gojackill

Edward Norton je příšerný iluzionista. Iluzionista musí být věčný šibal a také je svým zbůsobem nesympatická karikatura. Edwarda si umím představit na školní besídce, nic většího neutáhne.

Občas to skřípalo a asi má pravdu Subjektiv když poukazuje na skutečnost, že by se po pěti minutách hlavní postavy "poslali do hajzlu" a film by tak skončil. Přesto hodnotím vysoko, protože mi navzdory uvedenému problému připadá scénář velmi chytrý a hned vysvětlím proč. Po každém "odstavci scénáře" jsem byl jako divák donucený přehodnotit svůj pohled na novináře a na herečku. Ze začátku jsem sympatizovat s reportérem. O herečce jsem si s ohledem na její Haf haf vyzvánění myslel, že je blbá husa, prdelka, kurvička, čubička bez vkusu, roztleskávačka, překuřovačka atd... Po výstupu v restauraci jsem si myslel, že reportér je debil. Pak jsem si myslel, že herečka je dobře skrytá za svou maskou pod kterou je něco jako duše. No a tak dál. Nakonec jsem se ustálil. Herečka je kravička, se kterou bych rád zapařil a hlavně bych jí chtěl ošuka.t. Reportér je chlápek, se kterým bych si rád popovídal, ale kryl bych si před ním záda, protože je to hajzl. Steve Buscemi jí chtěl taky ošuk*t jestli jsem to ještě neřekl.

Stále to nejlepší Wing Chun kung-fu v podání důstojného mistra Yipa. Yipova smršť úderů mě nikdy neomrzí. Tentokrát je zde ústředním nepřítelem Číny západní civilizace a dojde k přesunutí do boxerského ringu. Opět jde o vynikající odpočinkový film s přiměřenou dávkou nadsázky, pohádkovitosti a humoru. Toho humoru však od minulého dílu ubylo a boxerský ring nebyl tolik zajímavý jako souboje v prvním díle. jedničce jsem dal 5 hvězd tady je to o jednu méně. P.S. Mistr Ji (Siu-Wong Fan) je mi ještě sympatičtější než mistr Yip.

Jeden kratičký pohled může být výmluvnější než stovka slov. Je v tom cit pro malou režii.

Ústřední dvojice je nezajímavá a ze samotného příběhu jsem nedokázal vyextrahovat jedinou zajímavější myšlenku. Šeď a nuda bez emocí, to už raději pohádku jménem Pretty women.

Je to prostě šílené. V kině jsem byl v agónii. Neuvěřitelné jak ten film dokáže z totální deprese přejít ve vteříně ke scéně plné euforie. Pro mě byla naprostá nálož emocí kterou nepamatuju. Phoenix jen potvrdil, že je to úkaz.

S Autopsy jde o nejlepší epizodu.

Velmi silné.

Kdo hrál Bloodborne tak si to užije kvůli poslední části.

Kairo je v prvním plánu horor, ve kterém pozvolna odkrýváte tajemství podobně jako například v Kruhu, stejně jako ve zmíněném filmu je zde motiv masového média, v Kruhu to byla videokazeta a v Kairu se tajemné vzkazky šíří internetem, tímto médiem se tajemství dostává až do našich domovů. Od Kairo jsem očekával trochu lepší a originálnější duchařinu, ale dostal jsem daleko víc. Zpočátku je jasné, že jde o film temný, který je sice zbavený lekaček, ale i tak dokáže spolehlivě nahnat hrůzu. Asi nejlepší scéna mimo samotný závěr je setkání s jedním z duchů, je to výborně nasvětlený a používá to jeden psychologický trik, který vzbuzuje strach a nejistotu. Vezměte něco známého a uveďte to neobvyklého kontextu. Nechce židli levitovat, jít někoho po žebříku po horizontále či jako ve filmu změňte ženskou chůzi v nepřirozený pohyb, jako kdyby měla zlomené nohy. Známé přejde v neobvyklé, jistota se mění v strach. Většinu filmu jsem si říkal, že se opravdu drží příliš zpátky (absence lekačel, pozvolné tempo) a zaměřuje se jenom na budování atmosféry, závěr mi to však bohatě vynahradil, protože je úžasný a reflektuje hlavní myšlenku filmu. Ano, mluvím o myšlence, poselství, nikoliv o rozuzlení nebo vysvětlení, to totiž nečekejte. Doposud jsem znal podnětné a intelektuální filmy, které se maskují žánrem sci-fi, jako například Solaris, teď mi došlo, že životní sdělení lze dobře ukrýt i za hororem. Kairo podobně jako Suicide Club nebo Vyšetřování nočních můr tematizuje sebevraždu jako vztyčný bod horového příběhu, Japonci se s tím potřebují vypořádat. Vyšetřování nočních můr vytvořilo děsivého démona, který vás potrestá za to, že spácháte sebevraždu tím, že zemřete nepředstavitelně odpornou smrtí, Kairo však chce především dát odpověď, proč sebevraždy pácháme, aby vyústil v ironii. „Je tak jednoduché se oběsit.“ A proč je tedy pácháme? Japonsko jako zhuštěnina lidských duší a přitom si stejně každý připadá osamělý. Vzpomeňme na depresi Donnieho Darka, který říká: „Každý zemře sám.“ Kairo vytváří hodně velký oblouk (vlastně celý film k tomu směřuje), aby nám nakonec sdělil to nepříjemné poselství, že smrt je věčná samota. Jaká zákeřná ironie, utéci před bezútěšností samoty spácháním sebevraždy a propadnout se do věčného osamocení. Za života sám a po smrti sám. Jestli je na nějakém filmovém pásu skutečný kontakt s démonem, smrtkou, či dáblem, je to ve filmu Kairo při závěrečném tělesném setkání – velmi silný výjev a vrchol filmu. Kairo však není jen o smrti a sebevraždě, je to také lovestory mezi mužem, který je outsiderem a ženou, která je až nápadně krásná, takový načrtnutý vztah vede k nevyhnutelnému neúspěchu – končí opuštěním. Závěrečná apokalypsa byla jednou z nejlepších (lepší je Válka světů, ten pocit bezmocnosti při jeho sledování je neopakovatelný). Osamocená loď v nesmírném oceánu v závěru je zopakováním motivu osamění a nádherná tečka i ohlédnutí za divácky náročným filmem. Nečekal jsem to, vůbec ne, strašně moc se mi to líbilo a i když je Suicide Club mnohem působivější a asi i zajímavější, mám z Kairo nakonec lepší dojem. Další divný film, který si mě získal. Svého času TOP TEN.