panG.

Hmm… a ty helmy se berou odkud?

Vedle tohohle byla Kobra XI citlivý dokument o využití rezerv emisních povolenek a Fack ju Göthe tradičním převedením Orbis pictus na plátna, co znamenají svět. Zdejší recenzenti by si měli odinstalovat tiktok a s klidem vyplnit své přihlášky do MMA, protože další poškození mozku už jim zřejmě nehrozí; jak jinak by někdo mohl vychvalovat film poskládaný z 10-20 vteřinových úseků, které jsou spojené logikou: když telefonuji, nikdo ke mě nesmí a rozeběhnem se až to položím, nebo schválně se nezeptám nikoho, kdo má auto, jestli by mě svezl, protože ..nevím, žádný smysl to nedává. S každým přibývajícím krokem jen víc a víc toužíte zjistit, jak se mu podařilo ošálit evoluci natolik, že vůbec dospěl (čistě věkem)? Zaplať kebab, že se jeho bejvalka touží posunou v životě dál. Jo, má smutný voči, no a? Nakonec to ani jako bedekr městské dopravy za moc nestojí; gastro tipy taky nula. Nejblíže se to má snad k nějakému špatnému postmodernímu německému vtipu o kurdovi, co mu bliklo, že má dítě, v nejméně vhodnou chvíli… ale takhle se vtipy o Kurdech nestaví;) Hvězdičku za snahu, třeba to Oliverovi někdo přeložíte a dvojka bude o dost lepší, předem díky!

Tuším, že ten pocit přecpanosti podprůměrností vane opět od McDisneyho. Plusy rozvařil až na prázdné kalorie, kterými nás naládoval, a záporáci v čele s Rayem patřičně posílili touhu to zhltnout, takže jsem tu břečku naneštěstí vyluxoval až na dno. Brambůrkům je také těžké něco vytknout. Ale cítím, že to ve mě opět probudilo zdravou sílu se napříště tomuhle standardu duševní otylosti vzepřít a dojít si pro nějaký malostudiový-homemade produkt, nepustit si další řadu, ráno jít běhat; možná ne hned zítra, ale jednou se to stane a mně bude jedno, co do téhle ságy přibude dál.

Tady to vypadá jakoby každý komentoval jiný film i žánr, a to se mi líbí. Filmový pohled natolik obyčejný, že někoho až pobuřuje svým klidem, když premisa provokuje k senzacechtivosti a postepidemiologickému chaosu; přitom hlavní téma je tu spíš puberta a rodinné vztahy v nejužším kruhu, takové tradiční francouzské psychosociální drama. Nálepky sci-fi a dobrodružné to nabalilo jen pro formu příběhu na pozadí, což mohlo u někoho vzbudit nenaplněná očekávání, ale mě tohle pojetí námětu a umírněná civilnost bavila víc, než Avatar, Já legenda a Válka Z dohromady.

Celý seriál klipovitě přeskakuje mezi různými informacemi, nenudí, ale spíše letmo inspiruje, než aby vyčerpal dané téma. Pro prvotní seznámení takřka ideální. Merci)

Od jílu v ústí Gangy, přes mangrovy, drobné živočichy, se zrnky z pouště Namibie přes zaželeznění oceánů po Amazonii, až k lidskému využití, ať už formou degradace neekologickým vypalováním na cihly, nebo výzkumem jeho potenciálních možností v boji se znečištěním (dusičnany). Aktivní součást “kůže Země” tzv. kritické zóny v níž žijeme, kde je jíl brán za magnet životadárných prvků, vznikající biogeochemickým působením.

Od Obrova chodníku v Severním Irsku dok. sestoupí na dno oceánů, kde v pórech čediče geomikrobiologové na synchrotronu SOLEIL zkoumají formy uvolňování chemické energie, resp. řetězové reakce podporující život bakterií, archeonů a hub utvářejících zde větší masy, než tvoří lidstvo na povrchu. Pokud se v čedičových vyvřelinách život přímo nezrodil, podporují rozmanité biotopy i při svém vynášení minerálů z nitra Země včetně apofylitů a zeolitů. A nakonec vědci na Islandu ukáží, jak petrifikovat CO2 v souladu s přírodou a čedičem.

Více než polovina vápence na světě je utvořena z kokolitů, a tak jeho vznik a rozšíření a využití sledujeme od planktonu (jehož milion let rozkladu každý rok vytěžíme a spálíme), přes křídové útesy Doveru, světlost Paříže a depresivnost lomů jako v Al-Minya, nebo stopy hominidů v dutinách skal Namibie. Vlastní “světy” vytváří vápenec např. v krasových jeskyních na Vancouver Island, podobně jako podporuje přežití nespočtu druhů živočichů po celém světě. Pokud nezachráníme korálové útesy, které se masivně rozpouští v překyselených oceánech, přijdeme o víc, než jen rozmanitou mořskou faunu.

Od Korsiky, přes Bretaň a Kalifornii po namibijská žulová moře, všude kde láva nevystoupala na povrch, pomalu ztuhla a byla odkryta až postupnou erozí, dnes stojí žulové skály, které podle svého složení dovolují různě pronikat a čerpat živiny lišejníkům, růst rostlinám nebo stromům, či předávat svůj ráz vinným hroznům v časových horizontech dalece přesahujících ty lidské.

V koloběhu pískovce se nic neztrácí ani nic nevzniká. 200-175mil. let staré a 40m vysoké útesy ve West Bay jsou pro sedimentology otevřenou kronikou Země barevně ilustrovanou pojivem, který písek stmelil. Červenou barvu Mohavské poušti dává oxid železitý, kterou zkoumá mořský mikrobiolog, ve skalách se zabydleli indiáni Pueblo a Hopi pojmenovali Moqui Marbles. Svou vlastností rozpouštět se u dna více než po okrajích dokáže pískovec vytvořit skrz hluboké výmoly rokle jako Antilopí kaňon. V přílivových oblastech ježovky bioerozí vytváří vlastní topografii sobě “na míru”, doslova se prokoušou do skály. Opačná strategie od doby ledové prospívá rašeliníku ve Fontainebleau, kde křemenné pojivo vytváří jeden z nejodolnějších pískovců. V Jaisalmeru využili pórovité zlaté bloky s bohatým dekorem k odhlučnění a zmírnění žáru pouště. A do Edinburghu nejspíše v r. 500 z Jeruzaléma dovlekli Kámen osudu.