wovsi

Filmový esej Člověk neumírá žízní je dost možná vrcholem tvorby Václava Hapla. Zaměřuje se především na téma drog, které zasazuje do širšího rámce s poukázáním na sebedestrukční tendence moderní civilizace. Skrz své niterné a do jisté míry zastřené pojetí uvažuje velice intenzivně o dehumanizaci lidstva. Záběry schizofreničky na vozíčku nebo experimenty s drogou jsou tak nakonec jen zástupnými znaky pro choromyslnost celé společnosti. Hapl vyslal tento varovný signál již v roce 1970 a je dost příznačné (a smutné), že právě on byl současnou dobou zapomenut. Jeho vize jsou dnes totiž aktuální více než kdy dříve.

Tento film Pelešjan natočil v prvním ročníku na slavné ruské filmové škole VGIK. Seminář na VGIKu probíhal tak, že učitelé dali svým žákům různorodý filmový materiál (jakýsi odpad - např. vystříhané pasáže z jiných filmů), a ten pak museli sestříhat v kompaktní dílo. Pelešjan se se svým studentským počinem okamžitě proslavil. V tomto díle také uplatňuje svou teorii distanční montáže, kterou se odlišil od Ejzenštejna nebo Vertova.

Indiáni žijí svým čistým životem v rámci všudypřítomné přírody. Ve chvíli, kdy zmizí listy ze stromů, vyšle malá holčička svůj stesk do nebe. A Bůh ji vyslyší... Animovaná báseň, která nemusí být jen pohádkou pro děti.