da-a

Je spravedlnost barvoslepá, či jižansky černobílá? A za jakých okolností může vidět rudě? Vpravdě barvité soudní drama Joela Schumachera koloruje svět v mnoha jeho odstínech. Nežli se přesune před soudní dvůr a započně očekávané hledání pravdy s nápomocí slovní ekvilibristiky ambiciózních právníků - toliko živné půdy pro talentované scenáristy - se Čas zabíjet své první dvě třetiny rozvíjí jednak náhledy do osobního života charakterů (jakožto definovaný prostor, odkud se berou oběti jako daň za odvahu a úspěch) a druhak ovlivňující působností členů obnoveného Ku-klux-klanu, jejíž činnost působí jako vrcholné nebezbečí, kterému hrdinové čelí. Tyto dvě základní složky se vhodně doplňují a jako jeden celek pak kulminují v poslední třetině, jež se plně soustředí na ne/morálnost pomsty ve jménu bolestně vynucené spravedlnosti. Je to kvalitní koncept, v němž není třeba křiklavého vizuálu, který správně režisér Schumacher uložil před scénickou klapkou do šuplíku a nechal drama, ať dýchá samo svou podstatou. Proto se může zdát přitomnost hořících křížů až jakousi přehnanou doslovností, které v daném případě ani nebylo třeba. Kvalitní herecké výkony a silná Grishamova předloha, jakožto i soustředěná režie se o pamětihodný případ relativizující čas na právo od času na vinu dostatečně zasloužili.

Zlo se zrcadlí v každém z nás. A někdy se pohne první. Horor Alexandre Aji se zaobírá lákavým námětem, který si bere tu zdánlivě nejobyčejnější - a jednu z nejužívanějších - věcí ve všedním životě a dává mu netušenou moc kontrovat to, co velmi dobře známe, se světem zkřivených divů za zrcadlem, jehož podstata je matně ezoterická. Bohužel to ve výsledku svazuje režisérovi ruce k vytvoření kýženého napětí, neboť divák, od první chvíle obeznámený s trikem, že nebezpečí příchází pouze a jedině ze zrcadel a jiných lesklých materiálů, dokáže sám sebe připravit a obrnit své nervy, kdykoliv přijdou hrdinové do blízkosti takových předmětů. Aja tohoto vědomí ani nijak nevyužívá k ošálení našich smyslů, zkrátka když je na scéně zrcadlo (a to je často), je na scéně démonická přítomnost. Proto se - chtěl-li příběh rozvíjet - uchýlil k mírně vypečené hororové fintě, kdy divák ani hrdiná sám nezná meze schopností ducha a tyto objevuje až postupně, ve stavu překvapeném, popř. vyděšeném, popř. rozladěném. Jako horor tedy Zrcadla fungují jen na půl plynu, jako parapsychologický thriller s pečlivě načrtlou atmosférou na nádrž plnou. Aja si na jednotlivých (velmi precizních) záběrech dává záležet, příběh začíná odhalovat své tajemné komnaty s akčním závěrem ukrytým za poslední z nich. Naštěstí měl po ruce herce, který této ambici mohl dostát. Kiefer Sutherland (ve vybraných scénách i jeho filmové dětí) drží stojí přítomností dramatickou strukturu filmu pevně v rukách a má zásluhu na několika význačných emocionálních momontech. Navíc je Sutherlandova postava až nečekaně aktivním protagonistou, co jde nebezpečí vstříc s hlavní své pistole nabitou ostrými a díky tomu příběh plyne slušným tempem bez zbytečných záseků. Že jsou pravidla světa "za oponou" plně odhalena až úplně posledním twistujícím záběrem, se pak snáší daleko snadněji. Díky tomu mohou být Zrcadla podařeným a zajímavým příspěvkem do mírně ošoupané kolonky "zaběhlých remaků".

Peklo je jen odraz našeho světa, drahé děti. Až tam jednou budete, sobě za to poděkujte. Roman Vávra uděluje lekci klasickým českým pohádkám, jak se mají dělat správní rohatí záporáci. Oč méně funguje Čert ví proč jako pohádka, tím více může nabídnout jako alternativa k nim. A to hned v několika věcech najednou (resp. postupně a pak najednou): 1) Dobro pozbývá aktivity i atraktivity, je ploché, málo legrační, na pohled krásné, ale uvnitř nesmírně pasivní, přitom však má stále plnit svou úlohu té strany, ke které by se každý správný junák měl hlásit, takže ve filmu je a postupuje, "jen" ošizeně o své hlavní artibuty. 2) Zlo je nesmírně lákavé, vychytralé, všemi mastmi mazané a jeho svět mnohem propracovanější, je činorodé, a přitom za něj většinu práce udělají zkažení lidé "nahoře". 3) V samotném závěru je nastolena spravedlnost takovým způsobem, že nic neubírá ani jedné z protikladných stran, kdy je dovoleno oběma zachovat si svoji tvář. 4) Celý film upomíná na množství klasických českých pohádek, ve kterých se s poněkud naivní samozřejmostí myslelo, že pravidla jsou janě daná a jakékoliv vybočení z nich nežádoucí a nevhodné. Tím se však postupem času dostal pohádkový žánr do své vlastní menší pasti, protože dostatku míst k vítaným odbočkám a kličkám (s obavou, aby je ještě dítě strávilo) se už nedostávalo a - čistě teoreticky - společně s morálním rozvojem naší společnosti (pesimisté by řekli degradací nebo alespoň otupením vnímání nevinných symbolů) stále méně fungoval jako "čistý" žánr. Čert ví proč se tomu všemu elegantně vyhýbá právě tím, že nechá dominovat toho soupeře, který po dominanci (tentokrát té filmové) od prádávna touží. Stále ale funguje jako pohádka se (skoro) vším všudy, jen stojí mírně bokem hlavního proudu a díky tomu se nepřehlédne. Pokud šlo režisérovi Romanu Vávrovi právě o to, pak většinově uspěl, nakolik tím ale utrpěl film samotný (protože film sám o sobě je děje řidšího, poměrně pomalu plynoucího a málo zdůraznělého), bude muset posoudit divák. O toho dětského strach nemám, to je pekelník. Ale Drdovci mezi námi budou možná za milostrdnými H(h)rátky s čertem pádit jako o život. A Csongor Kassai je Ďábel.

Smrt je mistrovská práce. A profesionálové se cení, i když jsou na nucené dovolené a mají status nežádoucí. Tenhle seriál na obrazovce ale chyběl. Konečně sympatický hrdina, který bere diváka jako sobě rovného a ve svých komentářích ochotně poradí, jak někomu pěkně znepříjemnit život a přežít, což se hodí, až se taky staneme agenty na černou listinu odepsanými. Zkrátka, už způsob prezentace je neobyčejný a uživatelsky přátelský, doplněný o populární finesy s kamerovými filtry a roztříštěnými obrazovkami, ženoucí filmařskou stylařinu k hodně vysoko položené laťce. Poté, co je přístup navolen, nastává rafinovaná hra s dobře vybranými zápletkami, obvykle spočívajícími v úkolu pomoct někomu společensky velmi nízkému při boji s někým hodně vysokým (a obvykle dobře vyzbrojeným). Hlavního hrdinu navíc doplňují tak výrazné vedlejší postavy (skvělí Bruce Campbell a Gabrielle Anwar), že jejich vzájemnou interakci při akci i legraci je radost sledovat. Fakt, že se Burn Notice opírá o reálný svět a nachází v něm hojný materiál k neméně realistickému (ovšemže jinak fiktivnímu) provedení, se ocení zejména ve chvílí, kdy si divák uvědomí, jak inteligentní hru to s ním tvůrci hrají a že pevné základy i menší drobnosti nejsou vůbec banální. Kromě toho je Status: Nežádoucí vtipný i ostrovtipný, rychle ubíhající a přitom elegantní a řemeslně na jedničku zvládnutý. Prakticky jediný důvod, proč nedávám absolutní hodnocení, je podobný jako u naprosto odlišného 30 Rock - a sice jen pouhá rezerva pro případ, že v dalších sériích bude ještě lépe. Věřím, že bude.

Svět je je jen zástěrka a my krysami v bludišti. Muldera a Scullyovou nahradil elitní tým v čele s agentkou Dunhamovou a záhadné jevy hned nabývají na bizardnosti. Našla nová generace milovníků zapeklitých záhad další zlatou žílu? --- Ale nebuďme neféroví. "Fringe" rozhodně není "jenom" Akty X pro čerstvé publikum, ačkoli je potěšitelné, že někdo talentovaný toto místo zaplnil tak kvalitním seriálem, jakým se alespoň po mnou dosledované první sérii rozhodně jeví. Hranice nemožného je hlavně dalším evolučním stupňem na poli rozvíjejících se seriálových dramat Ameriky, které nabyde zvláštního významu, až fenomén Ztracených úplně skončí (respektive jeho epizody, nikoli nabytý věhlas - ale o tom jinde). Dílo, o kterém je tu řeč, má výborný základ - a sice scénář. Jednotlivé epizody začínají údernými otvíráky (některe opatrně řadím do zlatého fondu této disciplíny), jimiž diváka nalákají na události následující, které většinou svému příslibu z prvních minut bez problému dostojí. Je to díky výborné stavbě, která zcela dle logiky příběhu vede děj k těm nejzajímavějším událostem daného případu a přitom neopomene na důležitý úkol obohacovat postavy o dostatečnou psychologizaci tak, aby byla na potřebných místech zúročena. Tím může celý seriál začít fungovat ve své vlastní mytologii, ačkoliv jeden může namítat, že zatím je hlavní propojovatel stavu věcí načrtnut jaksi vágně, aby si tvůrci ušetřili práci - alespoň na začátku - s kompletováním do komlexního celku, které bude (musí být) v plánu v následujících řadách. Funkčnost seriálu je ale podmíněna jistou spoluprácí páně divákovou, který by si měl udělat čas a naslouchat radám a tezím profesora Bishopa, neboť jedině jejich přijmutím si může užit seriálu naplno (a tvůrci, až na pár výjimek, svoji fantazii kočírují s dostatečným rozmyslem, čemuž jsem vděčen). V současné podobě vzbuzuje Hranice nemožného vysoká očekávání, podpořená kvalitou debutové sezóny. A vřele doufám, že čtyři hvězdy se nestanou tvůrčí hranicí, pro tu pátou nemožnou...

Na první pohled je to městečko jako každé jiné. Jenže i když se hladina dobré horké kávy třpytí lesklými odrazky okolních světů, v hloubce se skrývá jen neprostupná čerň, dokud se až do dna s hořkým dozvukem na patře nedopije. A kdo jednou okusí, toho již tančící trpaslík neopustí. Twin Peaks se stal v době svého uvedení seriálovým milníkem, který i dvacet let od svého uvedení nenachází na svém poli konkurenci. Je dráždivý, líbezný, všeobjímající, rafinovaný. Je dokladem naprosté mistrovské soustředěnosti každého jednotlivého režiséra, který na něm pracoval. Každá každičká scéna je natolik zajímavě uvozena, že nelze jinak než se všemu omámeně poddat. Je podvratným dílem Marka Frosta a Davida Lynche, menším zplozencem pekel, který mění barvy jako světla na semaforech a kde se dá najít vše, co život zná a nabízí. A hlavně, sovy opravdu nebyly tím, čím se zdály být. Asi nejlepším na celém Twin Peaks je jeho schopnost stát nad scénou, při ní, pod ní, s ní a zároveň hluboce v ní. Je to použité vnímání, které celé vyprávění se smrtelnou vážností odlehčuje, aniž by se byť jen na jediný okamžik sobě vzepřelo a tím zaniklo (to by byla tragédie - ktérá se nekonala v žádné z nespočtu scén celých dvou sérií). Například takový kýč. Romanticky teskná muzika hraje, milenci si špitají důležité vzkazky lásky a dávají si mocné polibky. Již od počátku je každý jednotlivý rys zdůrazněn a dovoluje tím divákovi vystoupit ze scény, zarověn je ovšem hlubokým, vážným, a opravdovým procítěním zas strháván zpět do nekonečné hloubky známých lidských vášní, strachů a bolů, avšak již obohacený o zkušenost zbožštělého pozorovatele s pocitem, že to on je ten hráč, který zná karty ostatních a podle toho tuhle hru hraje. Ale jaký to omyl, kdo si to s kým zahrává. Pod povrchem Twin Peaks to hřmí běsy, které se nedají vyslovit, ale podobně jako tušíme, že ve tmě bývá cosi skryto, je nám tímto umožněno vidět mnohem víc. Twin Peaks je mnohovrstevnatý a v každém ohledu precizní. Náchází vzácnou rovnovážnost, kdy každá temnota a šílenství zla je kompenzována vlídnou tváří a nezdolnou odhodlaností dobra, přičemž se navzájem pohltí a uvnitř sebe svádí líté boje, z nichž teprve se rodí skutečný člověk a jeho nevratné činy. Je rozbořením klasického přístupu k nekonečnému seriálovému pragmatismu a při těch všech snech, viděních, halucinacích a mimosmyslových vjemech až děsivě opravdový. Je úspěšným pokusem probádání jinak neviděných stránek lidské duše, až se vkrádá pocit, že je o nás samotných. A přesto přese všechno díky autorskému tónování milosrdně pohodový a neskonale příjemný. Není třeba pronikat příliš do tenat, které si pro nás tvůrci přichystali, neboť tam se koná jen nekonečné zmatení, jak už to v černém wigwamu tak nějak chodí. Stačí jen plout na nastavených vlnách a nechat smysly, ať se samy naladí. A pokud se tento komentář zdá jen jako nesmyslné blábolení o díle, které není možné (a vlasně ani nijak nutné) racionálně vyložit, pak vězte, že ani pouzí návštěvnící městečka Twin Peaks nemusí být těmi, kým se zdají být. O polenech nemluvě.

Četník poslední. Zřejmě nejslabší článek v jinak chvályhodné četnické šesterce, u kterého sice vtipy stále fungují, ale jeho hlavní příběh není příliš nosný na to, aby se na něj dalo zavěsit dostatek potřebného humorného materiálu. Ovšem návrat k "opravdovější" zápletce je po mimozemšťanech vítaný. Snímek je navíc poznamenaný rozlučkovou atmosférou s jedním velikánem francouzského humoru, který v srdcích mnoha diváků zanechal nesmazatelnou stopu. Uvidíme se na ostrově Kergelén, drahý Cruchote.

Četník nadpřirozený. Již mírně kvalitativně uvadající pátý díl s poněkud hektičtějším výkonem hlavního představitele v nepřímé úměře na zvyšující se věk, který se stále se někam přesouvající Cruchot snaží cestou rozchodit a ještě se mu to daří. Mimozemské téma vděčné, obzvláště v kombinaci s typickým francouzským humorem, i když vcelku tento díl dává pocit, že jeho styl se již pohybuje mimo obvyklé četnické univerzum.

Četník nadbytečný. Velmi netradiční (a patřičně crazy) úvod dává vzpomenout na styl nejlepších filmů Louise de Funèse z jiného ranku, než četnického. Též konec je výrazně nečetníkovský a signalizuje již mirný příklon k bláznivější komice, která má vyrovnat stárnoucí a prodlužující se život série. Hlavně ale film staví Cruchota do pozice, ve které ještě nebyl a která by mohla i posloužit jako důstojné uzavření jeho kariérní (tedy filmové) cesty.

Četník rozněžnělý. Návrat do domácího prostředí přináší důraz na typický francouzský humor, ve kterém se prokazuje, že postava nerváka z povolání Cruchota ještě zdaleka není vyčerpaná. A všechno kolem jeho povýšení (a povyšování) na štábního rotmistra je jedním z vrcholů celé filmové série. A, jaká to vzácnost, snad poprvé neplyne veškerá komika jen z vztéklé části povahy hlavního hrdiny, ale i z té díky ženám jeho života konejšivější. Četník má srdce!