NinadeL

Vampirina a její kámošky Poppy a Bridget už jsou naprosto sehraný tým. Takže je nerozhází ani suplující učitelka z Transylvánie. První (půl)díl vyšel také knižně jako Vee jako Valentýn ve Zlaté sbírce pohádek č. 125.

Ach, ty příšerně dlouhé filmy Claude Lelouche, ve kterých je kamera pořád v pohybu a minimálně hodinu ze tří není nutné vůbec vnímat. Pro někoho požitek, pro jiného utrpení. Je to sice romantické, věnovat celý film tomu krátkému románku mezi Edith Piaf a ženatým boxerem Marcelem Cerdanem (mistrem světa ve střední váze v letech 1948-9), ale ty paralely! Piaf a Cerdana v náručí sledujeme sotva dvě hodinky a je to vcelku živelné. Ona se učí, kdo je to Joe Louis a přemýšlí o pravidlech toho krutého sportu podle markýze z Queensberry, aby si měli o čem spolu povídat a on boxuje pouze tam, kde ona má domluvené koncerty. Je to jedna životní kapitola ze života obou a pro ctitele sportu i umění není nezajímavá. Ale to by to nebyl Lelouch, aby si nevytvořil doprovodný imaginární příběh lásky v dopisech, který té živočišnosti mezi Piaf a Cerdanem snad měl dodat vážnosti.

6/6 Průměrný thriller Jean Hanff Korelitzové bych zcela určitě vynechala, ale v seriálové podobě, která navazuje na to dobré ze Sedmilhářek (podle obdobně průměrné Liane Moriarty), je to zase velká paráda. Současné quality TV svědčí tvůrci ponechaní ve svém žánru (Kelley a soudnička) a zralé filmové hvězdy, pro které je malé plátno zajímavá změna. Kidmanka bok po boku s Grantem tvoří napětí bez nejmenšího zaváhání a nechávají vedle sebe vyzrát takové jako Lily Rabe, které televize zatím definovala. Občas minisérie s velkými cliffhangery skutečně neuškodí. Je to ostatně trik starý jako kinematografie sama. #hbo

4/4 Aktualizované převyprávění klasického heritage románu E. M. Fostera přináší uspokojení hlavně tam, kde už je divák obeznámen se starším filmem. Hezky se nám posouvají herecké generace i porozumění doby krátce před 1. světovou válkou. Na Emmu Thompson navazuje Hayley Atwell (obě mají v sobě tolik nečekané energie), na Vanessu Redgrave Julia Ormond (to je skutečné překvapení, jakou křehkost v sobě dokázaly najít), na Helenu Bonham Carter Philippa Coulthard (tady je rozdíl velmi zajímavý, mladá Carterová bývala takové kuřátko, zatímco Coulthardová je životní energie sama) a na Anthony Hopkinse Matthew Macfadyen (což poněkud posouvá onen věkový rozdíl)... Čím více vnímám tyhle moderní klasiky, tím je považuju za důležitější jako nástroj pro porozumění dnešku. Protože ty situace se nemění, povahy lidí také ne a svět jen mění barvy. Proč místní považují poslední díl za nejslabší? Zřejmě proto, že je Forsterovsky nejryzejší. #bbc

25. celovečerní Disney je volná adaptace The Chronicles of Prydain, starší juvenilní fantasy ze 60. let, jejíž adaptace měla reagovat na tehdejší oblibu žánru. Vzhledem k propadu, který tehdy u Myšáků prožívali, se situace měla změnit až s Malou mořskou vílou, ale ta byla v nedohlednu. Je to vlastně škoda, že i Černý kotel propadl, ačkoli na Disneyovku je moc temný a na pořádné fantasy moc dětský. Vlastně si myslím, že kdyby tehdy mezi sebe přivítali u Myšáků Sněhurku a 7 trpaslinek, udělali by jediné správné rozhodnutí té doby. Protože ta je Černému kotli velmi podobná co do stylu, oblud, temných pasáží, ale její disneyovské poselství je mnohem silnější a dává větší smysl.

Miloučká groteska. U nás vyšla mmj. na DVD Černý kotel.

6/6 Poslední přepis Les Mis od BBC není špatná záležitost. Postavili se ke kanonizované látce jako obyčejně s respektem, s velkým rozpočtem, ale taky s ohledem na moderního diváka. U starších přepisů jsem si často říkala, že je potřeba po těch 150 letech mnohé aspekty románu komentovat a vysvětlovat. Určitě mi nevadí sociálně kritické komentáře Huga, naopak je považuju za to nosné. A v BBC měli hodně dobrých nápadů. Například Thénardierovi jsou zde velmi zajímaví už jen tím, že to není sehraná partička zlounů, ale mají problémy i mezi sebou a jsou to osobnosti mistrně pracující s přetvářkou. Velmi jsem ocenila celý příběh Fantine s Félixem Tholomyèsem před jejím odchodem do Montfermeil, protože na ten málokdy zbyde trochu času... Není to samozřejmě dokonalé, hodně otázek, které jsem měla u starších verzí jsou zde zodpovězeny, ale pokládají se zase jiné, které bych považovala za vysvětlené. Nicméně pro otevření klasické debaty na téma, zda je i dnes vhodné se zabývat klasickým románem 19. století a co si z něho můžeme vzít pro dnešek (kromě splnění jakéhosi minima v kontextu maturity či všeobecného přehledu, což samo o sobě nikdy nebude dostačující pro skutečný dospělý život). Finále krásně snoubí akční složku a rozuzlení jednotlivých osudů, nechybí víra v lepší zítřek, ale je velmi dobře a funkčně zpřítomněna i realita toho, že lidé jako Thénardier pokračovali své hnusné životy v koloniích a bída samozřejmě z ulic nevymizela ani po provolávání svobody na barikádách roku 1832... #bbc

Na rozdílech mezi francouzským a americkým přepisem Les Misérables z let 1934 a 1935 lze krásně vysvětlit celý ten rozdíl mezi evropským filmem a Hollywoodem. Lepší příklad aby člověk pohledal. Zatímco Francie je realistická, věrná, nebojí se extrémní délky, pietní (což neznamená jakkoli zpátečnická), formálně působivá, pod vlivem impresionismu. Tak Hollywood klasicky podceňuje diváka, hlavní motivy smrskne na to "zajímavé a akční" a zjemní cokoli, co by mohlo diváky příliš rozrušit. Osobně mám největší problém s tím, jak dopadl příběh Fantine. Ani zdaleka neklesne tak hluboko, aby to dávalo smysl a uprostřed filmu se dokonce dočká vlastního malého happy endu. Je absolutně fascinující sledovat obě verze vedle sebe. Nic proti práci Fredrica Marche, Charlese Laughtona nebo Richarda Boleslawského, ale Darryl F. Zanuck měl jasno. Kdyby to byla jen historická raritka, neřeknu. Ale právě tahle verze ovlivnila přepisy Bídníků na celé další generace, které Huga nevnímaly ani z rychlíku.

3/3 Drsný přepis krutého románu. První evropská zvuková adaptace patří mezi výrazné velkofilmy 30. let, v mnoha úrovních jde až na dřeň. Stopáž je samozřejmě velkorysá, ale i četné jiné přepisy si při pokusu o krácení těch 2000 stran tak či onak vylámaly zuby. Herecké výkony odpovídají a mnohdy i překračují tehdejší francouzský standard. Vrcholem je hned v první části příběh ubohé Fantiny (zobrazení právě této postavy je vždycky výzva, Hugo nám o ní podává skutečně mnoho informací, zde je navíc možnost poznat Fantinu ještě před jejím setkáním s osudem, proto je pohled na její smrt tak bolestný). Odporní Thénardierovi kralují druhému dílu, přičemž jejich povahové rysy snadno zastíní svrab a hnus jejich postav, prostředí i obydlí. A samozřejmě díl třetí zobrazuje drama na barikádě i pod ní. Ten vynaložený čas stál za to.

Slaboučký odvar fenoménu 80. let, kratičké moderní dobrodružství, které osloví snad jedině pravověrné nostalgiky. Rozhodně mnohem lépe hodnotím moderní komiks, který vycházel na přelomu let 2018/2019 u Dynamite.