Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Krimi
  • Horor

Recenze (719)

plakát

Okresní přebor - Poslední zápas Pepika Hnátka (2012) 

Seriál jsem neviděla, fotbal nesleduju. Film výborný. Ale rozhodně bych ho neoznačila za komedii. Momentů, při kterých bych se hlasitě řehtala moc nebylo, těch úsměvných spousta. Pokud se jedná o komedii, je to hořká komedie neobyčejného, věčně nabručeného fotbalového trenéra Pepíka Hnátka v podání vynikajícího Miroslava Krobota. Na plátně je na něj radost pohledět, ve skutečném životě byste ho zabili a podivovali se nad tím, jak si takový člověk mohl udržet ženu a nějaké přátele. Pro mě jednoznačně nejlepší český film za mnoho let, ale musím přiznat, že spoustu jsem jich propásla.

plakát

Hodiny (2002) 

Jeden z mých nejsilnějších filmových zážitků: blízké téma, nádherná hudba, reálné postavy, reálné pocity, magičnost, dojetí, nenucenost, lidskost, smutek

plakát

Miláček (2012) 

Dnes mi více než kdy jindy schází vícebodová stupnice hvězdiček. Na úvod řeknu, že film byl až příliš dlouhý na to, jak málo se toho v něm děje. Na druhou stranu mám ráda období 19. století a zajímavé postavy, kterými se to tady jen hemží. Ironií je, že nejméně zajímavou postavou byl Georges Duroy alias Bel Ami Roberta Pattinsona, který se snaží a docela mu to vychází, ale na své starší herecké kolegyně nestačí. Uma Thurman zahrála zdaleka nejzajímavější ženskou postavu první Duroyovy manželky a zasloužila by si daleko více prostoru, stejně tak Kristin Scott Thomas jako postarší labilní a ponižující se Miláčkova milenka. I Christina Ricci už dávno dokázala, že umí hrát a ve filmu je krásná. Ve výsledku ale dostáváme tanec tří dam, které vedou mladého Pattinsona celým filmovým tancem. Ano, postavy skvělé, kostýmy nádherné, atmosféra 19. století podtržena skvělým Portmanovým soundtrackem. Ale když to všechno smíchám dohromady, nevypila jsem žádný koktejl, který by ve mně měl vzbudit lítost, znechucení nebo jiné silné pocity, spíše to byl slabě vyluhovaný černý čaj.

plakát

Hunger Games (2012) 

Film s atmosférou levných postapokalyptických televizních filmů 90. let, což nemyslím jako výtku (Vzpomněla jsem si na Příběh služebnice s Natashou Richardson). Pro mě byla překvapivě lepší první půlka, kdy se seznamujeme s kastovní společností a davy ovládanými médii a soutěžemi aka Velký bratr. Všechno je to pozlátko a maškaráda. Navlečte chudáka do blyštivých šatů, přidejte bouři reflektorů, a máte z něj hvězdu. Davy šílí. Tato část byla nejmrazivější a nejvíce se dotýkala reality. Druhá polovina byla takový něžnější Battle Royalle. Knihy jsem nečetla, ale filmem jsem byla příjemně překvapena. Snímek táhne Jennifer Lawrence, která už mnohokrát dokázala, že na obzoru vychází mladá herecká hvězda. Potěšil i Stanley Tucci a Donald Sutherland v epizodních roličkách moderátora a prezidenta. Pro příště by to ale chtělo více diváka seznámit s městem Kapitol a celým světem, pokud mám novému světu uvěřit a přenést se do něj. Doufám jen, že je to vina nižšího rozpočtu a vzhledem k tomu, že za první víkend si film vydělal dvojnásobek, druhý díl vše napraví.

plakát

Můj týden s Marilyn (2011) 

Jsou to ale LEPŠÍ tři hvězdy. Film dobře podchycuje s jakými démony se musela hvězda padesátých a šedesátých let potýkat a že to se s ní nikdo neměla lehké, zvláště ona sama. Snímek popisuje, jak rozháraná a nestálá osobnost Marilyn byla. Vše se odehrává během dvou týdnů natáčení a sledujeme klasickou zápletku, kterak se naivní klučina po uši zamiloval do bohyně, a pak zjistil, že ona bohyně je jen zraněným člověkem s božskou aurou. Michelle Williams se snaží a je výborná, ale typově se na Marilyn naprosto nehodí. Ostatní herci dobří, až na Judi Dench, která byla skvostná a bylo radost se na ni dívat. Vůbec by mi nevadil film, ve kterém by byla hlavní postavou její Dame Sybil Thorndike. Více Judi Dench a Julie Ormond, pro které ve filmu bohužel nebyl dostatek prostoru.

plakát

John Carter: Mezi dvěma světy (2012) 

Na začátek ujasním jednu věc: tohle mě bavilo víc než Avatar. Dobře, Avatar byl technicky dokonalý, měl Jamese Hornera, Jamese Camerona a Sigourney a mnoho lidí u něj zažívalo orgasmus. Já byla otrávená z děje a druhý den si na spravení chuti pustila Aliens. John Carter má horší herce, není tak technicky dokonalý, hnidopiši najdou tucty nelogičností (já je nehledala), a hudba plní funkci soundtracku (nebudete toužit si ho pořídit), hodí se tam a nestrhává na sebe pozornost. Ale, co je pro mě klíčové: já dostala čistokrevnou fantasy pohádku. Je tam hlavní silný hrdina, je tam princezna, padouch, překažená svatba a spousta příšer, bojů, efektů a celo je to osvěžující jako citrónová ledová tříšť uprostřed těžce výživných dramat a chválabohu to není zmršený Conan, Souboj titánů, ani film plný mstitelů z maskami. Žádné filosofování, žádné protahování. Dojímavým flashbackům se nevyhneme, ale všechny neduhy jsou vyváženy zábavou nejjednoduššího kalibru. Film je natočený podle sto let staré knížky Princezna z Marsu (první díl dlouhé série) , která je tenká a proto není těžké se držet předlohy a zároveň se vyřádit. Ano, šlo to lépe. Dalo by se více popustit uzdu fantasii, hrdinové mohli být sympatičtější, ale kašlu na to.

plakát

Stud (2011) 

Pro mě koukat na Stud to bylo stejné jako s lekcemi angličtiny: v průběhu jsem trpěla a ocenění se dostavilo až s odstupem času. U angličtiny jsem si to ale uvědomila až po x letech, kdežto výživu Studu jsem objevila hned po závěrečných titulcích. U filmů se můžete hihňat, zavírat oči nebo kroutit hlavou, ale Stud tam jen, obnažený a syrový a hodně vypovídající o dnešní osamělosti mezi věžáky, v přecpaných dopravních prostředcích nebo sterilních bytech, do kterých se chodíte jen vyspat nebo zasurfovat na netu. Je velká pravděpodobnost, že se u filmu budete nudit, když nevíte, na co jdete. Je velká pravděpodobnost, že se u filmu budete nudit, i když víte, na co jdete. A je velká pravděpodobnost, že vás film ovlivní. Hypnotické záběry jsou až příliš dlouhé, aby jste si nepřáli další scénu, ale jsou dostatečně dlouhé, aby vám vsugerovali emoce, jaké si vám vsugerovat přeje. A potom budete přemýšlet a pokládat si otázky. A možná taky ne. Mám ale jednu radu: dívejte se na film nejlépe sami nebo s dostatečně erudovanými lidmi, kteří opravdu tuší, co je bude čekat a jsou schopni připustit, že ne každý film musí mít děj. Jinak je odsoudíte k utrpení, nudě nebo předčasnému odchodu z kina.

plakát

Mezi vlky (2011) 

U mě zásah do černého. Jeden z nejlepších survival thrillerů poslední doby. Liam Neeson film táhne stejně dobře jako mrazivá atmosféra a vlci, kteří působili tak děsivě, jako kdyby je do filmu vložili samotní Grimmové. Samozřejmě se The Grey nevyhnul moralizování, víře v Boha, filosofování nad smyslem života, pláčem nad fotografiemi ztracené manželky a steskem po rodině. Naturistické krvavé scény byly nasnímány jaksi zdráhavě, jako kdyby se režisér nemohl rozhodnout, jakou přístupnost má film mít. A ačkoliv měl film téměř dvě hodiny a musela jsem přežít ony dojímavé rozhovory, převážnou část jeho stopáže jsem byla jako na trní. Až konec mě velmi zklamal. Tvůrci si mohli trochu lámat hlavičky a nevolit nepohodlnější způsob stylu: domysli si sám.

plakát

Umělec (2011) 

Bavila jsem se konzumním způsobem. Ano, The Artist je jedinečné dílo, u kterého vítězí forma nad obsahem, ale ne proto, že by byla forma tak úchvatná, ale protože obsah je tak přímočarý, naivní a kýčovitý. Film sází na svou odvahu v dnešní době divákovi předvést černobílý němý snímek. A zhýčkaný (nebo znechucený?) filmový fanoušek čekající na tu filmovou bombu sahající po Oscarovi, kterou byla loni Černá labuť, se vděčně nechá uchlácholit hollywoodskou červenou knihovnou v hávu uměleckém a neobvyklém, takže divák má pocit, že shlédl něco hodnotného a že má vkus, protože dokáže ocenit černobílý snímek, který tak zavání artem a inteligencí. Popravdě už teď si nepamatuji jedinou scénu, která by na mě zapůsobila, která by se mi vracela v myšlenkách a nechávala ve mně aspoň nějaké emoční stopy. Film je prázdný, možná dobře zahraný (nevím, jak těžké je hrát pomocí grimas), ale prvoplánový a beze snahy se spolehnout se na víc než retro styl.

plakát

Sherlock (2010) (seriál) 

Pro mě dokonale zpracovaný Sherlock Holmes. Ritchie je podle mě prznitel a se svou filmovou verzí nesahá tomuto seriálu ani po kotníky. Britský Sherlock je ten, kterého chci vidět. Zasazený do současnosti, moderní a přitom sebou nesoucí všechny artikly, které mu přisoudil Conan Doyle. Texty SMS a myšlenkové mapy vznášející se ve vzduchu jako myšlenkové bubliny jsou originálním a ne jediným prvkem, který vás překvapí. Svižný seriál s dokonalými herci, hlavně charismatickým Cumberbatchem v roli Holmese. Jediný pohled do jeho tváře a vidíte, kdo je tady pan herec. Pro mě pecka loňského roku. ***Update: hvězdička dolů za třetí sérii. Co to mělo být? Náběh na vztahovou telenovelu s děravým dějem?***