dwi

Sharitsův analytický experiment opět útočí na naši povahu standardního vnímání, které znásilňuje agresivní sérií stroboskopických obrazů. „Razor Blades“ jsou určeny pro dvě stejně veliká plátna tak, aby každé oko mohlo vnímat samostatný vír obrazů. Sharits si je vědom, že oči nejsou schopné analyzovat sekvence z obou pláten a po několika minutách se žiletkami zařezává do našeho podvědomí. Zážitek, na který se nezapomíná...

Kyle Lapidus a Tali Hinkis alias LoVid dlouhodobě oscilují na hranici video artu a glitch subkultury, z audio-vizuálních technologií abstrahují jejich extrémní projevy a zkoumají tak zároveň jejich omezení. V Breaking and Entering the Lost Timeframe nazírají na deformací lidských smyslů („vidět zvuk a slyšet obraz“) a subjektivní časové vnímání, a to zejména totálním rozrušením digitálního obrazu, jeho vadnou synchronizací a pulzující intonací šumů a ruchů. V přehršli současného mdlého video artu LoVid působí jako devastující orkán.

Dokumentární záznam nacistického běsnění ukazuje zajatce z koncentračních táborů krátce po jejich osvobození. Masa zubožených živořících vězňů, mrtvoly poházené v narychlo vykopaných hrobech a znetvořená či jinak deformovaná těla vypovídají o nacistické genocidě hrozivě realistickým způsobem...

Německá hudební formace Genocide Organ se od konce 80. let podílela na utváření industriálního žánru, respektive jeho agresivnější odnože - power electronics. Tříštivé zvuky, syntetizátorové peklo a všeprostupující hluk naprosto vybočují ze všeho, co je pro hudbu charakteristické. Záznam z legendárního koncertu z rakouského Salzburku vyšel v roce 1993, tedy v době, kdy Genocide Organ ještě koketovali s nacistickou tematikou (o čemž svědčí např. i výběr songů - White Power Forces, Elders of Zion, Negros in Sky-Wars atp.). Tuto spojitost hudebníci nikdy přímo nepotvrdili, zároveň ale ani nevyvrátili. Hodinové vystoupení v zajetí neprostupné stěny agresivních zvuků však nabízí nečekaně silný a očišťující zážitek. Součástí záznamu je i neméně militantní performance rakouských Rasthof Dachau...

Jeden z Brakhageho nejvíce politických filmů reaguje na televizní obraz války skrze dobové nacistické týdeníky a záběry z vybuchujícího Vietnamu. Brakhageova válečná elegie meditativně i agresivně zkoumá vnitřní kořeny násilí a obecně zobrazuje válku jako "přirozenou nemoc". Roztěkané pohledy na mrtvá těla, nacistické pohlaváry či devastující výbuchy režisér staví do kontrapunktu s klidnými záběry coloradské přírody a domácí každodennosti. Ve filmu lze mezi jednotlivými přechody spatřit i jedny z vůbec prvních Brakhageových ručně malovaných abstraktních koláží. "23rd Psalm Branch: Part I" je alespoň z mého pohledu o třídu lepší než autorovo opus magnum "Dog Star Man"...

Avantgardní symfonie složená pro čtyři ohraničené sekvence – motocykl, ženu, hory a abstraktní bloky. Dekeukeleire osciluje na hranici mezi tzv. čistým a abstraktním filmem. Poetický aspekt věcí je zde vyjádřen čistě fotogenicky a rytmus mezi záběry je odměřen s až precizní matematičností, v níž se jednotlivé sekvence skládají. Jakékoliv možné dynamické napětí je ignorováno a zůstává tak pouze u čisté poetiky, která vzniká výhradně pomocí fotogenie. Škoda, že první vlna belgické avantgardy je dodnes mnohými opomíjena, neboť její progrese je pro dějiny kinematografie klíčová.

Hysterická militaristická agitka upozorňující mj. na průmyslové šlendriánství způsobila Kalatozišvilimu značné problémy obzvláště z armádních kruhů. Absurdní děj, v němž klíčovou úlohu hraje hřebík v botě, zvedá varovný prst proti všem, kdo kvalitně neodvádí svoji práci. Co naopak činí tento film výjimečným je absolutně orgiastická střihová skladba. Kalatozišvili pod vlivem Ejzenštejna sestavil učebnicový příklad toho nejlepšího, co sovětská montážní škola přinesla kinematografii...

Naprostá exploze perforativního vizuálu. Dirk de Bruyn, původem sociální pracovník, patří na piedestal australského avantgardního hnutí. 2nd Hand Cinema je autorovou osobitou oslavou zašlých časů kina a papundeklových gramodesek. Původní filmová políčka režisér zanáší chaotickými obrazci z potravinových barev a razítek, čímž dosahuje ojedinělého a blíže neidentifikovatelného diváckého zážitku.

Moermanova surrealistická variace na hrdinného Fantomase v sobě snoubí antiklerikální satiru s příběhem, jehož symbolická bizarnost řadí tento snímek k první vlně belgického filmového surrealismu. Fantomasova vizáž odkazuje k populární Feuilladově sérii, v níž emblematický hrdina pod rouškou tajemna odhaluje zločinné spiknutí. Moermanův hrdina naopak putuje světem, aby ukojil vlastní chtíč po lásce. Asociativní kompozice symbolů pak rozehrává „příběh za příběhem“, který fascinuje nejen svojí odlehčeností (poměry v klášteře, Fantomasův soud a poprava), ale i neobyčejnou vizuální rozmanitostí.

Progresivní glitch art aneb vizuální smrt.