pm

Specialista na společenská a politická témata Giuseppe Ferrara v ¨"Aféře Moro" zachycuje poslední dny Alda Mora, křestansko-demokratického politika, v roce 1978 uneseného a posléze zavražděného levicovou teroristickou organizací Rudé brigády a události s tím spojené. Dík civilnímu herectví Giana Maria Volontého přesvědčivý psychologický portrét, dík režisérovi kritická sonda, která diváka podrobuje palčivým otázkám namířeným na média i na špičku tehdejší italské politiky. Výborní jsou všichni herečtí představitelé, z vedlejších rolí za pozornost stojí třeba představitelka Morovy manželky. "Aféra Moro" kvalitou s přehledem zastiňuje filmy, které téma otevřely v letech následujících :jak "Náměstí pěti měsíců" nebo "Dobrý den, noci", tak televizní film s Michelem Placidem.

Gian Maria Volonté v roli naprosto vykořeného muže, který bez emocí, bez vášně nebo nějakého uchopitelného přesvědčení formuje svět kolem sebe a realitu pevně drží v rukou. S odstupem dvaceti let toto panoptikum negativních chrakterů vidím jako maximální zážitek, přeci jenom dnes dokážu lépe vnímat a ocenit práci kamery v prostoru, intertextové odkazy a Volontého herectví. A mám mnohem lepší přehled přes italská politická dramata.

Puškinovy knihy patří v mé knihovně k těm nejohmatanějším a Cikány můžu za každé nálady. Byla jsem zvědavá, jak si s takovou esencí emocí a hlavně svobody poradili sovětští tvůrci v době ústupků a mnohdy těžké umělecké stagnace. Rachmaninova operní inscenace je inscenovaná v divadelních kulisách i v reáliích, výjimečná je především v baletních vsuvkách s vynikajícími sólovými výstupy Svjatoslava Kuzněcova. Chvilkama jsem měla pocit, že tato adaptace esteticky ovlivnila Emila Loteanu a jeho nejslavnější film "Cikáni jdou do nebe", každopádně ve mě vzbudila chuť si ho po čase zase jednou pustit.

Alenku Lewise Carrolla jsem naštěstí naposledy držela v rukou dost dávno na to, abych se v příběhu hnidopišsky rýpala, netěšila jsem se tolik, abych mohla být zklamaná. Je samozřejmě smutné, že Tim Burton rezignoval na svou dřívější osobitost a poetiku, aby vsadil na hollywoodský blockbuster, že barevností přehlušil barvitost a přirozené napětí knihy. Tento film je tak především důkazem toho, že po "Pánovi prstenů" ve filmovém světě už nikdy nic nebude jako dříve, Jacksonovo vidění bylo objevné, inovativní a stylotvorné...a ještě dlouho bude inspirující. Také toho, že ve filmu si kdokoliv může najít, čeho je mu libo, spousta (nejen) zábavných odkazů a symbolů ten film povyšuje nad průměr, řekla bych, že o něco více než Burtonovi kmenoví herci. Paradoxně mi nejvíc vadilo, že přehlasována většinou jsem film viděla v 3D sále, přitom moc dobře vím, že podobným technologiím podléhat nechci, a že nejlepší filmy mého života zůstanou ty klasické, dvourozměrné a ...černobílé. A je to tak dobře.

Bylo mi asi 11, když jsem prvně (a tehdy nedopatřením) viděla "Nezvěstného" Costy-Gavrase, ale ten až fyzicky nepříjemný pocit mne přepadá u filmů zachycujících politické represe dodnes a jakkoliv obecně bývají zhusta politicky (ne)korektní, skrytě propagandistické či divácky manipulativní, nechci k nim být imunní. Dean Stockwell by mohl leckomu připadat vedle těch mnohých neherců teatrální a přehrávající, ale já bych si amerického důstojníka v Nikaragui v dobách sandinovské revoluce v jeho pojetí představit uměla, Alan Esquiel pak ikarovskou touhou zatíženému Alsinovi propůjšil zvláštní pel nevinnosti... 90%

Dietrichová, Hollander a Lubitsch. Nádhera. Jediný Ernestův film, který jsem viděla více jak 2x a určitě ne naposled, přesto pro mne slovní humor, kostýmy nebo výprava neztrácejí na kouzlu nebo situace na napětí. Škoda jen, že putování melodie není původní, čímž ale rozhodně nechci s řetězením písně "Isn't It Romantic?" z Mamoulianovy komedie "Miluj mne dnes v noci" srovnávat.

Na rozdíl od Šifry, kde kniha coby oddechovka mi nevadila, ale film mne otrávil, tady jsem literární předlohu neznala. I tak jsem okamžitě správně vytušila, kdo je hlavním padouchem, jen v tom zásadním momentě, kdy hrdinně vzlétl, jsem na byla zmatená. Možná proto, že na podobné akční kusy chodím ojediněle, nemám čas od času nic proti popcornové zábavě, kde jaderné vědkyně vypadají jako z reklamy na parfémy, a kde dynamický střih a výborný hudební skladatel suplují vnitřní enegii...Tedy díky alespoň za to, že zde Ewanu McGregorovi tak zatraceně slušel kolárek.

Civilní herecký výkon Ljubiše Samaržiće, poetická hudba Zorana Simjanoviće a pěvecká účast Šabana Bajramoviće posunují tento příběh do zcela jiných dimenzí.

Kýčem tvrdě estetizované melodrama? Průhledný, dějově předvídatelný, balast? Adorace červené knihovny nebo její satira? Nevím, ale od úvodních růžových titulků jsem se téměř celou dobu tvářila jako blbeček. Na to, jak se s Ozonem většinou divácky míjím a pro jistotu se jeho filmům raději vyhýbám, ve mně tahle zajímavě obsazená umělecká skládanka se skvělým dávkováním informací a odzbrojující Garaiovou nějakým způsobem rezonuje. Je to vlastně chytrý film. Nikdy by mne nenapadlo, že by představitel Esmého o čtyři roky později mohl hrát Edwarda Rochestera.

Ta 1* je za popěvek "Мальчик мой...", film samotný ubohost.