Psice

All inclusive je typ filmu, u kterého jsem ani v nejmenším nečekala, že mi vyrazí dech – stalo se. Snímek má úchvatnou atmosféru a působí velmi autenticky ať už díky dokonale sehrané dvojce otec a dcera, zakomponování domácích videí do filmu nebo zkrátka jenom proto, že jsme v dětsví prožili dovolenou s rodiči v nějakém podobném hotelovém komplexu u moře. A pokud jste tam byli právě v devadesátkách, kdy MTV ovládala skladba Losing My Religion od R.E.M. nebo některé hity od Queen (jako právě Under Pressure), zamáčknete slzu už jen kvůli tomu. *** Obě postavy si získaly moje sympatie a obtočily si mě kolem prstu během pár minut. Do dovolenkové lehkosti, hravosti a smíchu začíná ale postupně pronikat napětí, tušení něčeho znepokojujícího, avšak nepojmenovaného. Efekt je dokonalý – přenáší na diváka tíseň z tajemství, které nějak zvláštně obklopuje postavu otce. Podivné napětí však vyvolávají i scény, ve kterých začíná Sophie pozvolna nahlížet do světa dospělých a pomalu si ho osahávat. *** Sophie vystupuje ve filmu ve dvou životních etapách – jako jedenáctiletá dívka a pak jako čerstvá matka, která podniká jakousi retrospektivní pouť do svých vzpomínek možná právě proto, aby si odpověděla na otázku, zda obstojí ve své rodičovské roli lépe, než její otec, po kterém jí zbyl koberec v ložnici a pohlednice „na rozloučenou“. (Do 20.7. 2022 ke zhlédnutí na kviff.tv).

Dokument mě celkem zklamal - očekávala jsem, že bude řeč o humanoidech typu Sophia. Snímek je navíc poměrně jednostranně postaven na celkem předvídatelných limitech konkrétní umělé inteligence. To, co je zde prezentováno jako umělá inteligence, je opravdu dosti předpotopní a zkreslující. Jde spíš o hořce komediální dokument, který vypovídá mnohé především o samotných lidech a jejich osamělosti.

Zajímavý a zároveň těžko hodnotitelný snímek. Obsadit do role gaye ikonu pornoprůmyslu Rocca Siffrediho, mi přijde jako skvělý nápad! Anatomie pekla otevírá zajímavá témata, o kterých by se člověk mohl domnívat, že jsou v 21. století přežitá. Osobně (i na základě komentářů zde) si to ale nemyslím. I přesto, že dialogy místy drhnou, myšlenky zaznívají zajímavé: “Muži s námi nechtějí nic mít, když máme ty svoje dny“. „Co strašného se muselo plížit mozkem toho, kdo vymyslel tampón a pak se pod to krasopisně podepsal? Byl to muž, ne žena.“ Muž jako pozorovatel, představitel fyzické složky – jako, kdyby byl zbaven duše. Opačnou polaritou je obscénní žena, o které se dozvíme všechno, pronikneme do nejtajnějších zákoutí její duše a – nakonec ani nevíme, jak se jmenovala… Ano, k těm myšlenkám jde dovést diváka i jinak, ale přiznejme si – zamyslel by se nad tím člověk tak do hloubky? I přesto, že film přináší zajímavý pohled na věc, je na můj vkus k mužům až příliš krutý. Mimochodem - na celém filmu mi přišla nejodpornější scéna, kdy si hlavní hrdinka přejíždí žiletkou přes zápěstí...

Nevěděla jsem, zda se mám po zhlédnutí filmu začít hystericky smát, nebo plakat nad prohlubující se bídou české kinematografie. V hlavě mi přitom běžel název manifestu „Nová česká intimita“, pod kterým je podepsán právě Šimon Holý. Hovořit o intimitě v souvislosti s takto emocionálně vyprázdněným a plochým filmem, ve kterém intimita zcela chybí, je dosti paradoxní. Zdá se, že kamenem úrazu tohoto snímku je tedy absence vztahovosti. Dost možná, že se jedná o jakýsi nevědomý, vedlejší produkt, výpověď o generaci mladých filmařů a jejich neschopnosti utvářet vztahy (mezi postavami, s diváky a snad i v soukromém životě). Scénář, jako kdyby byl tvořen "copy paste" stylem - pouze chladně a nezúčastněně kopíruje obraz světa a zároveň se bojí dotknout skutečného, pulzujícího života a ponořit se do jeho hloubky a šíře. Zřejmě proto také snímek vyznívá tak neživotně, odtažitě a neautenticky a nakonec vlastně ani nedokáže z tématu falešné spirituality vykřesat jakoukoli pointu.

Cítím, že jsem k tomuhle filmu potřebovala dozrát – možná proto jsem až po deseti letech objevila právě onu pointu. A taky jsem se za tu dobu naučila, že se o některých věcech nemluví, protože by ztratily kouzlo. Snad si jen na závěr dovolím citát (údajně od M. Twaina): „Nikdy se neodpoutávej od svých snů! Když zmizí, budeš dál existovat, ale přestaneš žít.“

Tenhle dokument jen tak nevyženu z hlavy. Zasáhl mě – nečekaně a nepřipravenou na spoluprožívání takové bolesti. Zpočátku pro mě bylo těžké se na Lene vůbec jen dívat, chtělo se mi odejít z kina. Postupně jsem si k ní ale utvořila vztah a v jejím vnímání světa objevila nejednu podobnost s mým. Dokument je intimní zpovědí osmadvacetileté Lene, která v deseti letech onemocněla mentální anorexií - ve strachu před světem se ukryla do sebe. Z původní potřeby kontroly (alespoň) nad svým tělem, se Lene stala vězněm ve svém těle, které spustilo sebedestruktivní proces. Jako, kdyby sama sebe zaklela, ale už neznala zaříkadlo, kterým kouzlo zruší. Lene ví, že jí nepomůže žádná vnější síla tuhle kletbu zlomit. Svět chce čím dál tím více její účast na životě a Lene stojí před výzvou postavit se strachu ze života. Bolest, kterou jí nemoc způsobuje, je pro ni totiž větší jistotou, než se pustit těchto schémat a začít žít ve světě, kde není nic jisté. Film mapuje především současný život Lene, ale zároveň dává divákovi možnost nahlédnout prostřednictvím drobných retrospektivních střípků do její minulosti, pomocí kterých si může sestavit určitou mozaiku jejího života. Bude to ale obraz, ve které zůstane mnoho podstatných míst prázdných a mnoho nezodpovězených otázek, které se dotýkají něčeho, co můžeme nazvat tajemství života.

Balada o bílé krávě sice cílí na podobná témata jako Farhadiho snímky, jde však více cestou psychologického dramatu s jemným dotykem magického realismu. Film je pro mne pozoruhodný především zobrazením lidskosti hlavních postav na pozadí duševně zkorumpované společnosti. Obzvlášť kontrastně zde působí téma spravedlnosti a milosrdenství, jež jsou úzce spojena s náboženstvím. K tomuto nelze neparafrázovat slova Ladislava Heryána: jestliže pro nás Bůh představuje spravedlnost, budeme druhé soudit; jestliže je pro nás Bůh milosrdenstvím, budeme vůči druhým velkorysí, dávající a milosrdní. A právě taková je Mina navzdory všem protivenstvím života – neustále se otevírá životu za cenu vlastní zranitelnosti.

Rozhodla jsem se, že zhlédnu všechny filmy, ve kterých se podílel Pavel Juráček na scénáři a musím uznat, že je tento film skutečně hodně slabý (a to při vší úctě k Juráčkovi a Zemanovi). Marně jsem ve filmu hledala něco, co by se dalo nazvat humorem. Po výtvarné stránce je film celkem zajímavý, ale ten obsah – to je bída. Jednoduchý příběh zasazený do výtvarného hávu – to mi přijde celkem málo. A aby to celé náhodou nevyznělo příliš alegoricky, tak si postavy raději ještě jednou převléknou oblečení a vítr zafouká opačným směrem… Uvědomím – li si, jaké snímky byly v té době filmovány, Bláznova kronika vedle nich působí tak trochu jako výkřik do ztracena. Proto díky za novou vlnu, která vlila české kinematografii krev do žil!

Počátek filmu se nese v atmosféře klasického japonského strašidelného příběhu (kaidan). Postupně se však příběh přibližuje reálnější rovině vyprávění, což je v tomto případě na škodu. Oživením a jakýmisi předěly v příběhu se stávají obrazy ze slumu, které přímo hrají barvami. V těchto sekvencích, jako kdyby Tsukamoto odkazoval na tradice japonského divadla zejména okázalostí (až neskutečných) kostýmů a dramatičností gest herců. Zároveň, jako kdyby odněkud prosakovala zběsilá atmosféra, ve které se odehrával Tetsuo. I přesto se však zdá být příběh rozvláčný a ztrácí postupem času na dynamice. Samotná podstata filmu působí ve výsledku poněkud obyčejně i přes mnohdy symbolické a originální vyprávění příběhu.

Moje první a ohromující setkání se Susanne Bier v existenciálním dramatu, jež zkoumá lidskou personalitu prostřednictvím mezních situací – právě v nich se zřetelně vyjevuje smysl lidské existence. Snímek je hlubokým ponorem do hlubin lidské duše a její křehkosti, přičemž pracuje se třemi základními motivy: láska, vina a odpuštění. Pomocí těchto motivů tak může divák nahlédnout do aktu sebe-překročení, který umožňuje návrat (k sobě). Zatímco Jannik může po „smrti“ svého bratra vystoupit z jeho stínu a vyjevit i kladnou stránku své osobnosti, Michael se ztrácí sám sobě a odcizuje se svému okolí kvůli mučivým pocitům viny. Dynamiku filmu zásadním způsobem ovlivňuje Michaelova manželka Sarah, která svou přítomností v životě obou mužů působí transformativně. I ona sice prochází mnohými pochybnostmi, avšak nezalekne se temné noci duše a nachází naději. Závěrečná scéna se pak již čistě pohybuje po ose metafyzického kruhu lásky, kdy Michael znovu vstupuje do vzájemnosti lásky. Jedině díky tomuto absolutnímu odevzdání se totiž může vstát jako fénix z popela.