candy_daze

Fight club je co se týče formy film zdatně odolávající zubu času, což je jedním z předpokladů k tomu stát se kultovkou. Jedná se ale taky o dílo s hlubším filozofickým přesahem, zabývající tématem dospívání a osobního dozrávání psychiky mladých mužů v dnešní konzumní společnosti, kteří jsou z převážné části vychovávání ženami a chybí jim mužské vzory (pokud jste doteď nechápali o čem Fight Club je, není zač). Ač se na první pohled pro někoho může zdát, že to tak není, ten film má jasně danou hloubku. Palahniukova ironická, špinavá a brutální předloha byla nečekaně citlivě převedena do dobrého scénáře. A kdo z režisérů té doby, by se tohoto tématu mohl zhostit líp než Fincher? Fight Club je i po dvaceti letech neskutečná jízda, trio Pitt, Norton a Bonham Carter prostě funguje. Celé to šlape jak promazaný stroj. A tahle harmonie celá stojí na tom, že Fincher Palahniuka na intuitivní rovině prostě pochopil, navíc je to takovej borec, že ho zvládl i výborně interpretovat. Těžce pochybuji, že někdo kdy natočí lepší Palahniukovu adaptaci. Za mě jako teda furt velký jo!

Na to, že je Plein Soleil letos už 60 let, působí v porovnání s jinými filmy té doby stále dost svěže, stravitelně a krásně se na něj kouká. Pokaždé, když si ho po letech dávám, se musím podivovat malebné kameře Henriho Decaë, ve které se kulisy Itálie, kterou miluji, krásně vyjímají. Plein Soleil mě baví. Baví mě vizuálně, baví mě jeho tempo a to, jak je tam budováno napětí. A brutálně mě tu baví Delon. Role Toma Ripleyho byla jedna z jeho prvních velkých a také ho katapultovala ke slávě. Naprosto zaslouženě. Musel to být asi zásah osudu, že mu do klína přistála role, která se k němu neskutečně hodí a zároveň mu musela být v té době výzvou. Tom Ripley je psychopat, svoje emoce moc neprojevuje. Ale reakci na stres, povýšenost či hanbu v sobě potlačí málokdo. Divák je vtažen do velice citlivě ztvárněného oscilování na hraně chladné netečnosti, kalkulu, triumfu, a na druhé straně momenty zoufalství a naprostého vzrušení. V mých nácti byl jedním z mých oblíbených filmů Talentovaný pan Ripley s Mattem Damonem, který je věrnější literární podobě. Přiznávám tedy zaujatost tématem, které mě táhne. Matt Damon je ale proti ďábelskému šarmu a chladu Alaina Delona pouze malý přicmrndávač v relativně zapomenutelném filmu. Zpracováním i feelingem stojí původní Plein Soleil minimálně o třídu výš.

Kdo vhodnější by mohl natočit 451° Fahrenheita, než jeden z největších režisérů-knihomolů! Popravdě řečeno jsem se Truffautovy adaptace dystopické sci-fi knihy bála, ale už při první scéně jsem byla naprosto pohlcena. Zátah "hasičů" za zvuků burácející hudby byl děsivý a zafungoval na mě jako úvod téměř hypnoticky. Designová strohost a zpátečnictví ve společnosti, která popírá inteligenci a pálí knihy, připomíná vizuálně sci-fi jen matně. Navozuje univerzální atmosféru, jako by se to mohlo odehrávat kdekoliv a téměř kdykoliv. Symbolická dvojrole Julie Christie funguje výborně. Silná předloha v kombinaci s Truffautovým citem pro užití hudby ve filmu učinila z tohohle filmu jeden z mých nejsilnějších filmových zážitků poslední doby.

Pro mě zatím nejlepší Jarmuschovka. Přeúžasná, překouzelná Winona Ryder, zoofilní Benigni a potrhlej Helmut. Bizarní, vtipné, chvílemi dost zavánějící černým humorem....a to já velice rád!

Trainspotting je nehynoucí legenda a můj dlouhodobě "nejvíc nejoblíbenější film"! DVD už má v sobě rýhy z neustálého přehrávání. A v čem vlastně spočívá jeho genialita? Linie mezi dramatem a komedií je v tomhle případě velice, ale velice tenká. Při sledování životních příběhů Edinburských tragédů a feťáků občas opravdu netušíte, zda se máte smát nebo brečet. (Já jsem nepřející hajzl, takže se skoro pořád směju). Taková hromada hlášek a neuvěřitelných postaviček se jen tak nevidí a já je prostě všechny od Begbieho po Spuda miluju. Dokonale sednoucí soundtrack nemá cenu ani komentovat, protože jestli někdo nezná projekty jako Blondie, Iggyho Popa nebo Underworld.....no, ať mi radši neleze na oči! Zmínku si zaslouží samozřejmě i člověk, kterej tohle všechno začal, tedy Irvine Welsh, autor knižní předlohy, která se čte taky úplně sama a je naprosto jedno, jestli na poprvé, nebo po desáté. Trainspotting jsem viděla nejmíň 15x a dovoluju si tvrdit, že časem na síle ani genialitě neztrácí, ba naopak- s každým dalším zhlédnutím to získává na dokonalosti. "You sorry enough for being a fat fucking cunt? ".