Psice

Psice

Marie Čermínová

okres Nymburk

7 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4
    • 4.10.2019  22:51
    Parazit (2019)
    **

    Hvězdný úspěch tohohle snímku je pro mě stejně nepochopitelný jako pohřeb se státními poctami pro Karla Gotta se zádušní mší ve svatovítské katedrále. Asijské filmy mám celkem nakoukané a moc nerozumím tomu, čím je tenhle snímek (nejen v jihokorejské kinematografii) komediální a výjimečný. Nádech sociálního dramatu se mi zamlouval, ale bohužel nebyl dotažen, stejně jako črta o hledání morálních hodnot. Děj byl v prvních třech čtvrtinách poměrně předvídatelný, závěr filmu byl sice překvapivý, ale tím to hasne. Scénář byl dost mělký a snažil se spojit více žánrů dohromady, což bohužel nezafungovalo, a tak jediná katarze, která se u mě dostavila bezprostředně po filmu, byla způsobená čirou radostí z toho, že už film konečně skončil.

    • 14.9.2019  13:22

    Na Nabarvené ptáče jsem se moc a dlouho těšila a tomuhle projektu jsem držela palce. Představa, že jdu do kina na současný český film, který je v černobílém provedení, zpracovává tak silné téma a obsahuje minimum dialogů, znělo jako sen. Tenhle sen se ale v průběhu sledování filmu postupně rozplýval a po jeho skončení jsem měla spíš pocit, že jsem absolvovala jízdu na horské dráze. Film totiž načal jedno téma, které vzápětí brutálně utnul, aniž by mu věnoval hlubší ponor a následný prostor k jeho doznění. Obdobně necitlivě jsem vnímala i ostré dělení kapitol, které navíc v celku filmu postrádaly gradaci a svým konceptem se v různých obměnách opakovaly. Postupně jsem rezignovala na to, že se Joskovi podaří spočinout v přítomnosti laskavého člověka a v představách jsem si projížděla učebnici psychopatologie a tipovala, jaká porucha osobnosti bude na řadě v další kapitole. Chvílemi jsem měla pocit, že sleduju jenom nějakou totálně ujetou přehlídku krvelačných scén, kterou utne už jen samotný konec filmu a v hlavě mi zároveň běžela slova někoho z filmového štábu o tom, že se explicitní násilí ve filmu objevuje minimálně. Cože? Ve finále jsem jako nejkrutější scény vnímala ty, ve kterých lidi uplatňovali svou moc na zvířatech jejich týráním či zabitím. Přiblížit se prožívání malého Josky pro mě bylo dost obtížné, což je u hlavní postavy příběhu celkem průšvih. Jediný okamžik filmu, který mě vtáhnul do příběhu a přišel mi autentický, byl dialog Josky se svým otcem u večeře. Ani závěrečná scéna, která měla být nejspíš jakousi katarzí toho všeho, mi nepřišla tak silná. Filmu by podle mě pomohl větší symbolismus jednotlivých scén, jejich vzájemné propojení, ponechání prostoru pro jejich „doběhnutí“ a zaměření se na vnitřní prožívání hlavního hrdiny. Snímek měl poměrně velké ambice a to se také odráží v celku – myslím, že by filmu prospělo jít více do hloubky ve vybraných tématech za cenu toho, že by se natočilo méně scén a film by byl zpracován volně na motivy románu Nabarvené ptáče. Film s minimem dialogů může fungovat skvěle, ale takový filmový koncept musí mít své opodstatnění. V Nabarveném ptáčeti to prostě nešlape, jak má, protože obrazem není řečeno dost a Marhoulovo uchopení literární předlohy není na takový filmařský postup uzpůsobeno. Kamera je sice krásná a volbu černobílého filmu vnímám pozitivně, i přesto na mě film působil uměle, bez života. Rozdíl je asi tak markantní, jako když si koupíte zmrzlinu z prášku v české cukrárně a pak se vyprávíte do Itálie a dáte si tam „gelato“. Některé scény navíc působí, jako kdyby je postavil Béla Tarr, nebo jsou nápadně podobné těm z filmů Vláčila, Tarkovského nebo obrazům Pietera Bruegela. Přitom téma násilí, kterému se chtěl film nejspíš věnovat, je silné, aktuální a univerzální. Otázka původu násilí, perzekučního jednání a vyhledávání obětního beránka je diskutovaným tématem a něčím, co provází lidskou kulturu od jejích počátků. Marhoulovi se bohužel podařilo zachytit tyto aspekty jen v náznacích, aniž by myšlenku dále rozvíjel, přičemž právě na nich mohl být celý film postaven.

    • 31.7.2019  22:48

    Jarmuschův film si tentokrát bere do hledáčku environmentální krizi asi v takovém stylu, jako když Václav Klaus tvrdošíjně stojí za svým názorem, že ke globálnímu oteplování nedochází, i přes prokazatelné důkazy o opaku. Právě tohle je jeden z principů, na kterém je film postaven – popírání reality do poslední chvíle a následně naivní víra v to, že „to“ nějak dopadne, že „se“ něco stane nebo naopak, že tohle „špatně skončí“. Všechny tyto extrémy jsou vyjádřením rezignace a neschopnosti jakkoli konat či zasáhnout do chodu věcí (rozuměj vytvoření akčního plánu). A záchrana odjinud nepřichází, ba naopak – Zelda, adeptka na superhrdinku filmu, ukáže všem dlouhý nos a s grácií odkráčí ze scény. Jarmuschovi se rozhodně podařilo vytvořit vizi apokalypsy plné sarkasmu a ironie. I přesto si však tato vize zachovala stále tentýž archetypální obraz předávaný po staletí z jednoho lidského pokolení na druhé. Je to příběh o konci světa v bezčasí a o tom, jak za zvuku polnic povstanou mrtví - jen s tím rozdílem, že Jarmuschova verze postrádá onu dramatičnost, protože jí nahradila čirá banalita. Po tom, kdo rozehrál tóny polnic se tudíž Jarmusch nepídí – je to více než jasné. Nebyl to žádný ďábel, ale sám člověk. Nebyla to žádná síla mimo nás, ale naopak destruktivita, která je v nás obsažena. Součástí apokalypsy je pochopitelně i dekonstrukce - bourání toho, co člověk vytvořil (včetně času), příroda se bouří a zvířata se odebírají skrýt do jejího lůna. Když Jarmusch podrobuje kritice digitalizaci světa, naráží na přesycení člověka informacemi do té míry, že ve finále nikdo nic neví – takový člověk netuší, čím se řídit, obzvlášť, když už nemá ani přístup ke své intuici, ke svým pocitům … když je se vším všudy závislý na absolutně přetechnizovaném a zasíťovaném světě. Jarmusch v tomto kontextu naráží i na pojetí pravdivosti, na důsledek rozkladu a dezorientace člověka ve světě, ve kterém je vše relativní, manipulativní, kde jedna informace protiřečí druhé. Čemu pak věřit? K čemu (komu) se obracet? K Bohu, který už není? K sobě? Pak nutně vyvstává otázka po tom, kdo jsem já? Při sledování filmu nelze opomenout ani Jarmuschovy narážky na politickou situaci v USA – například problematiku mexických migrantů nebo obraz klasického Trumpova voliče v podobě farmáře Millera. Ten v poklidu klábosí v bistru se svým sousedem (černochem) Hankem bez ohledu na nápis na své kšiltovce „udělejme Ameriku znovu bílou“. Jarmuschovi se daří skvěle pracovat s formou opakování – jak samotných dialogů, tak s tím, že nějakým způsobem repetituje, vědomě naráží či odkazuje na filmy, které souvisí s konkrétní situací či obrazem. Je to vlastně jakési opakování opakování opakování, jak by nejspíš napsal Chuck Palahniuk. Čeho tím chce ale Jarmush docílit? Nejspíš poukazuje na mimetické chování člověka – na jeho schopnost neustále opakovat stejné chyby, neochotu se poučit ze zkušenosti, neschopnost čelit realitě a jen se dokola cyklit. Dalším Jarmuschovým brilantním a dokonale promyšleným záměrem bylo pozvat diváky do kina na hororovou komedii, aby určitá část z nich záhy pochopila, že tohle rozhodně není komedie a hororové to přestává být o to víc, čím důvěrněji se právě ony děsivé a hrůzné prvky připodobňují realitě. A abychom na realitu nezapomněli, vrací nás občas Jarmusch zpět na zem scénami, ve kterých postavy (jakoby) vystupují ze svých rolí a stávají se herci. Dalším zajímavým prvkem, se kterým Jarmusch ve filmu pracuje, je odpojení – od „chytrých“ telefonů, vysílaček, televize … zkrátka od všech těch vymožeností, které nám měly usnadnit život, ale nakonec nás nejspíš uvedou do záhuby, protože nejsme natolik duševně vyspělí, abychom dokázali se všemi technickými výdobytky zodpovědně zacházet. Zombies zde pak zrcadlí odpojené lidi lačnící jen konzumovat, bavit se ... s touhou zažívat nekonečná dobrodružství, užívat si, kumulovat zážitky, potěšení a majetek. Zombies jsou zde lidmi duše zbavení, nápadně podobní těm, které potkáváme každý den na ulici s telefonem v ruce, sluchátky v uších. Kruté podobenství současného člověka, že? Ale vždyť o to tady jde – vytvořit umělé světy, zabavit člověka, dát mu do rukou hračky, aby se přestal zajímat o život – tedy o to, čemu se dnes říká offline! Na druhou stranu, nehrajme si na ukřivděné – duši člověk odevzdal (zaprodal) sám a dobrovolně. I přes veškerou negaci, kterou je film prostoupen však zachovává naději v existenci života člověka, zamyslíme-li se nad tím, jak asi bude pokračovat život poustevníka Boba a tří adolescentů, kteří utekli z diagnostického ústavu. Závěrem si ještě povšimněme, že přežili ti, kteří byli dosud na okraji společnosti, kteří nepřistoupili na diktát konzumu a nezařadili se mezi širokou masu. Takže jisté zrnko naděje by tu bylo...

    • 8.7.2019  23:14

    Tiché doteky se v něčem podstatném podobají českému filmu Domestik – sterilita, manipulace, touha po dokonalosti, totalita a odcizení nebo spíše odlidštění. Toto odcizení má několik fází – ztráta kontaktu s domovem, s rodinou, s rodným jazykem nebo se svým vlastním jménem. Proto má mladá Míša potřebu vytvořit si (alespoň dočasně) něco, s čím se může nově identifikovat, pocítit sounáležitost … najít něco „jako“ rodinu - zkrátka zase někam patřit, třeba i zdánlivě. A pak už jenom stačí dostávat se na základě systému odměn více na dosah tomuto cíli – čím více se člověk vzdá své identity a svých morálních hodnot a odcizí se sám sobě, tím blíže je dané metě. Jakékoli pochybnosti jsou vyargumentovány jako neopodstatněné, později se z nich stávají přímo lži. A cíl je pořád jenom zdánlivý, protože pro jeho dosažení je třeba překročit další hranici. Film má skvělou gradaci a i když divák tuší, že „tady něco nehraje“, pořád neví, co přesně to je. Právě na této vnitřní intuici je postavena podstatná část filmu. Jedním z mnoha signálů, že se děje něco „jinak“, je například elitářství - třídění na my a oni. MY jako vyvolení, ONI jako ti, kteří nic nechápou. Postupně se ve filmu objevují motivy nekončící lidské snahy o vytvoření jakéhosi nadčlověka. Umanutá touha přímo po konstrukci geneticky dokonalého člověka pak může připomenout Galtonovu „pozitivní“ eugeniku. Dalším spojujícím prvkem s Domestikem je manipulace – k ní zde dochází v mnoha směrech - pomocí jazyka (slov), manipulace s tělem a symboly, posouváním hranic. Režisér navíc skvěle sleduje psychologický vývoj hlavní hrdinky, která se postupně mění z empatické dívky v sadistku. A pokud tenhle „skok“ není pro diváky pochopitelný, tak je to dle mého úsudku záměr, protože přesně takhle se „to“ děje. Právě v nové situaci a v nové sociální roli jde často stranou vlastní úvaha, přesvědčení či hodnoty (jak dokazuje například Stanfordský vězeňský experiment). A to, že pointu celého příběhu divák plně pochopí až z dovětku – to je takový „aha“ efekt, který musela zažívat i Míša, když jí vše došlo. Poslední filmová věta, kterou pronáší tlumočnice, ve které odkazuje velkým obloukem na domov, je brilantním zakončením téhle jízdy. Po zhlédnutí filmu mě ale tíží otázka, proč právě teď přichází toto téma? Snad proto, že ve světě, který se pro nás stává stále více cizím, budeme chtít ve finále každý někam patřit, vytvářet vztahy s druhými (skutečnými) lidmi. Možná vůbec netoužíme po virtuálních a nahodilých vztazích s „krátkou trvanlivostí“. Nemůže snad právě z tohoto extrému roztříštěnosti a dezintegrace vyvstat (v dobré víře) extrém opačný, totalitní?

    • 27.4.2019  13:55

    Šťastný Lazzaro je klenot mezi současnými filmy – zcela se vymykající, pohybující se v magickém spletenci událostí, které si zachovají své tajemství … protože tajemství je tajemstvím právě proto, že v sobě obsahuje něco nevyřčeného. Šťastný Lazzaro je film o lásce, tichu, opravdovosti, odevzdání a přátelství ... o slibech, které pro někoho mohou být jen plácnutím do vody a pro druhého závazkem do konce života. V příběhu se prolínají dva světy, dvě epochy, do kterých vnáší právě Lazzaro pocit bezčasí, neuplývání času, přesahující zákonitosti chodu světa. Lazzaro je postavou silně vyčnívající a výjimečnou v celém příběhu – na svět se dívá s neustále do široka otevřenýma očima a s čistým srdcem. Jako jediná z postav si uchovává dar vnitřní svobody – ať je kdekoli a s kýmkoli, je vždy svobodný. Ve skutečnosti se nenechává nikým a ničím zotročit či využít. Na rozdíl od rolníků nepotřebuje onu vnější svobodu dostat, protože svobodný je – vždy svou svobodou disponoval. Zatímco rolníci „osvobození“ z chapadel markýzy De Luny skončí kvůli nucenému přesunu do města na okraji společnosti, Lazzaro zůstává i tam sobě věrný, svobodný. Právě zde vidím jako podstatná slova markýzy De Luny, která prohlásila: „Když dáš lidem svobodu, uvědomí si své zotročení.“ Ne náhodou právě ve chvíli, kdy přilétá do Inviolaty policejní vrtulník, který je předznamenáním civilizace a jakýmsi mostem mezi první a druhou částí děje, se ocitá Lazzaro mimo Inviolatu, tudíž mu nemůže být svoboda dána a nemůže být propuštěn ze služeb markýzy. I přesto, že si film nijak okatě neklade ambice šířit Ježíšovo poselství, je jím prostoupen. Pomineme-li odkaz na legendu o Františkovi z Assisi, o mučednictví a lásce ke Kristu se mluví hned na počátku filmu při zmínce o svaté Agátě, která byla pro svou lásku ke Kristu, kterou upřednostnila před láskou pozemskou, umučena uříznutím obou ňader... A co by to bylo za Lazara, kdyby ani ve filmu nevstal z mrtvých? Odkaz na evangelia lze najít třeba i v příběhu lazara (Lazzaro) a boháče (markýza), který zároveň podpírá motiv třídní nerovnosti, které je věnována značná část filmu. Antonie pak v městském prostředí rozpoznává jako první Lazzara a pokleká před ním, jako kdyby věděla o jeho mučednické smrti a stává se tak jeho ochránkyní a průvodkyní ve městě jako blahoslavená Antonia Mesina, patronka mučedníků. Celý příběh završuje kritika církve ve scéně, kdy i kostel přestává být svatostánkem - místem pro všechny, kde je možno rozprávět s Bohem … Tento obraz se pomalu propojuje v závěrečné scéně, která nás pak nevyhnutelně nutí k otázce, proč musí být stále někdo obětován? Vždyť právě Ježíš nám ukázal svou mučednickou smrtí na kříži, že již nikdo obětován být nemusí. Něco jsme nepochopili?

    • 18.4.2019  20:30

    Přináším důkaz toho, že vnímám stejné umělecké dílo jinak po deseti letech. Tentokrát mě Umírající zvíře srazilo na kolena, byť je místy přeslazené, předvídatelné a klouže po povrchu. Otázkou je, jestli právě tenhle styl vyprávění není odrazem našich životů ve světě postmoderním. Protože přeci jen vypravěčem příběhu je David... Jako, kdyby se pod veškerou tou fasádou skrývalo něco podstatného, tušeného, ale nevytaženého na světlo, co se dere ven a co je stále přítomno v každém dalším vylhaném slově, v každém dalším zamlčení skutečnosti … v každé další romantické scéně, která je ale romantická jen zdánlivě. Při jakémkoli náznaku citu se David stahuje a začíná obelhávat sám sebe. Jeho vnitřní svět je v troskách – muž, který tolik let prosazoval sexuální volnost a pohrdal institutem manželstvím, je najednou v pasti. Veškeré jeho dosud prosazované teorie o nezávazném sexu jsou pryč. Pořád něco nehraje, protože se o pozornost hlásí city. Vše se bortí a získává takovou naléhavost, že už v sobě dál nelze pěstovat sebeklam a zavírat oči před realitou. David stojí před výzvou, na které může vyrůst, nebo pokračovat ve stagnaci. Nutkavá potřeba vystoupit ze své komfortní zóny s sebou nese jako stín strach z tohoto pohybu. Jenže výsledkem celého zápasu není žádné banální zamilování nebo happy end při západu slunce u moře s palmami. Consuela, jako kdyby vstoupila do Davidova života právě proto, aby došel vnitřní transformace. David má možnost podívat se jí do očí své animě, přijmout vlastní citlivost a integrovat tuto ženskou stránku do svého života. Může vnitřně dozrát a pohlížet na svět láskyplně a s úctou k životu. Ale není to jen Consuela, která konfrontuje Davida se životem, s odevzdáním se životu – je konfrontován se smrtí, s konečností života. David si uvědomuje, že „hra“ pomalu končí a možná už tu nezůstane nikdo, kdo bude stát u jeho smrtelné postele. David ale navzdory tomu šíří s jistou setrvačností svoje volnomyšlenkářské ideje – jako, kdyby neprošel sebereflexí díky vztahu ke Consuele. Jenže on ví, že žije ve lži – ona setrvačnost je pro něj přeci jen určitou jistotou, která ho utvrzuje v tom, že z komfortní zóny není třeba vystupovat. Davidovy sebeklamy jsou proto jen jakousi ochranou, bublinou, kterou si kolem sebe vytvořil právě proto, že ví, že realita je jiná. Cítí, že Consuelu miluje, že je nenahraditelná, ale o to víc by bylo bolestivější si tento cit přiznat. Jenže tohle není love story. Umírající zvíře je pro mě především zrcadlem krize mezilidských vztahů v postmoderní době. Individualismus dotažený do takového extrému, že jej lze bez okolků nazvat sobectvím. Je to doklad děsivého zpředmětnění lidí a důkladná instruktáž o tom, jak lze lidi používat. Jako, kdyby Rothovi pomáhal při psaní předlohy Zygmund Bauman, který se zaobíral tématem vyprázdnění morálních hodnot, rozšiřující se adiaforizaci – kdy se mezilidské vztahy zbavují smyslu právě proto, že nepodléhají morálnímu hodnocení. Moc smutný příběh.

    • 23.3.2019  19:33

    Beuatiful boy se od ostatních filmů, které se zabývají problematickou drogové závislosti, liší primárně tím, že je pojatý z druhé strany – z pohledu rodičů. Myslím ale, že tady jakákoli invence skončila. Na filmu mi vadilo hned několik věcí. Délka filmu byla dost smrtící – vždyť se v něm opakovalo pořád dokola totéž bez jakékoli významnější zápletky. Jestli to mělo sloužit k tomu, aby divák pochopil, jak únavné je být součástí toho nekončícího maratonu slibů a jejich porušení, tak se to povedlo. Únavné to bylo až moc! Dost mě rušila hudba ve filmu, která byla poměrně necitlivě zakomponovaná do jednotlivých scén. A ve finále mi vlastně vadilo to, že jsem pořádně nepochopila, proč vlastně začal Nic brát drogy (kromě toho, že mu přišla realita nějaká nudná) a zároveň jsem moc nepobrala, co bylo spouštěčem jeho relapsů. Přišlo mi to v tomhle ohledu vlastně dost banální – že nebylo vysvětleno to zásadní, abych mohla nějakým způsobem Nica pochopit. Ano, chápu, že Nic nebyl žádný outsider – naopak byl úspěšný a měl vše, na co si vzpomněl. Jenže právě tady visí dva otazníky, jak film interpretovat. Chtěl režisér natočit film o tom, že propadnout závislosti může i dospívající člověk, který má dobré zázemí a úspěšně nakročeno do života, nebo chtěl poukázat na to, že jeho závislost nějak souvisela s tím, že se kdysi Nicovi rodiče rozvedli a ve finále je spojila jeho závislost? Pokud je závislost symptomem celé rodiny, celkem by se nabízela druhá varianta. Zatímco postavu Nica se mi příliš nepodařilo nacítit, postava otce byla celkem věrně zahraná a jednání postavy bylo pochopitelné. Zajímavé bylo hlavně sledovat proces, kterým si rodič nebo blízký člověka, který je závislý na drogách, prochází – od snahy být kdykoli a kdekoli k dispozici, po opakované zklamání důvěry, až po zkoušení drogy samotné a finální „už ne“. Přesto mi jelo v hlavě celou dobu to, jak skvělý film jsou Kobry a užovky – že se to Prušinovskému podařilo fakt vyhmátnout. A zároveň se mi v hlavě pomyslně otevírala kniha „Matka Davida S., narozeného 3. července 1959“ od Yvonne Keusl a říkala jsem si, že tohle by se mělo zfilmovat – že tohle by byl materiál na pořádnej biják o rodičích, jejichž děti skončily na drogách. Pak se není čemu divit, že mi tahle navoněná limonáda o znuděném klukovi, co si ujíždí na fetu a zrelapsuje, protože uvidí v koupelně ampulku s léky, přišla dost otravná.

    • 22.3.2019  21:40

    Překvapení se (opět) nekonalo. Pro mě dost předvídatelný film založený na hlavním tématu rodina se sejde na jednom místě a budou řešit vztahy mezi sebou v 77 minutách. Tohle téma – vytahování traumat z dětsví a řešení všech těch rodinných vztahových tahanic je celkem odrhovačka – obzvlášť, když je to ještě takhle polopaticky naservírované. Na druhou stranu byla naservírovaná jenom část příběhu, ale ten zbytek mě stejně nezajímal, protože v tak krátké stopáži jsem se nedokázala sžít ani s jednou z postav. Vlastně mě ty postavy celkem dost nezajímaly – pořád jsem čekala, že se začne něco dít, plynout, odvíjet, ale místo toho se na sebe jen vršila jedna scéna za druhou – někdy hysterická, jindy melancholická nebo vtipná - od všeho kousek, ale pořádného vlastně nic. Tenhle film je dalším důkazem toho, že dobří herci nestačí k úspěchu filmu. P.S.: David Vávra by měl hrát častěji ve filmech, má úžasné charisma.

    • 20.3.2019  00:24

    Dokument otevírá velké a bolavé téma války v bývalé Jugoslávii – zločiny, které spáchal Radko Mladić. Mezi ty nejhrůznější patřil masakr v tehdejší „bezpečnostní zóně“ OSN - v Srebrenici. Film sleduje soudní proces s Radko Mladićem, který zahájil Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY), tehdy sídlící v Haagu. Snímek pojímá pohled na celý proces hned z několika úhlů – ze strany obhajoby a obžaloby. Zvláštní místo zaujímají očití svědkové tehdejších události, kteří svědčí u ICTY proti Mladićovi. V rámci soudního procesu začala být zároveň odkrývána i místa, kde se měly nacházet masové hroby. Rodinní příslušníci zavražděných tak po více jak dvaceti letech mohli důstojně pohřbít své příbuzné a „opustit krutou minulost“. Právě tenhle okamžik – jakýsi terapeutický či katarzní efekt je v dokumentu velmi přesně a přitom lidsky zachycen. Zajímavý je i pohled do rodiny Radka Mladiće či do Republiky srbské, kde je Mladić stále považován za národního hrdinu a je tam veřejně vzýván. Na druhou stranu se dá spekulovat o tom, že byl Mladić vlastně ve finále "prodán" ICTY výměnou za vyjednávání o vstupu Bosny a Hercegoviny do EU (byl vydán až v roce 2011). Dokument zároveň zachytil i část historie konfliktu na Balkánu – především pramen nenávisti Srbů, který pochází z genocidy za 2. světové války páchané Ustašovci na Srbech. V kontrastu se snímky z etnických čistek běhá člověku mráz po zádech a tuší, že „Balkán“ je, byl a bude citlivé téma.

    • 17.3.2019  23:33

    Kamenné srdce je časosběrný dokument, který sleduje osud Quorbána, který se sám rozhodl ve dvanácti letech opustit válkou zmítaný Afghánistán. Po strastiplné cestě se dostane do Francie – do země, o které snil. Právě v tuhle chvíli mi projela hlavou otázka, co jsem asi dělala já ve dvanácti letech – jaké jsem asi měla starosti? Výsledek tohohle srovnání byl děsivý. Stejně jako každý jiný časosběrný film je i tento zajímavý právě svou formou a o to víc je zajímavější, že sleduje proměnu dítěte v mladého muže. A to vše se odehrává na pozadí přechodu Quorbána z jedné kultury do druhé, dost odlišné kultury. První dvě třetiny filmu plynou až zbytečně pomalu a mnohé není vyřčeno, značnou část odpovědí se divák dozví až z poslední třetiny filmu, kdy se Quorbán vypraví na návštěvu za svou rodinou zpět do Afghánistánu. Tam se jeho rodina živí primárně sběrem opia na makových polích. Do rodné vesnice, kam se ani není možné dostat autem, doveze Quorbán svým příbuzným výdobytky moderní techniky a módní oblečení. Právě Quorbánova návštěva otevře pomyslné nůžky mezi těmito dvěma světy – jeho rodnou zemí a Francií. A je bytostně cítit, že Quorbán má zkušenost s oběma světy a může srovnávat, zatímco jeho příbuzní žijí jenom z představ o světě „tam“. A právě v tenhle moment vyvstává jedno velké téma – že všichni bychom měli mít stejné šance pro život.

    • 16.3.2019  11:26

    Zranění je místem, kudy do vás vstupuje světlo... Zhruba tímto přepisem Rúmího citátu začíná dokument a myslím, že je to citát zcela vystihující to, co se na plátně odehraje v dalších minutách. Dokument je specifický tím, že jej režírovala Scottova nejlepší kamarádka Laura a Scott se aktivně podílel na jeho vzniku – od audiovizuálních vsuvek až po konečný výběr hudby Sigur Rós, která diváka tak krásně ukolébá a nechá uplývat … jako voda, jako čas, který je třeba k odpuštění sobě i druhému. Film otevírá jednak otázku tolerance LGBT minority, ale primárně palčivé životní otázky, jak se vyrovnat s tak radikální životní změnou, která převrátí člověku ze dne na den celý život. Některé věci zkrátka vnímáme jako normální, běžné a až ve chvíli, kdy o ně přijdeme, si uvědomíme, jak moc pro nás znamenaly. Jenže truchlit nad takovou ztrátou nejde celý život... A všechny tyto otázky, tato dilemata, jsou ve filmu obsaženy, zakomponovány do něj zcela přirozeně, intimně – možná právě proto, že jde zároveň i o tiché svědectví hlubokého přátelství mezi Scottem a Laurou. Snímek se silně dotýká tématu naděje a humanity, kterou v sobě potřeboval Scott objevit, aby mohl dojít smíření – aby mohl začít žít svůj nový život. S láskou, Scott pro mě patří k jednomu z nejdojemnějších filmů festivalu Jeden svět 2019.

    • 14.3.2019  14:33
    Dobrá smrt (2018)
    ****

    Za každý další film o asistované sebevraždě jsem ráda. Tomáš Krupa sledoval velmi citlivě poslední měsíce života Janette, která trpěla svalovou distrofií, jež zdědila po matce a která u Janette propukla až ve středním věku (stejnou diagnózu má i její syn). Milovnice života a majitelka magické zahrady dospěla jednoho dne k rozhodnutí, že svou pouť na tomto světě ukončí, protože chce zemřít - respektive si nedovede představit, že by její život mohl být i nadále důstojný vzhledem k tomu, jak paralyzující je její nemoc. Vydává se proto spolu se svým synem a dcerou do Švýcarska, který jako jediný stát na světě umožňuje realizaci asistované sebevraždy cizincům. Zajímavý je rozhovor s lékařkou Erikou Preisig, která je tváří organizace Lifecircle a asistuje při smrti Janett. Především mě zaujal její životní obrat od striktního názoru, že je asistovaná sebevražda šílenstvím a že je paliativní péče dostačujícím řešením. Nyní sama asistuje při sebevraždách - bodem zlomu se stala její osobní zkušenost se smrtí blízké osoby. Její pohled na lidskou důstojnost, život a utrpení se mnou velmi rezonoval. Nevím, jaký konec bude mít můj život, ale domnívám se, že by měl mít každý člověk možnost volby svůj život důstojně ukončit ve chvíli, kdy je prokazatelné, že bude nevyléčitelné onemocnění čím dál tím více progresivní.

    • 12.3.2019  17:24

    Zatímco na Vánočním ostrově překračují silnice mraky obrovských červených krabů a ochranáři před jejich rojením uzavírají silnice, na témže ostrově jsou drženi v detenčním zařízení migranti, kteří uprchli ze svého domova za svobodou nebo minimálně za lepší budoucností. Zajímavé srovnání – migrující krabi nemají žádné cestovní pasy, překračují neustále hranice a přitom mají větší práva na svobodný pohyb, než migranti uvěznění v detenčním zařízení. Právě tam migranti zažívají peklo a tímhle peklem jim pomáhá projít psychoterapeutka, která je hlavní protagonistkou dokumentu a z jejího úhlu pohledu je nahlíženo na tuto problematiku. Nejvýstižnější větou z celého dokumentu pro mě bylo to, když psychoterapeutka konstatuje, že vězeň má vyměřený trest – ví, za jak dlouho bude propuštěn, ale tito lidé, žijící v podobných podmínkách, žádný konečný termín propuštění neznají. A není divu, že si leckdy sáhnou na život – protože tělo je mnohdy to jediné, nad čím ještě mají vládu…

    • 10.3.2019  12:25

    Mohutně rezonující téma se silným příběhem. Režisér se rozhodl sledovat z původních pěti osudů žen život jedné z nich. Příběh otevírá velká morální dilemata a mj. i otázku ne/důležitosti pokrevní vazby - jsou mými rodiči ti, kdo mě vychovali, nebo moji biologičtí rodiče? Film přibližuje problematiku politiky „jednoho dítěte“, kterou je však zajímavé vnímat v kontextu celé čínské kultury. Důsledek této politiky je takový, že je v dnešní době čínská společnost rapidně nevyvážená co do počtu muži-ženy. Zatímco v minulosti byly ženy nuceny k interrupcím, dnes jsou paradoxně v některých oblastech Číny podporovány k tomu, aby otěhotněly… Tím, že si režisér zachovává odstup a zvolil formu „pozorování“, je dokument o to silnější. I přesto, že je hlavní protagonistka z odlišné kultury, není často těžké nacítit některé její emoce, které nejsou důsledkem kulturní podmíněnosti, ale jsou ryze lidské. A právě o dotknutí se lidskosti v tomhle filmu jde.

    • 9.3.2019  01:59
    Evelyn (2018)
    ****

    Téma sebevraždy se rozhodl otevřít sám režisér a šel s kůží na trh – tentokrát to tedy nebyl on, kdo stál „za kamerou“, ale spolu se svou rodinou stanul na opačné straně. A v přenesém smyslu je dokument právě o těch, kteří zůstali na druhé (opačné) straně – je o pozůstalých. O těch, které opustil milovaný člověk, protože už neunesl tíhu života. Dokument primárně nepátrá po příčině sebevraždy, ale zachycuje proces, ve kterém se rozmotává klubko rodinného traumatu. A celý tento bolestný a očistný proces se odehrává na společné rodinné pouti krajinou. Je to film o lásce k druhému člověku, hledání lidskosti, vzájemnosti a odpuštění – druhým i sobě. Pozastavení se nad křehkostí života. Škode jen, že se dokument nezabýval tematikou sebevraždy u lidí, kteří nemají stigma „duševně nemocný“.

    • 23.2.2019  21:51

    Nový Gilliamův film je mnohovrstevný a uznávám, že zorientovat se v něm na první dobrou, je poměrně náročné. Byť byl pro mě film na některých místech nesrozumitelný, rozhodně jsem neměla v úmyslu začít obcházet antikvariáty s cílem najít Cervantesova Dona Quijota – nedávalo by mi to smysl, byla by to rezignace a naprosté míjení se s tím, co chtěl Gilliam sdělit právě pomocí filmového média. K uchopení postavy Dona Quijota jsem vycházela z její symboliky. Je pro mě znázorněním někoho, kdo bojuje za ideály – nikoli své egoistické, ale ty, které odpovídají morálním hodnotám jako je pravda a dobro. Tato postava (zrozena z vůle nebes, jak je řečeno hned v úvodu filmu), jako kdyby byla seslána do dnešní doby, aby nám něco důležitého, mizejícího, ukázala. Myslím, že Guilliam chtěl primárně svým filmem poukázat na to, že se se světem děje něco důležitého – že se vzdalujeme od těchto hodnot, od lidství. Toužíme po zábavě, jsme znudění životem, neustále se potřebujeme rozptylovat novými podněty – prostě „ubavit se k smrti“. Druhé lidi stavíme do role objektů, využíváme je, přestáváme vnímat jeden druhého jako lidskou bytost a zároveň se stáváme i my jen dočasnými hračkami druhých lidí, jakýmisi předměty jejich zábavy. Jsme vystrašení a nevíme, kdo jsme, utíkáme před sebou – stejně, jako Tony. Dalšími tématy, které Gilliam ve filmu předkládá, jsou přesudky vůči jinakosti, s čímž souvisí i panický strach z terorismu (ne náhodou se film odehrává na Pyrenejském poloostrově, který byl v minulosti pod nadvládou Arabů) nebo zobrazení zákulisí filmového průmyslu. Posledním tématem, které mě oslovilo, je oddanost muže ženě – v dnešní době sériové monogamie působí až archaicky, že by se muž dokázal oddat ženě svého srdce na celý život. Tony je vlastně opakem Dona Quijota, produktem dnešní doby. O tom, že je Tony zbaven ideálů, že o ničem již nesní, svědčí dialog mezi Tonym a Rupertem - Tony už totiž nepotřebuje snít, protože má vše. Očividně si ale svůj život představoval jinak a kdysi snil – na své sny ale rezignoval. V mládí natočil studentský film (možná to nejlepší, co se mu podařilo kdy natočit) a teď na stejné donkichotské téma natáčí kýčovitou reklamu (shodou okolností ve stejné lokalitě, jako natáčel studenstký film). Tony se vydává ze znuděnosti i ze zvědavosti na místo, kde před lety natáčel svůj film a dozvídá se životní osudy lidí, tehdejších herců. Zjišťuje, že mnoha lidem ovlivnil dost zásadním způsobem život. Zkáza po něm ale zůstává i nyní jeho pouhou přítomností v městečku a ani tentokrát se nehodlá chovat zodpovědně, od všeho dává ruce pryč a snaží se přenášet zodpovědnost na druhé lidi. Už v úvodní scéně se Toby představuje jako ten, kdo „tahá za nitky“ a ostatní jsou jen loutky. Tony chce svět přelstít, brát si a bavit se. Je jako malé dítě, které není schopné domyslet důsledky svých činů. Bez jakýchkoli výčitek svědomí vstupuje na základě svých rozmarů do života druhých lidí a se stejným rozmarem z nich i odchází. Je mu jedno, že za ním zůstává pohroma – důležité je, jak se cítí on. Jako, kdyby žil v jakési zapouzdřenosti dětského ega, které si ještě nevytvořilo zdravý vztah k druhým, ke světu. Bojí se hlavně o sebe (viz scéna, ve které je zabit člověk, jehož krev má na košili – oddychne si, že to není jeho krev). Nepamatuje si ani jméno Melissy (asistentky u filmu), která je k němu očividně emocionálně vázaná. Když potká v jeskyni Angelicu, které změnil život, tipuje, odkud se znají a jak se asi může jmenovat. Lidé jsou pro něj jenom figurky na šachovnici - někdo, kdo zajišťuje jeho zábavu. Svět je jeden velký Disneyland. Tony potřebuje ve svém neklidu neustálý pohyb, jedno kam. Díky svému sobectví a absenci sociální inteligence se dostává až do komických situacích, ve kterých je zvýrazněna jeho tupost a bezohlednost. Tony má ale zároveň talent přesvědčit druhé o tom, jak je dokonalý, geniální, dokud jej skutečně nepoznají, nepřiblíží se k němu. Skvěle to vystihuje scéna, kdy Tony odjede během natáčení pryč na motorce. Jeden člen filmového štábu namítá, že bez něj nemohou dál točit, protože je Tony génius, zatímco producent konstatuje, že Tony není žádný génius, ale dítě. Hranice mezi genialitou a dětskou hravostí je zkrátka tenká. Tony již o hravost přišel a zároveň se neumí pohybovat ve světě dospělých lidí. A tak si ponechává alespoň neintegrovanou stránku vnitřního dítěte, aby s ním byl jakkoli propojen, protože je to zároveň pohasínající zdroj jeho inspirace. Tony není schopen díky uvěznění v roli dítěte přijmout zodpovědnost za sebe a svůj podíl na vztazích k druhým lidem, je neschopný jakkoli vybudovat zdravý vztah já-ty. Celý koncept pak nabourává příjezd Dona Quijota na koni – Tony v něm rozpoznává herce ze svého studentského filmu, kterého tehdy dosadil do role Dona Quijota - ten sobeckého a namyšleného Tonyho pasuje do role svého sluhy. Tony však není zvyklý sloužit, protože je to právě on, komu lidé dosud sloužili. Tony dostane otrhané šaty a Don Quijote ho přiměje svléknout si oblek (symbol sociální prestiže) a přidělí mu osla, na kterém pojede. Tato „iniciační“ scéna se odehrává na skládce, což je také symbolem vzdání se své společenské role, stržení masky. Tony tímto aktem dostává od Dona Quijota dar transformace osobnosti a záleží jen na něm, zda ho využije. V tomto okamžiku se vydává s Donem Quijotem na cestu – ani jeden z nich neví, kam míří (zatímco Tony hledá cíl, Dona Quijota zajímá samotná cesta). Tony se snaží během cesty marně vysvětlit Donu Quijotovi, jak se věci mají – jako, kdyby chtěl vrátit čas, když si uvědomuje šílenství, se kterým se Don Quijote potýká a za které je částečně zodpovědný. Domnívá se totiž, že cokoli lze vysvětlit slovy – že stačí říct Donu Quijotovi, že zešílel a proč a že se vše srovná, vrátí a zase začne odpovídat Tonyho vidění světa. Neuvědomuje si, že nemá právo bořit vnitřní svět druhého člověka jenom proto, že on sám, v egoistické zapouzdřenosti, nedokáže přijmout to, že už není tím, kdo tahá za nitky. Víc, než by Tonyho bolelo to, že Don Quijot zešílel, ho bolí být přítomen jeho šílenství. Zatímco někteří dokáží vidět v Donu Quijotovi osvíceného člověka, který pomáhá najít lidem víru, Tony v něm stále vidí jen šílence – nepřistupuje na jiný možný obraz reality. Tony podstupuje během cesty řadu zkoušek. Jednou z nich je například nález zlatých mincí nebo výzva Dona Quijota, aby se poklonil před Madinat al-Zahra (Zářícím městem). To však jde Tonymu jen stěží. Don Quijote nejednou poukazuje na Tonyho dětinskost a sebestřednost. Když se Don Quijote vrhá bránit svou čest na koni v souboji proti očividné přesile, netrápí Tonyho ani tak, že by mohl Don Quijote zemřít, jako to, jaký osud by čekal Tonyho. V poslední části filmu pak Tony vlastně chladnokrevně „prodává“ Dona Quijota jako prostředek zábavy pro večírek zbohatlíků. Zde Tony zrazuje Dona Quijota – nedokáže převzít svůj podíl zodpovědnosti na participaci vztahu s Donem Quijotem a nechává ho žit v iluzi existence světa, který je však pouhým maškarním bálem plným masek a kulis. A kulisou se vlastně stává i samotný příběh Dona Quijota – jeho svět je odkouzlen a vyprázdněn. Don Quijote je ponížen (ani zde ale Tony nedostal odvahu zasáhnout, i když se v něm již více probouzela citlivost). Tony, kterému postupně otevírá kamenné srdce láska k Angelice, začíná být více citlivější. Bohužel je však příliš pozdě – výzvu, která se před Tonym otevírá, nedokáže využít a místo jeho transformace v dospělého muže, raději zešílí … uteče před sebou. Potřebuje totiž něčím být, s něčím se identifikovat, nemůže zůstat někde „mezi“. A celou tu zkázu, kterou způsobil, dokoná tím, že v Angelice (ženě svého srdce) uvidí muže – věrného sluhu „Sancho Panzu“. Angelika, jejíž ženství bylo celý život zneužíváno, pak ve finální scéně stojí před velkým rozhodnutím – zda popře svoje ženství, obětuje se a přistoupí na hru Tonyho, aby mohl žít, a nebo se postaví sama za sebe a už si nenechá nikým diktovat, kým má být.

    • 20.2.2019  12:32

    Téma zajímavé, bohužel ale podle mě nebyl využit potenciál, který nabízí. Na snímek jsem se dívala cíleně proto, abych se dozvěděla více souvislostí o působení OSN v Kongu v šedesátých letech. Očividně bylo ale primárním záměrem režiséra natočit „střílečku“ se stupňováním napětí a akčními scénami na pozadí historické události. Škoda, že film nerozkryl více historické pozadí celého problému (primárně post-kolonialismus) a že nebyl směřován na rozvinutí psychologie postav. Film tak vlastně zůstal na půli cesty – něco důležitého načrtnul, ale bohužel zůstala jenom skica. Prostě minimalistické Zandvlietovo „ V písku“, které jde až na dřeň, od toho nečekejte. A pokud se zajímáte o tragickou smrt šéfa OSN Daga Hammarskjölda, mohl by se vám líbit dokument „Odložený případ Hammarskjöld“ (festival Jeden svět 2019).

    • 30.8.2018  21:38
    Léto (2018)

    Po hodině protrpěné v kině jsem odešla z projekce (dlouho jsem při výběru filmu nešlápla tak vedle). Vyprávění příběhu bylo vleklé jako Lovosice, tudíž jsem se o kapelách Kino a Zoopark nedozvěděla do poloviny filmu vůbec nic - předpokládám, že podobné tempo (ne)vyprávění trvalo až do konce. Film byl utopený v animacích a hudbě - jako, kdyby nebylo co říct. Animace mi navíc přišla dost samoúčelná (jakási vycpávka) a hudba, na kterou jsem se těšila, byla vlastně ve finále dost slabá. Neměla jsem absolutně žádnou motivaci film sledovat dál a postava vypravěče, která sem tam vyskočila na diváka, jen umocňovala moje zoufalství z toho, na jak nudný film se dívám. Zkrátka veškeré snahy o invenci jen dál a dál způsobovaly to, že jsem se téměř unudila k smrti.

    • 30.7.2018  02:43
    Valmont (1989)
    ****

    Valmonta jsem viděla několikrát a přiznávám, že se můj pohled na něj mění s tím, jak se sama měním a vyvíjím. Valmont je (na rozdíl od Nebezpečných známostí) brilantně odvyprávěn, má skvělé tempo a je zábavný. A právě péče a poctivost, která byla vložena do vyprávění celého příběhu, je na celkovém vyznění filmu enormně znát. Nedomnívám se, že Forman (či Jean-Claude Carrière) usilovali o to, aby se za každou cenu přiblížili literární předloze a že jim to prostě "nějak" nevyšlo. Naopak si myslím, že dokázali vykřesat z příběhu, který by dnes náležel do žánru "červená knihovna" silný příběh, který se nějakým způsobem týká toho, co žijeme nyní. Je to příběh o dvou lidech, kteří se milují, ale zároveň spolu nedokáží žít. Oba odmítají institut manželství, který je jim těsný, neboť je jim cizí vlastnit druhého a touží po vnitřní svobodě. Přitom jsou svědky neskutečné přetvářky všude kolem sebe. Přetvářky, která se schovává pod roušku společenských konvencí. Na Formanovi mi přijde sympatické právě to, že tyto hlavní postavy neodsuzuje, ale snaží se v nich hledat lidskost a ukazovat motivy jejich chování. Vedle nich staví jednoduché postavy svázané společenskými měřítky, které žijí celý život v pokrytectví, protože nemají odvahu žít jinak, vykročit ze své komfortní zóny. Honosné róby, paruky a parfémy jsou jako odznak doby - veškerou nedokonalost je třeba zakrýt. Valmonta proto s postupem doby vnímám primárně čím dál tím méně jako příběh o intrikách a o to více jako příběh o bolesti z neschopnosti dvou lidí se skutečně milovat, přiblížit se k sobě. Na celý propletenec intrik, které spřádá markýza de Merteuil a Valmont, proto nahlížím jen jako na prostředek komunikace mezi těmito dvěma postavami, které jsou tak neústupné, že jedna z nich za to musí zaplatit svým životem.

    • 25.2.2018  17:09
    Hmyz (2018)
    ***

    Pro mě jeden z nejsrozumitelnějších Švankmajerových filmů a to nejspíš i proto, že v něm byla upozaděna animace, která na mě při sledování posledních filmů působila už jaksi nepatřičně, rušivě. A tady byla využita právě velmi citlivě. Kdo viděl hru „Ze života hmyzu“ od bratří Čapků, bude jistě více v obraze, ale o to více může být zklamán, protože Švankmajer nepřichází s ničím novým, jenom recykluje Čapkovské podobenství po svém. Ti, kdo hru neviděli, se budou nejspíš královsky bavit při sledování Švankmajerova Hmyzu. Nechat diváka nahlédnout do toho, že realita není ani divadlo, které herci hrají, ani film, který Švankmajer natáčí, ani film o filmu, který je o Hmyzu natáčen, mi přišlo zbytečně překombinované. A tak jsem s povzdechem zavzpomínala na Jodorowského brilantní zakončení Svaté hory… Na Hmyzu jsem ale ocenila i to, že Švankmajer dosti minimalizoval perverzní obsahy, které jsem v jeho filmech vnímala mnohdy jako samoúčelné. Zde mi však zobrazená perverzita dávala smysl. Dvě otázky mi ale pořád vrtají v hlavě – proč se některé z postav Čapkovské hry nedostavily na zkoušku a – proč Švankmajer oprášil scénář z roku 1970 právě teď a právě na tohle téma – scénář ke hře, ke které bratři Čapkové vytvořili pod dobovým tlakem alternativní - optimističtější závěr (Švankmajer to označuje za den, kdy se zrodila „předposranost“). Každopádně je Hmyz bizarní groteska, u které se nelze nesmát, po které lze jen tiše odcházet z kina ve vrženosti zpět do reality, která se tak „trochu“ podobá tomu, co jste právě viděli. Smích už není na místě…

    • 27.10.2017  23:16
    matka! (2017)
    *****

    Po Trierově znepokojující Melancholii další fantastický počin k tématu zániku, metaforickému vyobrazení mužské a ženské polarity. Jako, kdybych před sebou viděla odehrávat se celé dějiny lidstva a zároveň prožívala svůj vlastní příběh dávání lásky a jejím rozmetání, zadusání do země. Obrazy nejbrutálnějších biblických, apokalyptických příběhů, jejichž krutost je zde, každou vteřinou, mezi námi. Jen si to možná nechceme přiznat - možná jsme tak otupěli, že už neumíme dohlédnout, že se tyto krutosti dějí právě teď někde na zemi. Ticho v hluku nelze slyšet. Do lásky odevzdané, bez podmínek začne prosakovat chaos, zlo a egoismus. To, co se zdálo jako pravdivé, se mění, získává zcela nový tvar, ba se přímo před očima transformuje. Jako, kdyby bylo neustále třeba obětí, aby došlo k procitnutí do světla čistého vědomí. Obětinou se v tomto případě však stává žena, matka, příroda sama. A zdá se, jako kdybychom nepoučeni stále chodili v kruhu a až maniakálně přesně, jako podle nějaké matrice, opakovali stejné chyby.

    • 17.9.2017  15:48
    Morgiana (1972)
    ****

    Už jako malou mě tenhle film fascinoval, byť jsem z něj ještě neměla rozum. Ale ta intenzita, s jakou na mě tehdy zapůsobil, se mi vryla pod kůži. Jako fascinující nápad mi přišla dvojrole Ivy Janžurové, která ve mně vyvolala silný pocit, že Viki a Klára jsou jedna osoba a ve filmu zobrazují vnitřní rozpor mezi stinnou a světlou stránkou osobnosti. To by vysvětlovalo i tolik diskutovaný "našroubovaný" závěr. V tomto mém pohledu však dává smysl - Klára začíná plně žít a otevírá se životu, až když přijme stíny uvnitř sebe, které znázorňovala Viki. Je zajímavé také věnovat pozornost charakterům obou postav, které jsou dokonale černobílé (zde bylo krásně využito i barev kostýmů). Krutá, nenávistná a nemilující Viki a dobrosrdečná, ale naivní Klára. Obě v sobě měly ukrytou touhu po blízkosti, ale nebyly jí v těchto extrémních polohách své osobnosti schopny - Viki byla panovačná a Klára plachá. Transformace osobnosti Kláry se započala až ve chvíli, kdy si uvědomila existenci zla (to, že ji Viki - člověk jí nejbližší, otrávila). Zvědoměné stíny tak ustupily do pozadí spolu se smrtí Viki a Kláře se otevřel nový život. A to, že je ve finále "všechno jinak" - tedy to, co se zdálo jako realita, realitou není, jen poukazuje na Klářino procitnutí z jakéhosi snu - jako, kdyby odhodila závoj iluze o životě, který jí dosud zakrýval oči.

    • 21.8.2017  13:01

    Očividně mnou neprávem opomíjený film, který jsem viděla po mnoha letech. Teď mi spadla čelist, jak dokonalý je to film – úžasná reflexe porevoluční doby a lidské povahy. Vše tak dokonale autentické, důvěrně známé, až mi úsměv tuhnul na rtech. Bavilo mě i pohrávání si s pojmem svoboda.

    • 21.8.2017  12:39
    Masaryk (2016)
    **

    Od filmu jsem si slibovala buď hlubší poznání osobnosti Jana Masaryka nebo zprostředkování nového pohledu na mnichovské události či úmrtí Jana Masaryka. Ani jedno z toho se nekonalo. Vizuálně je film velmi líbivý, po obsahové stránce nepřináší nic nového. Jako velký nedostatek vnímám, že je film překládán divákovi jako něco, co se skutečně stalo a to i přesto, že se ve filmu objevuje mnoho fabulací. Dost mi vadilo i zpřetrhání dějových linek, které mi přišlo poněkud samoúčelné a ve výsledku i obtěžující. Díky filmu si zase můžeme libovat v tom, jací to jsme chudáci a jak nás „Mnichov“ zlomil na řadu generací. Možná to ale mohlo být i tak, jak předkládá Zelenka ve filmu Ztraceni v Mnichově …

    • 8.8.2017  22:55

    I přesto, že se nejedná o nějakou vymazlenou vizuální lahůdku, myslím, že se povedlo skvělým způsobem vyjádřit vnitřní rozervanost lidí, jejichž duše strádá a touží po štěstí a lásce – tak, jako každý člověk. To mi na celém filmu přijde jako stěžejní. I přesto, že jsem pracovala několik let s duševně nemocnými lidmi, vždy jsem byla spíš v roli pozorovatele a oni spolehlivě plnili roli pozorovaných. Takovou opravdovost jsem zkrátka mohla jen tušit a stěží jí přihlížet …

    • 23.3.2017  23:15

    Tohle je fakt zoufalý počin - forma bez obsahu, nostalgický recyklát. Myslela jsem, že to zachrání alespoň ten vychvalovaný soundtrack, ale ani tohle překvapení se nekonalo.

    • 10.2.2017  22:49
    Svět pod hlavou (TV seriál) (2017)
    ****

    Mně se to líbí a moc – Václav Neužil je pro mě stejně překvapivým zjevením jako tenhle krimi seriál na obrazovkách ČT. No a co, že je to „vykrádačka“ Life on Mars? Vždyť se Svět pod hlavou otevřeně hlásí k tomu, že vznikl podle původního seriálu Life on Mars vyrobeného pro BBC ... Myslím, že to získává na síle právě proto, že je to zasazené do českých reálií se skvělými českými herci a je to neotřele vtipné. A proč pořád musí být něco autentické, historicky sedět? Pokud je celý příběh postavený na tom, že se někdo z 21. století ocitne ve století 20. a žije ještě dřív, než se vlastně narodí atp., pak mi přijde takový požadavek uhozený. Pokud je ve hře kreativita a imaginace, není směšné se ohlížet na rozum? Ano, nedává mu to smysl, je puntičkář a věčně nespokojený, touží po dokonalosti, která není - neumí si totiž hrát …

    • 9.2.2017  23:46

    Tak jo, začněme samotným názvem filmu – proč se tak jmenuje? Co se mám z dokumentu dozvědět nového, nepoznaného o Richardu Müllerovi? Abych pravdu řekla, nedozvěděla jsem se o něm téměř nic … Po příchodu z kina jsem usedla k internetu a začala hledat souvislosti, což asi neměl být úplně účel dokumentu, že? Pokaždé je pro mě těžké hodnotit dokument, protože by měl v ideálním případě zachytit realitu. Jenže – kde ta realita leží? Řekla bych, že pravda bude někde uprostřed. Na jednu stranu jsem ocenila to, že nebyly v dokumentu přetřásány Müllerovy proslulé „výstřelky“, na druhou stranu si nejsem úplně jistá tím, do jaké míry je dokument úmyslně seskládaný tak, aby vytvářel dojem, jaký vytvořil – tedy přestávat zachycovat realitu, ale upravovat ji … Vzhledem k tomu, že jsem měla možnost provázet životem lidi s duševním onemocněním, byla bych v rychlých soudech opatrná. Pro okolí je skutečně velice těžké rozeznat, kdy dotyčného motivovat k činnosti, nenechat ho propadnout apatii a kdy jej zase raději nechat být a dopřát mu klid. Dokument byl zřejmě natáčený v obdobích, kdy byl Müller ve stavu netečnosti a emocionální oploštělosti - kam zmizela jeho mánie? Solidní psychiatr přeci dokáže předepsat medikaci (obzvlášť takové super star), která by měla co nejmenší negativní dopad na běžné fungování daného člověka a měla co nejméně vedlejších účinků. Je jasné, že si teď Müllerův předchozí zhýralý život vybírá svou daň, ale je to s ním opravdu tak špatné, jak nám to dokument (a bulvární média) podávají? Není to taky tak trochu laciné? Je opravdu Müller loutkou v rukou svých manažerů? Je to chudák, kterého mám litovat ? Kdepak, já Müllerovi věřím – věřím, že má v sobě dostatek vnitřní síly ke změně … že ji v sobě objeví a použije. A hlavně - vím, že to jde!

    • 12.1.2017  21:39

    Tahle pohádka na mě už od dětství působila hodně tajemně. Kouzlo pro mě má i nyní, ale jiné – za tu dobu jsem obohacena o jisté poznání, které jsem jako dítě neměla. Možná proto mě tak přitahovala, protože oslovovala něco z mého nevědomí. Když si pohádku převedu do řeči symbolů a vnímám, jaká stránka osobnosti zrovna za Jana a princeznu jedná, jsem fascinována. Jako předloha k filmu posloužila Andersenova pohádka „Společník na cestách“, která má (s ohledem na Andersenovu tvorbu) netypicky pozitivní konec. Jan vedle svého přítele, který jej učí posílit svého vnitřního muže, roste. Nádherná princezna s krásným hlasem je ovládána krutostí a chladem svého vnitřního muže, aniž by tento fakt mohla jakkoli ovlivnit. Se svým vnitřním mužem se setkává ve spánku (tedy v jiném druhu reality). Přítel učí Jana tomu (tak trochu šamansky), že sejít z cesty je nebezpečné a že by Jan neměl utíkat od svého záměru. Učí jej, že není vše tak, jak vypadá a že útěk či uposlechnutí strachu není cestou odvahy. Přítel Janovi po zásluze zhmotní bělouše (totemové zvíře), kterého zkrotil v místě mimo čas a prostor, co bychom mohli nazvat snem či nevšední realitou. Přítel supluje Janovi do jisté fáze příběhu roli otce, který předčasně zemřel. Když se však Jan cítí vnitřně silný, chce převzít zodpovědnost a pro třetí odpověď se vydává sám. Počíná si vcelku neobratně, dopouští se začátečnických chyb, ale když přijde na poměření fyzických sil, vítězí. Aby však bylo vítězství završeno, musí prolomit kletbu a uhodnout poslední odpověď. V té chvíli jej přítel učí vypnout ratio a naslouchat intuici (napojit se na hlas své vnitřní ženy). Předtím však, než bude Jan hádat potřetí, ptá se princezna (již v kontaktu se svými vnitřními postavami) otce, zda nejde hádání zrušit. Otec se však zdá být neústupný a princezna tak prochází nutnou zkouškou ne-lítosti. Za důvěru, kterou dala Janovi, pak získá celistvost své osobnosti – klíč ke svobodě.

    • 7.12.2016  09:19
    Toni Erdmann (2016)
    **

    Při sledování filmu jsem měla zase po několika dlouhých letech nutkání, že odejdu z kina pryč. Především jsem ale nepochopila, v čem má být tento film komediální – smála jsem se jen jednou (byť pořádně). Další komediální scény jsem vnímala jako dost nepovedené a trapné. Celé jsem to chápala jako neskutečně prázdné, nudné a rozvleklé a utěšovala jsem se, že snad tenhle můj pocit znuděnosti vykoupí alespoň super pointa, která se pro mě však nekonala. Možná, že je pro někoho překvapením fakt, že je život pomíjivý a krátký a že záleží jen na nás, jak dar života využijeme...

<< předchozí 1 2 3 4