type_B

Míra entropie - doufám, že tohle slovo Subjektiv přejde s blahosklonným pokrčením ramen - na mě byla moc velká. Jinak řečeno: Moc velký mišmaš. Ale možná se pletu.

Náhodou, tohle je perfektně stylový snímek. Zobrazuje společnost, která je totálně v rozkladu. Děj ubíhá dopředu velmi depresivně skrze klaustrofobii vyvolávající podzemní tunely. I všechny ostatní prostory jsou jakoby stísněné, špinavé a neútulné. Hlavní devizou filmu je pak absence jakéhokoliv kladného hrdiny, což je v rámci české kinematografie opravdu osvěžující. Atmosféru dobře doplňuje temná syntetizérová hudba, o které Magyar řekla, že zní jako Depešáci. Co chtít od post osmdesátkového filmu víc, že?

Vrchol zklamání. Film uvízl někde mezi parodií na akční snímky a jejich vážně míněnou podobou. Sebemrskačsky pak vrší sám na sebe debilní vtipy a klišé. Tohle se opravdu nepovedlo.

Amíci, Arabáci a Boží zásah shůry - no síla!

"... a tak má mluvit básník," dodávám jako echo se závěrečnými slovy dokumentu. Co dodat? Snad jen: S Kunderou se jděte bodnout. Ten rozhodně není nejzajímavějším autorem české poválečné literatury.

3 s poukazem na to, že není pravděpodobné, aby někdo šachovou partii odhadl (natož vypočítal!) přesně dopředu. (Ale zde se jako ve většině filmů/knih, které počítají s diváky neovládajícími hru v šach, samotná hra trošku mytizuje.) A nevím, jestli se jednalo ještě o povědomí o egu, nebo o symptomy schizofrenie. V tom bude velký rozdíl.

Chytře udělaná komedie o ničem.

perfo... perforace cinefilního střeva?? -- copak to z něj asi vyteče?? aha, improvizační video---

Tento film jsem dostal od ledního medvěda nádavkem k Samurai Shamploo. Předlouho jsem se odhodlával si jej pustit, přece jen, tři hodiny čistého artu je jen pro silné povahy! (A člověk tak materialistický a nízký jako já na art moc netrpí.) Není tak úplně pravda, že by divák ve výsledku věděl úplně vše - tato nedořečenost potom zakládá odlišné možnosti interpretace. (Nejsem znalcem japonské kinematografie, ale nepodobá se tento princip nápadně jistému Kurosawowu snímku?) Otázka, na kolik je hlavní postava zodpovědna za své jednání a nakolik je vláčena osudem za pačesy, je pro mě dominantní. První polovina filmu mi plynula jen pomalu. A to přesto, že je v mnoha ohledech polovina první expresivnější - a jak naznačil Artran: záběry na moře, bouři, starou ženu z Hory strachu a živelnou prostitutku v sobě mají ohromnou sílu. Zato druhá polovina mě od začátku uhranula svou psychologickou vypjatostí. Nejsem zběhlý v této kinematografii a japonskou kulturu nijak zvláštť neznám, přesto si troufám tvrdit, že mi tento film nebyl nesrozumitlený, ač není triviální. Je to snad společnou řečí umění, která je univerzální? [Poslední otázka je klišé určené mým náctiletým intelektuálním obdivovatelkám ze zdejší databáze, v jejichž čele stojí sotva vyvinutá mladičká niethustra.]

Stíny vesnicí se ploužících postaviček se na okamžik znovu rozhořely jasným plamenem, aby opět pohasly. A ten plamen, jasný coby ocas vlasatice, osvítil bědnost jejich životů, již povýšili na domnělou ctnost. A ubírají se svými marnými životy dál jako kometa do mrazivého kosmu.