Maras.L

Tonka Šibenice je bezesporu jedním z nejlepších snímků československé kinematografie období první republiky. Sledujeme osud mladé kurtizány Tonky, která díky své dobré povaze splní přání odsouzence na smrt a stráví s ním poslední noc. Přestože v jeho cele nakonec k ničemu nedojde (Tonka si s vězněm pouze povídá), všichni ji od té chvíle zavrhují. "Zákazníci" k ní nechtějí chodit a tak ji bordelmamá vyhodí na ulici. Tam se hrdinka protlouká jak může, ale díky své špatné pověsti jí všichni odmítnou dát pomocnou ruku. Ke konci se ještě setkává se svým bývalým mužem, ale když ji i on zavrhne, nezbývá žádná naděje a Tonka umírá na zápal plic. Nespornou kvalitou díla je literární předloha E. E. Kische, která navozuje onu beznadějnou atmosféru. Do hlavní role režisér obsadil Itu Rinu (známou z Erotikonu G. Machatého), která si s rolí poradila výtečně a především její zásluhou vstoupilo dílo (nejen) do československé historie. Za pozornost pak určitě stojí flashback na konci příběhu a skvěle zahraná scéna v hospodě.

Je až s podivem, kolik komentářů plných superlativů se zde rozplývá nad "nádherným, neskutečným, nejlepším" snímkem. Nemohu si pomoci, ale zkrátka mi přijde vše až příliš jednoznačně natočeno. Je od začátku zřejmé, kdo je dobrý, kdo špatný, žádné vybočení z amerických komerčních standardů se nekoná a celý film se sune k (přeslazenému) konci. Také ta všemi do nebes vynášená atmosféra je na pováženou. Až nepříjemně často jsem si připadal ne jako v drsném vězení 60. let, ale jako v nějakém poklidném klubíku, kde si příchozí dají cigárko a přečtou něco poezie. Tolik hlavní výhrady k filmu. Co se týče hereckých výkonů, nemá opodstatnění o nich pochybovat a i ostatní stránky filmu jsou výborně zpracovány (zejména se mi líbila kamera a neobvyklé záběry na budovu věznice). Každopádně, díky výše zmíněným důvodům u mě snímek nezaujímá žádné výsadní postavení a stává se pouze příjemnou záležitostí jednoho večera.

Snímek byl pro mě trochu sklamáním. Nutno říci, že pohádku o Petru Panovi nijak neznám a v podstatě ani podle filmu mě nenadchla. Co jsem četl z různých recenzí, tak jsem se těšil na až bizarní visualisaci, leč té se mi dostávalo poskrovnu. Nejlepší pasáží bylo určitě obrazové zpracování realizace divadelní hry. Co se týče hereckých výkonů, byly standardní (tedy u Johnnyho Deppa i Kate Winsletové skvělé), ale nestrhly mě nijak výrazněji do příběhu. Zkrátka celkem příjemná nenáročná podívaná. Nebýt však posledních asi 15-ti minut, byl bych ochoten dát tomuto dílu 4 hvězdičky, ale to, co se v závěru na plátně odehrává, je jedna z největších citových vydíraček posledních let, a na takovou porci cukru reagoval můj žaludek nesouhlasem. Proto tři a ani i chlup více.

Jedná se o krásný typický film z období italského neorealismu. Velmi pozitivně hodnotím výkon obou hlavních dětských (ne)herců a vlastně vůbec všech představitelů, kteří svou poválečnou bídu ani nemuseli předstírat. Zůstanu-li u osobních pocitů, tak největší dojem na mě film udělal právě díky své realističnosti. Žádné šťastné konce, žádné naděje, žádná pozitivní poselství. De Sicovi se na základě těchto postupů podařilo vytvořit jedinečnou atmosféru poválečné Itálie plné žebráků, zlodějů, nezaměstananých a kšeftařů s americkým zbožím. Tím činí film jedinečným a dílo ani po více než padesáti letech od svého vzniku neztráci nic ze své poutavosti.

Uchopení tohoto filmu vůbec není tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát. Kdekdo si může říct, že je plný stereotypů (otec chytající druhou mízu, matka hysterka, americký panovačný důstojník etc.) a krásných hereckých tváří. Ty pak režisér zabalil do líbivého aranžerského hávu a doplnil neurážlivou hudbou. Jenže nic z toho není vlastně podstatné. Hlavní totiž je, že se dílo zabývá samou podstatou krásy. Klade si otázku: "Co je krásné? V čem máme krásu hledat?" Odpověď můžeme najít v replice, ve které Richie promlouvá k Angele: "I don`t think you`re beauty. You`re ugly... and borin`... and absolutely ordinary. And you know it!" Zkrátka, není důležité, kde se film odehrává, ani jaké postavy v něm hrají, vlastně ani jaký příběh nám režisér servíruje. Vše podstatné je skryto uvnitř snímku a cesta k odhalení tajemství Mendesova díla je dlouhá složitá. Já sám jsem ten film tímto směrem uchopil až po třetím shlédnutí a ještě stále si nejsem úplně jist, jestli mi něco neuniklo.

Dílo zobrazující poslední dny života Třetí říše vyvolalo po celém světě ostrou diskusi. Nechci se na tomto místě pouštět do nějakých sáhodlouhých polemik, jen bych rád řekl, že si myslím, že je dobře, že tento film vznikl a že na postavu Adolfa Hitlera nazírá tímto způsobem. Hitler zkrátka nebyl žádné monstrum z jiného vesmíru, byl to člověk a veškeré jeho "dílo" je prací člověka. A to mě děsí. Abych se dostal ke kvalitám snímku, není zde snad co kritizovat. Bruno Ganz jako Hitler je hrůzostrašně dokonalý a i vedlejší role jsou zahrány skvěle. Vše pak podtrhuje autentická němčina a působivě budovaná atmosféra - více než polovina děje se odehrává hluboko v podzemním bunkru při chabém umělém osvětlení. I v tolik diskutované dlouhé stopáži vidím spíše přínos, zkrátka je nutné spolknout tuto hořkou pilulku až dokonce. Otázkou zůstává, nakolik je ještě Der Untergang non-fiction filmem a kde už přechází v hraný dokument - některé scény byly zrekonstruovány téměř na slovo stejně tak, jak se v květnu ´45 udály. Sám se klaním spíše k prvně jmenovanému, ve spoustě scén můžeme sledovat jistou sebevědomost vyprávění a také mnoho z nich by se ve skutečném dokumentu nikdy neobjevilo nebo by bylo natočeno jinak (e. g. oslava Hitlerových narozenin nebo scéna, ve které Frau Goebblesová tráví své děti). Na druhou stranu souhlasím s tvrzením, že by se film mohl promítat jako výukový materiál ve školách.