormouse

To, že je film tak dobrý, lze příst hudbě Freddieho Mercuryho, vedle níž jsou herecké výkony i režijní práce dobré, ale ne strhující. Anebo ne. Třeba byl Mercury novodobý Mozart a Qeen kongeniální seskupení úžasných muzikantů a teprve film mi otevřel oči.

Můj první Kaurismakiho film byl Muž bez minulosti a zcela si mne podmanil. Ale Bohémskyý život mne srazil na kolena. Absolutně suchý humor, sušší než suché martini, asi nebude každému vyhovovat, ale já se v něm cítím jako doma. To dohromady s celkově melancholickým a tragickým příběhem z filmu udělalo v mých očích bezkonkurenční jedničku.

Film, který by se měl promítat ve školách. Perfektně názorné zobrazení pravěku, jak lidé žili, jak se vytvářela řeč, setkáni kmenů na různém vývojovém stupni. Příběh brutální, ale pravdivý, strhující a nakonec plný nadeje, že silní a chytří jedinci a jejich potomci přežijí... do doby o nic méně brutálnější nežli ta před 10 000 lety.

Spoiler! Taková americká pohádka o tom, jak se spravedlnosti učinilo zadost. Ale já nějak nemohu sympatizovat s člověkem, který opustí svých šest dětí jen aby si mohl masírovat ego.

Vůbec jsem nepochopila, co bylo pointou poněkud nudného, rozvleklého a špatně zahraného příběhu.

Nechci zlehčovat váhu protiválečných filmů, ale Bratři žádný nový úhel pohledu nepřináší, takže ani stopu v srdci nenechají. Ukazují, jak je těžké, ba nemožné nasazovat život kdesi v Afghánistánu a zůstat při tom normálním člověkem. Když já si ale nemůžu pomoct, já si myslím, že normální člověk nepůjde nasazovat svůj život kamsi do Afghánistánu. Dokonce ani kvůli tomu, aby na něj mohl být tatínek a manželka hrdí.

Tragikomedie, antiutopie, love story, sci-fi a jistě by se našlo více kategorií, kam byste mohli film zařadit. Příběh jakoby vzatý zpod pera Franze Kafky ale natřený silnou vrstvou černého humoru. Nápadů je v něm nepřeberně, já vzpomenu na plastickou operaci Samovy matky, kdy jí lékař natahuje kůži na obličeji originálním způsobem. To bych doporučila použít do reklamních spotů kosmetických salonů. Pro mne nejlepší snímek Terryho Gilliama.

Na jednu stranu příliš brutální, ale na druhou málo naturalistické. Scény s ohněm byly velmi okatě nakašírované, maska přes ústa podle mne postrádala jakýkoli smysl, postava postřeleného kovboje tam byla úplně zbytečná a děj nikam neposouvala. Slow west nebo Salvation mne z evropských westernů uchvátily mnohem víc.

Dvacet let po natočení snímku jsem si ověřila, že stále patří k mým nejmilejším, krása Anne Parillaud mne stále uchvacuje a její modely jsou zcela nadčasové. A nyní, po těch dvaceti letech jsem si uvědomila, co ještě na filmu miluji. Nikita díky své "práci" musí zůstávat v utajení před Marcem, oba vědí, že jemu patří jen po přesně danou hranici, za kterou je někoho jiného, nebo jen svá nebo ničí. Myslím, že každý v sobě mamé hranici, za kterou už nikdo jiný, než my sami, nesmí vstoupit.

Tel Aviv plný homosexuálů, lesbiček a promiskuitních mladých lidí. Ti všichni jsou proti válce, aniž by měli sebemenší ponětí o historickém kontextu místa, kde žijí a k němuž by tudíž měli mít i historickou zodpovědnost. Nejsem ani věřící, ani militantní homofob, ale po zhlédnutí filmu jsem si říkala, že vypadá li Izrael takhle, není divu, že Hospodin zasel do srdcí svého vyvoleného národa nesmiřitelnost v boji a nepoučitelnost tváří v tvář smrti. Po technické stránce značně odbytý film, herecky nepřesvědčivý, nelogický a velmi polopatistický.