dormouse

Nepřišlo mi to nudné, jen trochu nepřehledné a nesrozumitelné. Rozhodně z filmů Wima Wenderse, které mne vzaly za srdce-Paříž, Texas, Země hojnosti, Million dollar hotel- nejzmatenější. Ale už jsem pochopila, že Wim Wenders není šálek čaje pro každého, rozhodně dám filmu ještě jednu šanci a shlédnu znovu.

Samozřejmě klasika a jeden ze základních pilířů kinematografie. Příběh samotný mne dnes v roce 2008 nezasáhl natolik, jak jsem čekala a pamatovala si z doby asi před 20 lety, zato kamera, nasvícení (či zatemnění hlavních hrdinů v záběru-odbornou terminologii neovládám), podhledové záběry jsem vnímala a ocenila mnohem víc.

Čím víc času uplynulo od mého prvního shlédnutí filmu, tím víc zjišťuji, jak hluboko jej mám pod kůží. Donnie vystihuje přesně atmosféru mládí, nejistoty, vzdoru, erotiky. Být teenagerem je břemeno, nesnesitelní profesoři jeho tíhu neulehčují, nerealizovaný sex a celý nepochopitelný vesmír jen přidávají váhu. To, že film osciluje mezi sci fi, thrillerem, psychologií, jakoby jen podtrhovalo nejistotu, v jaké osciluje sám Donnie. Jake Gyllenhaal je úžasný, v hereckých výkonech tohoto filmu nemá soupeře. Povídka Grahama Greena je mimochodem skvělá.

Pro mne vše, co čekám od filmu. Silný příběh, dobrý scénář a výteční herci. Všichni, i ti ve vedlejších rolích. Komedie o smutných věcech. O nechtěném těhotenství šestnáctileté Juno, kterým paradoxně začne vztah mezi ní a spoužákem Bleeksem, který je náhodou i otcem dítěte. O jejich dozrávání, dobrovolném vstupu do světa dospělých, kterému se do té doby jen vysmívali. Ačkoli je to i o morálce, není to moralita, naštěstí.

Film musí být nahlížen jako filmová klasika a jeden ze základních pilířů dnešní kinematografie. Byl to v té době nejdržší film, velmi kontroverzní svým vyzněním. Od té doby a dodnes zhusta citovaný. Postava robotické ženy jasně inspirovala Lucase k postavě C3PO. Její oživení pak vznku Frankensteinova monstra. V dekoracích bylo použito to nejlepší z art-deco té doby (Lang původně studoval architekturu). Fritz Lang vyrůstal v rodině křesťanského otce a židovské matky, která v jeho deseti letech konvertovala ke katolicismu. Tato novo- a starozákonní výchova jej silně ovlivnila, proto ty četné citace z bible. Původní nesetříhaná verze filmu se ztratila a našla se (díky tehdejšímu zapálenému fanouškovi, který ji koupil) až letos v jednom muzeu v Buenos Aires. Je tedy pravděpodobné, že se jí v brzké době dočkáme.

Příběh patnáctiletého Igora, který dosud bezstarostně pomáhal otci v podvodech, krádežích a hlavně ve vykořisťování uprchlíků a v bezohledném parazitování na jejich tíživé životní situaci. Tragická smrt Afričana Hamidou jej však naráz postaví do zcela odlišné pozice, z níž se najednou na svět dívá zcela jinak a začíná chápat svou zodpovědnost a nutnost rozhodnout se, zda pro svůj další život zvolí cestu dobra či zla. Vynikající herecký výkon Jérémie Reniera.

Film jsem bohužel viděla až po americkém remaku, takže se ani já naubráním srovnání. Norská verze je jednoznačně lepší a kdybych neznala Nolanovu, jistě bych si ji užila ještě víc. Policista Engstrom v podání Stellana Skarsgårda je zcela jiná postava nežli ta Al Pacinovská. Žádný klaďas, který jen omylem klopýtl a režisér jej proto pro jistotu potrestá smrtí na konci filmu. Skarsgårdův Engstrom je polda, pod jehož tenkou slupkou bouřlivě kope ďábel a cení zuby každou chvíli. Bílé severské noci, které mu svou nespavostí vypalují do mozku díry, jakoby jen prorážely vnitřním démonům cestu ven. Zcela odlišný konec pak dává filmu dopadnout mnohem drtivěji. Prostě severská klasika.

Film je mozaikou lidských příběhů odvíjejících se od hlavní postavy lékaře Niideho řečeného Rudovous (Toširo Mifune) a mladého nastupujícího lékaře Jasumoto, který díky péči o chudé a mnohdy nevyléčitělně nemocné a díky silné osobnosti doktora Niideho dochází k pokoře a nachází radost a naplnění v práci, kterou zpočátku opovrhoval. Omezenými prostředky chudé nemocnice se snaží léčit nemocné, někdy nezbývá než jen utírat pot, podat misku s vodou a když umírá mladý chlapec, volat do studně jeho jméno, a tím jej přivést z onoho světa zpět.

Film o přátelství dvou žen odmítaných svými manžely se odehrává v současné Indii. Obě ženy žijí životem věrným tradicím, životem, který nepředpokládá rodinnou vzpouru manželky proti manželovi, který ji odmítá dát svou lásku. Obě ženy nacházejí naplnění svých osamělých životů ve vzájemném vztahu, který se však zdá být víc než jen přátelstvím, což je pro společnost nepřijatelné. Potlačit však tento vztah a pokračovat ve smutném životě bez lásky je pro ně nemyslitelné.

Klasický příběh milostného trojúhelníku neklasicky mezi sedmdesátníky. Asi 65 letá Inge se zamiluje do 76 letého Karla a rozhodne se opustit svého manžela Vernera, se kterým dosud žila v harmonickém a evidentně věrném vztahu, kterému nechybělo porozumění, něha ani sex. Film je neuvěřitekně pravdivý a otevřený, nezastavuje se ani před milostnými scénami, a že jich není zrovna málo, nešetří herce ani diváka přikrašlováním. Chce nám sdělit, že život je stejný ve dvaceti jako v sedmdesáti letech, člověk se dokáže bezhlavě zamilovat jako poprvé, mít vyčitky, prožívat vášeň. Neřeší a ani nemůže řešit morální aspekt takového vtahu, to je vždy mezi člověkem a jeho svědomím. Jen ukazuje, že opustit mladého manžela či malé dítě je stejně kruté, jako opustit starce nad hrobem. Ale ta blízkost konce je právě mnohem silnější argument, proč svou poslední možnost vášnivého románu nevyužít. Pomalý rytmus filmu podtrhuje atmosféru starých milenců a scény z pěveckého kroužku, který Inge navšťevuje, působí sice směšně, ale obyčejné lidové písničky s prostými texty přesně film dokreslují. Snímek se určitě nebude líbit mladší generaci, bude je pobuřovat představa, že jejich babičky a dědové ještě dělají věci, které jsou přeci vyhrazené jen mládí, že svá bezzubá ústa používají i na něco jiného, něž je žvýkání v kávě namočeného chleba, bude je znechucovat tvrdost reality, propadlé tváře a povislá kůže. Ale mně tato perspektiva, vidina, že na stará kolena nebudu jen krmit v parku holuby, naplňuje radostí.