Alojs

Pracují v podzemí. S okolím komunikují prostřednictvím několika málo zažitých frází („Zkoušeli jste to zapnout a vypnout?“ - „Máte počítač zapojený v síti?“ - eventuálně: „A zkoušeli jste si to narvat do prdele?“). Vyznávají vizuální antikonzum free style a v běžném životě (mimo rámec monitoru) jsou takřka nepoužitelní. Tušíte správně. ***** Partička IT náleží mezi to nejpovedenější, co se kdy odrazilo od britských břehů. Kouzlo tohoto malinkého sitcomu spočívá ve zcela triviální konfrontaci dvou protichůdných světů (toho, který funguje na základě přesně mířených šťouchů do klávesnice, a toho, v němž výrazy jako „Basic“ zavraždí jakoukoli diskusi), v hutné míře inteligentního humoru a ve výborném obsazení. Jednoduché to ingredience, zastoupené v každém kvalitnějším sitcomu. Ale pozor. U Partičky IT je záslužné, že nehledí na hojně obšlehávanou koncepci přátel (šestice lidí, kteří se srážejí častěji než pára v jaderné elektrárně) a že si ji přesto oblíbíte hned ze startu (pokud jste aspoň jednou v životě provedli úspěšný dvojklik a víte, k čemu slouží zásuvka vedle počítače).

Žádný div, že jsou Přátelé pro leckoho srdeční záležitostí. Ani já nejsem výjimkou. Sledoval jsem je od první série, málokdy mi unikl nějaký díl (a když už ano, zatlačil jsem slzu nejedním kapesníkem) a stejně jako v případě Gilmorových děvčat – i tento seriál si mě natolik podmanil, že jsem si k jeho prostředí a jednotlivým postavám vybudoval velmi blízký vztah, neřkuli přímo sousedský. A opravdu. I když je to už dobrý rok, co jsem dokoukal desátou sérii (a možná dva roky – čas pádí, čas letí…), stále mám před očima všechny součástky „Jejich světa“. Jako bych stál přímo na place a sápal se po klice. Dveře se otevřou, málem zakopnu o kruhový stůl se čtyřmi židlemi, a jen co se jakžtakž stabilizuji, zrentgenuji zrakem důvěrně známou místnost. Jestli něco nechybí, je-li vše na svém místě. Nejprve se zaměřím na modrozelenou kuchyňskou linku, posléze na ledničku s magnety, na bílou sedačku a mé pozornosti neunikne ani nadstandardně prosklený balkón. Sednu si, zaflirtuju s nostalgií, následně rozrazí dveře Joey (jako by se nechumelilo), bez ostychu vypáčí lednici, nabere si plnou náruč jídla a pak zase zmizí v doupěti odnaproti. O chvíli později mě přejede prachovkou svědomitá a extrémně puntičkářská Monica. Usměji se, zvednu nohy a uvolním cestu vysavači. Sotva zapustím chodidla do měkké pohovky, nalepí se na mě Rachel. Nemíjí mě přísun novinek – ať už se jedná o nejnovější trendy v módě, nebo o pohledného kolegu z práce. Nemohu protestovat. Mezitím se však na place objevuje enormně opálený Ross v dámské halence a v kožených kalhotách. Všichni se zasmějeme a pohotový Chandler (tajně popotahující z cigarety za gaučem) hodí do placu několik trefných poznámek. Phoebe jej při tom doprovodí na kytaru, následně odzpívá novou písničku a všichni to tak nějak přežijeme, aniž bychom zřetelně krčili obličeje. ***** No řekněte sami... kdo by takovou exkurzi nepodstoupil?

Chalupáři kráčí ve stejných šlépějích jako Gilmorky a Přátelé. I když nečítají zdaleka tolik dílů, i když pocházejí z dob, kdy jste se zpráskali s desetikorunou v kapse – optimisticky naladí a zpříjemní vám zbytek dne jako nic „Seberůžovějšího“. Rok 1975 byl vůči českému divákovi velice štědrý a zasel na filmovém lánu nezapomenutelné semeno. Chalupáři přitom nenabídli bůhvíjak převratnou recepturu, ale vsadili na poctivě odfajfkované kolonky v případě scénáře, režie a hereckých výkonů. Jiří Sovák tak bude v mé mysli navždy zapsán jako Evžen Huml – cholerický důchodce z Prahy, kterému stydne hlava a který přežívá v těsném kamrlíku za koupelnou (vystrnaděn zbytkem ekonomicky smýšlející rodiny). Stejně jako Josef Kemr coby dobrácký Bohouš Císař, Humlův nechtěný podnájemník a ochotný údržbář z JZD. Svést tyto dva chlapíky dohromady – to byl nápad jako hrom. Na jedné straně nervózní a věčně nespokojený důchodce, na straně druhé pohodový dědula, kterého nevyvede z míry ani hroutící se schodiště a uši rvoucí kravál z orchestrionu. Ne nadarmo se říká, že se protiklady přitahují. Tento seriál to potvrdil hned několikanásobně. Silné 4 hvězdy.

Kvalitních seriálů není mnoho. A takových, na které se dá koukat i tehdy, když vynecháte několik po sobě jdoucích dílů, je ještě méně. Gilmorova děvčata jsou přesně taková a kvalifikují se do pozice „poněkud jiného sitcomu“, v němž „zeživotní stylovost“ válcuje samotný obsah. Nemusíte na ně koukat pravidelně a nemusíte vědět, co vše se událo, když jste byli mimo dosah signálu. V jednom díle se řeší tohle, v druhém zase ono. Žádný táhlý děj napříč několika epizodami (a když už ano, tak jen výjimečně). Navíc – zde je jakékoli „řešení“ vedlejší. Gilmorky jsou poháněny zejména naspeedovanými dialogy a rovněž i pohodovou atmosférou jednoho amerického maloměsta, v němž jsou všechny postavy tak správně srandovní a dotěrně milé. ***** Asi jsem blázen, ale takovému bydlišti bych neodolal. Mít tam svůj stánek s časáky, popř. bydlet na koleji s Rory a přispívat do školních novin… Taky bych se zřejmě neubránil hamburgeru a dalším tučným jídlům v bistru u Luka. Na okamžik tam usednout, pokochat se oním napětím mezi kuchyní, barem a veřejnou částí… Poklidně zpražit hrdlo vyhlášenou kávou a pokecat s potrhlým Kirkem… ***** Ááááárgh – ten seriál mě dostal.

Čtyřiadvacítka náleží v zámoří mezi nejsledovanější seriály vůbec. Šest řad, astronomický honorář pro Kiefera Sutherlanda, ale hlavně – atraktivní podání, reálný čas (vím, že byste rádi něco namítli, ale já vás ke slovu nepustím) a takřka nepřetržitá akce, která čerpá veškerý pot ze zdánlivě prázdných nalezišť. Bauer je machr, o tom nepochybujme, ale hodně mu nahrává chytrý (byť někdy příliš zauzlovaný a za vlasy přitažený) scénář. Seriál jako takový není o jednom posezení u bedny. Strhne vás až později, v průběhu několikeré epizody. Rozhodně se nevyplácí naskočit do rozjetého vlaku, popř. vynechat několik po sobě jdoucích dílů. Čtyřiadvacítka představuje precizně vypiplanou skládanku, v níž je podstatná každičká vteřinka, sebemenší zákruta a kolikrát i zdánlivě malicherný příkaz. Kdekoliv jinde by podobné schéma neuspělo. Tady však naopak. I když to není ta úplná „realita“, jak proklamují tvůrci a televizní spoty (skáče se v čase, Jack má pořádně objemný močák), v rámci akčních seriálů nepohledáte o moc lepší dortíky. A jestli vůbec. ***** Jak už ale bylo řečeno, zážitek je podmíněn poctivé konzumaci.

Simpsonovi rulují po všech stránkách. Ať už je to parádní znělka „The Simpsooooooons“ (právě mi naběhly slzy do očí), na tisícero způsobů zahrané „usednutí na gauč“, jasně vykreslená rodinná šachovnice (Bart a Homer na jedné straně barikády, kdežto na druhé mravně agitující duo Líza & Marge), důvěrně známý Springfield (většina z nás by poslepu trefila do Vočkovy hospody), nebo také „na míru ušitý“ český dabing. Málokdy vídaný jev. Bezchybná souhra, silný tah na bránu a neomylné blafáky vůči bezbrannému divákovi. O důvod víc, proč milovat Českou televizi a přispívat jí na živobytí koncesionářskými poplatky. Jedinou kaňkou (byť opodstatněnou) tak zůstává nucené odstoupení pana Bedrny, který byl dlouhá léta spjat s postavou Homera. Nebýt strastiplného zdravotního stavu, jistě by se neprojevil neduh mocné síly zvyku. Inu… ještěže u mikrofonu setrvali zbylí kecálisti. Existuje-li totiž důvod, proč vůbec uctívat rajčatového Lábuse a pouličního Dejdara, pak je to právě počeštěná Simpsonovic famílie.

Chris O'Dowd a tak trošku jiná variace ajťácké postavy. Tím to však hasne. FM je nezvykle naspeedovaný britský sitcom. Živá kamera, barvitější hudební pohon a mnohem více uncensored. Aklimatizační doba? Jeden díl. A i ten hned chytne. Škoda, že je zatím k dispozici jen jedna sérka. Vrcholem třetí a čtvrtá epizoda.

Drsné, nekompromisní a relativně nepředvídatelné. Do toho hromada zajímavých postav (nikoliv černobílých, šedivé převládají), únosně zauzlovaný děj a perfektně padnoucí středověký kabát. Tempo nijak nekolabuje (tvůrci v podstatě nezrychlují, ale ani nezpomalují), divákovi je s přibývajícími díly jasné, že se tahle partie nedohraje na jeden zátah. Skutečnost, že je Hra o trůny již od počátku koncipována jakožto předehra, necloumají mnou obavy jako v případě jiných seriálů, jejichž pokračování se rodí jaksi taksi nahodile - bez předchozích záměrů. I když uznávám - jistá malost a nedořečenost této Hře sluší. Nemusí se na poli řezat tisíce lidiček, aby bylo vyvoláno potřebného wow efektu. Další série bude pravděpodobně více fantasy a více BIG (soudě podle naprostého závěru 10. dílu). Inu, uvidíme, zatím silných pět.