da-a

"Ten králík je vostrej!" Warner Bros. v pokusu navázat na králíka Rogera zapojují hip-hop i basketbal a slibují doslova trhlou zábavu. A vlastně proč ne? Není třeba Space Jamu vyčítat příliš zřetelný tah na brán(ici)u prostřednictvím nejslavnějších stájových postaviček a jisté basketbalové star, protože nenáročná zábava si žádá nenáročné obecenstvo a to by mělo být spokojeno, zejména sestává-li z mladších ročníků tak do 12 let. Film doprovází lahodný sountrack tepající přesně v rytmu dobových hitů, střih nabírá s přibývajícími minutami na obrátkách a roztomilé gagy se předhání v tom, které z nich budou třeskutější a vtipnější. Navíc Michael Jordan je sympaťák a sebe sama hraje přesvědčivě (díky němu ani nepoznáme, že jeho kolegou je zelené plátno - když tedy nebudeme moc zkoumat směr pohledu jeho očí). Polivčička tedy byla přihřáta na všech frontách, a kdyby v tom byl každý tak upřímný jako Bill Murray, kolik z nich bychom jen vzali na milost. Vzhůru na horu hlupců!

Úsměv od ucha k uchu. Anarchie klepe na dveře, Batmanův symbol se rozpadá. Joker nám přišel ukázat, kdo že skutečně jsme a co si zasloužíme. Jen žádné vážné tváře - koneckonců, co nás nezabije, to nás zešílí! Když jsem před časem viděl Batmana začíná, liboval jsem si, jak Christopher Nolan dokázal najít nový, neotřelý, přitom myšlenkově netriviální pohled na téměř 80 let starou komiksovou postavu. Uvedl v život charaktery, vtiskl jim určitý směr a jeden z nejlepších komiksových filmů byl na světě. Ale nemohl jsem ani tušit, do jak hloubky chce u Batmana dojít v jeho pokračování. Kdo by do Temného rytíře řekl, že při zachování téměř všech znaků komiksově mainstreamové podívané se všemi detonacemi, volnými pády a záchranami rozebere v druhém filmovém plánu takřka na kost Batmanův vesmír (a vlastně i Batmana samotného) tak efektivním způsobem, že se mi ruce chvějí ještě v moment, kdy píšu tenhle komentář. Nadchla mne především myšlenka společnosti, která, když nejde vše podle plánu, boří své zaběhnuté hodnoty ve snaze sobecky se chytit záchraného kruhu, přičemž lhostejno, že tomu, kdo nám jej hází, můžeme být přímo "smrtelně" k smíchu. Nejen z tohoto důvodu se postava Jokera, Heathem Ledgerem zahraná magicky uhrančivým způsobem, stává jednou z nejcennějších v současné dekádě kinematografie. A co víc, i všechny ostatní postavy dodávají příběhu přesně tu ecenci, která film ještě více obohacuje. Harvey Dent se stává tragickým hrdinou, obětí nadějí, že byl v Gothamu ten nejlepší. A pak je tu samotný Batman. Ačkoliv díky množství postav nemá tolik prostoru jako v předchozím filmu, Temný rytíř je především o něm a jeho skutečné úloze pro gothamské obyvatelstvo. Ve světě, který potřebuje Jokerem tak násilně uzmuté ideály a vzory jako sůl, bere na svá bedra všechnu temnotu zdánlivě čistého dobra. A v tom je skutečná síla Temného rytíře. Jakékoliv chyby, které snímek obsahuje, odvlaje Batmanův plášť do mezí zapomnění. Tohle je film, na který se nezapomene, tím spíš, že byl naštěstí celosvětově tak úspěšný. Jen jednoho se bojím... aby případný třetí Batmanův film nesešel na scestí. Kdo by nás pak, volným pádem padající, pevnou rukou na poslední chvíli zachytil?

Komunismus se lepí na paty - nejen pánům Svěrákovi a Smoljakovi, vlastně tentokrát spíše Kydalovi a Rybníkovi. Malá sonda do života divadelníků z radosti z doby, kde tam, když se socialistické sani uřízne hlava, okamžitě vyrostou dvě zbrusu nové. Divadlo Járy (da-a) Cimrmana se v průběhu komunistické éry postupně stalo novodobým českým kulturním fenoménem, kterému nic ze svého lesku neubrala ani doba nynější. A právě tehdy, na sklonku té rudější z našich historických etap, si Svěrák se Smoljakem konečně mohli dovolit ukázat, s jakými obstrukcemi a ideovými omezeními se po celou tehdejší existenci museli herci i autoři divadla denodeně potýkat. A jako takový je dobré výsledný film brát, nejen proto, že v průběhu filmu nepadne o Cimrmanovi záměrně ani slovíčko. Snímku nechybí chytrý scénář, který myslí i na úsměvné detaily ze života (vyprávění příhod v šatně), navíc jsou výkony herců uvolněné a civilní (vždyť koneckonců hrají sami sebe), a divákovo vědomí je tak dokonale uzpůsobeno iluzi, že jsme vlastně dalšími členy souboru, které muže pan režisér bez obav vzít mezi sebe. Což mne mimochodem jako příznivce cimrmanových her ohromně těší. Co trochu škodí, je nedokončení některých nakouslých témat a diskusí, např. režisérova role má být demokratická či absolutní, úmrtí ve skupině aj. V celku působí Nejistá sezóna jako lehká, nenucená výpověď o době, se kterou se pánové, stejně jako Jára Cimrman svou hrou Vizionář, pomalu loučí. A zatímco tehdy si mohli lidé jedině zoufat, tentokrát se blížily časy, kdy žádná sezóna už díkybohu nemohla být politicky "nejistá".

Patří k naprostým špičkám svých oborů, ale zákon je na straně jen jednoho z nich. Stojí proti sobě, ale mají mnoho společného. Robert de Niro a Al Pacino v akčním dramatu, který se nebojí ukázat obě strany téže mince. Michael Mann měl v 90. letech ambice zvládnout jakýkoliv žánr v absolutní kvalitě. V Nelítostném souboji se mu podařilo perfektně postihnout světlé i stinné stránky snad nejodlišnějších profesí na světě. V postavě McCauleyho je skryt potenciál nečekaného množství divákových empatií, a de Niro si nenechal ujít příležitost vystavět si svého lupiče přes jeho zranitelnou lidstkou stránku. S Alem Pacinem jsem měl na začátku menší problém, neboť cynického poldu, skrývajícího své boly ležérním výrazem, hraje trochu expresivním způsobem, ale jakmile proniknete do jeho postavy, stává se poručík Hanna plnohotnotným protihráčem bandy neobyčejných zlodějů. Vůbec herecké obsazení je nad očekávání bohaté, dokonce natolik, až zalitujete, kolik prvotřídních herců není vůbec využito na sto procent (mě to obzvlášť mrzí u Natalie Portmanové, Dennise Haysberta a Williama Fichtnera). Řemeslně se jedná o vybroušený skvost, akčních scén není mnoho, ale jsou reálné, detailní a promyšlené. Jen trochu zamrzí, že scénář občas svým postavám nápadně nahrává a posouvá je tak dějem kupředu. Na každý pád, pokud hledáte drama, kde civilnost a akce si nemusí vzájemně ustupovat, pak vězte, že Nelitostný souboj je poměrně vzácným artiklem amerického filmu.

A kruh se uzavřel. Anakin vyrostl, naučil se umění Jediů, přišel čas na zradu a život v temnotě. Aby naděje mohla vzplát, musí nejdřív pohasnout... Hvězdné války, to je život milionů filmových fanoušků shrnutý v šesti epizodách, lemujících nejen postupný vývoj filmové technologie, ale i náš, diváků, kteří nemají to srdce brát vesmír jako chladné místo bez života, ale jako prostor osvětlený žhavou stopou laserových mečů, ve svém žáru bojující za tu světlejší ze stran Síly, ať už je tím myšleno cokoliv. Nemyslím si, že by Pomsta Sithů byla dokonalá z hlediska vyprávění příběhu, vlastně ty nalepované scénky občas dost skřípou, ale ona sága (a historie) za tím vším jsou natolik mocné, že až opravdu přijde pád Jediů, v divákovi se cosi pohne. Star Wars vždy byly hlavně pohádkou, a byť odehrávající se před dávnými časy, v předaleké galaxii, jsou nám nyní mnohem blíž, než kdykoliv předtím. Tohle není naivita, nostalgie, či sentimentalita. Je to poslední důkaz kouzelníka Lucase, že film může zanechat velmi silný dojem i přes ta nejjednoduší pravidla. Nač hluboké filmové rozbory a dalekosáhlé alegorie. Ve své složitosti prosté, v patetičnosti opravdu dojemné a v melodramatičnosti skutečně tragické Hvězdné Války tímto naposled naboostovaly nadsvětelnou rychlost a staly se nadčasovými. Zanechaly poselství , že Dobro může být oslabeno, ale ani sebemocnější Zlo nemůže vládnout navěky. Jediové a Sithové tu s námi budou vždycky, jde jen o to, jestli je vůbec rozeznáme...

Je bohatý, je všemocný, je cynický... a je v zajetí. Obchodník se smrtí Tony Stark se rozhodl zavřít krám a svou geniální tvorbu poprvé zapůjčil vyšším cílům. I tak se rodí superhrdinové. Musím se přiznat, že původní komiks ze stáje nakladatelství Marvel jsem nikdy nečetl. Proto jsem, podobně jako třeba k Hellboyovi, k této adaptaci přistupoval bez vyšších očekávání. Příjemné překvapení však na sebe nenechalo dlouho čekat. Film je doslova prosycen cynickými hláškami natolik, že se v něm ztrácí i tradiční komiksové artibuty. On vlastně vůbec celý film si evidentně bere z postavy Iron Mana to nejlepší a uzpůsobuje to filmovému rámci natolik, že tu obligátní rvačku na konci nebudete brát jako povinnost vůči žánru, ale solidní vygradování předchozích minut filmu. Ty zachycují Roberta Downeho Jr. povětšinou bez masky, a tedy schopného perfektního ztvárnění multimilionáře Starka se všemi jeho cnostmi (zarámované magnetické srdce) i necnostmi ("Mír? Bezva. Být mír tak jsem bez práce."). Zato skvěle temného, překvapivě klidného a až ke konci megalomanského Jeffa Bridgese jsem nepoznal, ačkoliv bylo tolik příležitostí! Iron Man může dobře fungovat jako začátek nové filmové série, ale stojí si i sám dost dobře na to, abych se k němu rád občas vrátil. Možná dokonce nastal čas poohlédnout se i po té komiksové verzi...

Měl sílu zbavit vesmír zla a bezpráví, jenže zmizel a lidé se naučili více nehledět na oblohu v naději. Nyní se ve velkém stylu vrací zpět na Zem a to přesně v hodině dvanácté. Lex Luthor má plán a Bryan Singer důkaz, proč svět potřebuje Supermana. V pořadí pátý celovečerní film o Muži z oceli zdaleka neměl tak vřelé přijetí, který je u velikánů jeho typu při premiéře očekávané. Ani já jsem na první shlednutí film nijak nemiloval, připadal mi pomalý, málo efektní a na své velkolepé téma poměrně decentní. Ale hned druhá projekce mi otevřela oči dokořán. Jeví se mi neuvěřitelné, že Singer našel odvahu v roce 2006 natočit Supermana se stejným citem a pokorou, jako by schraňoval starou antikvarijní vzácnost a byl si dobře vědom její ceny. A tak Superman se vrací nemá s Donnerovým originálem společnou jen hudbu a úvodní titulky. Působí to, jako by se těch třicet let nikdy neudálo a pravidla, zavedená ve filmové minulosti, byla stále platná a aktuální. Čili hlavní hrdina je stále bez vážnější charakterové vady, Lex Luthor chce ničit lidské pokolení ihned po snídani a bez kryptonitu si protivníci na modročerveném hrdinovi nic nevezmou. Singer, ačkoli natáčel za velké peníze (které se neprojevují neustále, ale když trik, tak výborný), se nenechal přemoci tíhou vloženého kapitálu a do nového Supermana vložil cit, rozum a komiksovou poetiku, čímž zrenovoval památku posledními snímky docela poničenou. Brandon Routh je důstojným nástupcem Christophera Reeva, Kate Bosworth má charakter a Kevin Spacey je ve vrcholné padoušské formě. Všechno je tak, jak má být - a ještě o něco lepší. Superman se tímto nenavrací do doby lehkosti a nevinnosti, neboť v ní nikdy nepřestal být. Je příjemné, když divák může zjistit totéž i o sobě.

Základní pravidla: Nikdy neberte Phoebe vážně, nevyčítejte Rossovi jeho těkavou povahu, nedávejte zodpovědné věci na starost Chandlerovi, nechtějte po Joeym vysoce logické myšlení, neflirtujte s Rachel, protože na to nemáte, a už vůbec se nesnažte trumfnout Moniku nějakým sportovním výkonem. Jedině tak z vás všech budou "přátelé". Sitcom jak má být. Někdy si až říkám, jak mohli po deset sezón udržet kvalitu takhle vysoko. Samozřejmě se potom už trošku opakují (což se týká spíše dějových linií o vztazích než vtipů samotných), a nakonec se všechny hlavní postavy vystřídají navzájem, ale to hlavní, humor, jeho kadence a kvalita, zůstávají na konstantně vysoké úrovní, což musím velmi ocenit. Máloco v televizi je tak příjemné, a ještě méně zaručeně spolehlivé. Přátelé jsou zkrátka výjimka, která bavila diváky a zanechala svou stopu. Co jen budu dělat, až jednou skončí i pro mě ...

Kterak tajemný cizinec, mířící do Austrálie, zakotvil v prohnilém westernovém městečku a jal se konat pořádek. Kdo ví, jak moc mě tyto komedie z Divokého Západu ještě překvapí. Kulisy, v nichž by se dalo rozehrát slušné pistolnické dráma tentokrát slouží jako dokonalé místo pro nekomplikovaný, ale mnohdy chytrý humor, ve kterém se mísí slovní, fyzické i satirické výpady nikdy neminuvšího Jamese Garnera a jeho věrného sidekicka Jacka Elama. Některé scény jsou pojaty v "cartoon" stylu, jiné lehce parodují ustálená westernová klišé. Protože mě film zastihl s nekrytými zády, užil jsem si ho o to víc. Doporučuji nejen těm, kteří jsou unaveni z věčně vážných tváří pistolníků.

Je zvláštní, jakou mocí vládnou ty dokumenty, ve kterých není slyšitelný komentář, ale jejich střihová skladba je poskládána tak umně, že to o něčem vypovídá. V tomto případě o státnické i lidské stránce bývalého prezidenta ČR. Václav Havel byl, a bezpochyby stále je, velkou osobností novodobých dějin českého státu. Je na něj vzhlíženo jako na bojovníka proti totalitnímu režimu, symbol demokracie, který se nebojí za svou pravdu postavit, přitom dokáže s dostatečnou určitostí analyzovat situace, na které je potřeba ve stále medializovanějším světe správně reagovat. Občan Havel je unikátní dokumentární dílko o muži, který si je vědom svých chyb, který má mnoho odpůrců (ale i mnoho příznivců), a který, ač se nám to líbí či ne, je navěky spjat s dobou, kdy demokracie byla pojmem, i s časy, kdy žít v iluzi by pro mnohé bylo příjemnější.