dwi

Progresivní paleta hřejivých barev a tancujících tvarů vznikla za podpory General Post Office. Lye zde poprvé představil novátorskou techniku, tedy rytí záznamu přímo na celuloid (tzv. „direct film“, „handmade film“), která se stala inspirativní pro mnoho dalších experimentálních tvůrců. Roztodivné linie a obrazce za zvuků dobového módního tance beguine vytvářejí hašteřivou hru abstrakce.

Skupinka mladých adolescentů hraje klasickou pubescentní hru vadí nevadí. Otázky a úkoly se nesou v lehce erotickém hávu (Vyspala jsi se s někým?) stejně jako smyslné pohledy hráčů. Smích a uvolněná nálada se však hroutí při závěrečném úkolu, kdy čtveřice aktérů jen konsternovaně mlčí. Francois Ozon jemně osciluje na hranici provokativnosti – otevřenosti s cílem poškádlit prudérnost stále více konzervativní Francie.

Tragická postava Agrippiny - ženy, která otrávila manžela Claudia, aby katapultovala na císařský trůn svého syna Nera, jehož přičiněním následně zemřela, byla první velkou filmovou příležitostí tehdy začínajícího režiséra Enrica Guazzoniho. Zkratkovitý děj rychlého vzestupu a strmého pádu ničím nevybočuje z tehdejší standardní evropské produkce. Rozmáchlá patetická gesta, teatrální výkony a mdlou režii vytrhuje ze zapomnění jednak síla samotného příběhu, ale i osoba samotného tvůrce, který dva roky poté vstupuje do světové síně slávy svým slavným Quo Vadis?.

Tempo příběhu je situováno do sociálně slabšího prostředí polského sídliště, které stejně jako jiná skrývají potencionální nástrahy. Hlavní hrdinkou je obyčejná dívka Terezka se svými touhami a sny o módní návrhářce. Zůstává ale především u snů. Neutišené prostředí (otec alkoholik, vliv nových kamarádů, vzpurnost sebe sama) volí pro Terezku jinou cestu. Impuls přichází s příchodem na místní učiliště, kde poznává novou kamarádku. První cigarety, krádeže i sexuální "zkušenosti" na sebe nenechávají dlouho čekat. Vyhrocenost situací se stupňuje, což je podtrženo ještě "syrově" černobílými barvami. Filmů o podobném tématu bylo natočeno spousty, nevýhodou tohoto zůstává absence hlubší myšlenky. Režisér udělal sice poměrně zajímavý (leč strohý) příběh o dívce, která se až příliš brzo stala "dospělou". Nic víc, nic míň.

Brakhageovy tradičně rozpité, chaoticky roztěkané a fragmentarizované obrazy vytváří ojedinělou, krystalicky čistou, strukturu autorovy filmové sebeprojekce. Vlastní vzpomínky si nekladou za cíl faktografizovat jistou etapu života, naopak, Brakhage z nich vytrhuje jen útržky, jejichž kombinací evokuje stav svého často neklidného nitra.

Máte rádi společenské hry? Zavřete čtyři lidi ve finanční tísni do jedné místnosti a nechte je, ať si zahrají „královskou hru“ o celkem solidní peníz. Ten, kdo si vytáhne krále, určuje jedné dvojici úkol, který musí splnit v zamřížované cele. Daisuke Yamanouchi navazuje na amatérská nízkoropočtová videa a la „Guinea pig“ a zdařile bourá jakákoliv morální kritéria ve filmu. Po celkem nevinném rozjezdu, kdy se jednotliví účastníci mezi sebou otrkávají, stupňuje kadenci úkolů až do nejzazších bizarností. Přes lascivní francouzské polibky, lynčování, vomit, drink piss, masturbaci se žárovkou režisér směřuje až k finální nekrofilní koncovce. Ano, celý film je značně nechutný, ale zdaleka ne tak bezmyšlenkovitý jako některé díly série Guinea Pig. Třeba se podobných „reality show“ za pár let nakonec dočkáme.

Pro evropského diváka neobeznámeného s arménskými reáliemi jsou filmy S. Paradžanova sice nevšední, ale hodně těžkou podívanou, prodchnutou spletitým systémem symbolů (asi nejzřetelnější je to u jeho nejslavnějšího filmu – Barva granátového jablka). V tomto minidokumentu režisér vzdává hold známému arménskému portrétistovi z 19. století – Hakobu Hovnatanyovi. Pohled na jeho obrazy je na jednu stranu zajímavý, ale ničím výjimečný.

Krátká, neotřelá a jednoduchá animace posloužila pro komediální zápletku o italském číšníkovi z Steak Barn Meat restaurantu, který obsluhuje do finální pointy neznámého zákazníka. Paradox situace čiší z podnětu, že klient si ze záplavy masových jídel objedná právě vegetariánské menu. Než-li závěrečným očekávatelným rozuzlením Al Dente potěší spíše příjemnou grafikou a jízlivou osobností samotného číšníka.

Roztržitý turista ztratí mezi hranicemi dvou fiktivních arabských států pas. Jelikož mezi státy panuje jistý druh napětí, nechce ho nikdo z nich pustit bez dokladů tam či zpět. Byrokratický aparát je nemilosrdný a turistovi nezbývá nic jiného, než po několika marných pokusech o útěk zůstat na území nikoho. Zde si nakonec vytvoří svůj vlastní mikrostát Solidaristán, kde se snaží najít osobní kousek štěstí. Al Hodoud (Hranice) jsou ostrou kritikou na arabské režimy, které prosazují vzájemnou sounáležitost mezi jednotlivými státy, přičemž častými nepokoji mezi sebou vykořenily mnoho lidských osudů. Režisér a hlavní herec Dorade Lahham v závěru naznačuje touhu po panarabském sjednocení. To je však nemožné, neboť stávající restrikce jsou neústupné. V době premiéry se tato syrská komedie stala nesmírně populární hlavně díky hereckému výkonu hlavního představitele, jehož si diváci překřtili na arabského Charlieho Chaplina. Každopádně rozhodně neočekávejte žádnou brutální kaskádu komických gagů.

Vánoční filmy se na plátně poprvé objevily již v 90. letech 19. století a mezi obecenstvem se těšily velké přízni. V roce 1906 T.A.Edison produkoval "The Night Before Chrstimas" a o rok později ještě úspěšnější snímek o holčičce, která ne a ne uvěřit v Santa Clause. Porter se nechal volně inspirovat skutečnou událostí z roku 1897. Tehdy mladá dívka poslala dopis do novin New York Sun s dotazem, zda Santa Claus opravdu existuje, když její vrstevníci tvrdí pravý opak. V samotném filmu je vyřešení této otázky krapet nezdvořilé vůči Santovi, ale co by jeden neudělal pro úsměvné dětské ideály.