jerrik7

Soudní kauzy jsou velmi zajímavé. Nejlepší na celém seriálu je vnitřní hlas soudce. Krajně trapný na celém seriálu je vztah Adama k Lauře, kvůli kterému jsem uvažoval o hodnocení "odpad". Nejdojemnější je výrok na samém konci, na letišti "Laura nepřijela". Seriálům se vyhýbám ze všech sil. Navzdory tomu vím, že výrok "Chosé nepřijel" je proslavený. No a teď pro změnu nepřijela Laura.

Jsem nadšen, že se pan Kosatík a pan Sedláček do tohoto díla, do seriálu České století pustili. Velkolepý a krásný film Otakara Vávry „Dny Zrady“ jsem z původních 5* udělených v mladickém nadšení přehodnotil na „Odpad“ poté, když jsem pochopil, že ten film je nechutnou, lživou propagandou Komunistické strany Československa. O to víc nám chybělo něco, co právě realizují pan Sedláček s panem Kosatíkem. Zdrcující kritika mnohých, že Sedláčkův a Kosatíkův seriál je pouhá „přehlídka mluvících hlav “ nebo „šustění papíru“ a že „o atentátu jsme se příliš informací nedozvěděli“, „mrzelo mne, že neukázali ten atentát“, nebo že „film by měl příběh ukazovat, ne vyprávět skrz dialogy“, mne nedokáže otrávit. Vždyť ten seriál nemá ambici vyprávět naše dějiny uceleným způsobem ani dokumentární formou ani formou „pohádek Aloise Jiráska“ ani davovými scénami nebo krvavými bitvami třeba na Dukle. Jsou to zajímavé vhledy do zákulisí, soukromí, motivů a psychiky klíčových postav našich dějin. Předpokladem je, že divák o našich dějinách už předem hodně ví. V opačném případě bude asi zklamán.

Jsem nadšen, že se pan Kosatík a pan Sedláček do tohoto díla, do seriálu České století pustili. Velkolepý a krásný film Otakara Vávry „Dny Zrady“ jsem z původních 5* udělených v mladickém nadšení přehodnotil na „Odpad“ poté, když jsem pochopil, že ten film je nechutnou, lživou propagandou Komunistické strany Československa. O to víc nám chybělo něco, co právě realizují pan Sedláček s panem Kosatíkem. Zdrcující kritika mnohých, že Sedláčkův a Kosatíkův seriál je pouhá „přehlídka mluvících hlav “ nebo „šustění papíru“ a že „o atentátu jsme se příliš informací nedozvěděli“, „mrzelo mne, že neukázali ten atentát“, nebo že „film by měl příběh ukazovat, ne vyprávět skrz dialogy“, mne nedokáže otrávit. Vždyť ten seriál nemá ambici vyprávět naše dějiny uceleným způsobem ani dokumentární formou ani formou „pohádek Aloise Jiráska“ ani davovými scénami nebo krvavými bitvami třeba na Dukle. Jsou to zajímavé vhledy do zákulisí, soukromí, motivů a psychiky klíčových postav našich dějin. Předpokladem je, že divák o našich dějinách už předem hodně ví. V opačném případě bude asi zklamán.

Nejraději bych žádný komentář nepsal, protože vše už bylo vyčerpávajícím způsobem řečeno v komentářích jiných uživatelů. Musím se ale ospravedlnit za mých pět hvězdiček - film mne zaujal, upoutal, rozčílil. Nebyla to nuda. Toť vše. Snažím se pochopit pány Klusáka a Remundu v jejich snaze o vyváženost. Černým i bílým se snažili dát stejný prostor. ALE: Jejich trestuhodně manipulativní, zesměšňující otázky jsou krajně iritující. Rozhovor s dívkou v zimní čepici: „Já vstanu v pět ráno, jdu to práce a tady v tom domě Cikáni teprve usínají u televize. Když se vracím večer z práce, oni si sedí před domem, nebo si máchají nohy v kašně a jsou vysmátí. To tady ty lidi štve.“ Klusák se táže: „A co tebe na tom štve? Že ty musíš pracovat a oni nemusejí? Ty jim to závidíš?“ Dívka: „Ne nezávidim“. Klusák: „A co tě tedy na tom štve?“ Idiotské, trestuhodné, manipulativní, zesměšňující otázky. Málokterý Evropan by Cikánovi záviděl že nemusí pracovat. Pro většinu Evropanů by to byla pohroma, kdyby nemuseli, nebo nemohli pracovat. Problém je, že Cikán nepracuje - nikdo mu práci nedá - protože nic neumí, ale dělá to za peníze těch, kteří ráno v pět vstávají a jdou do práce. Parazitovi není co závidět, ale když parazituje na mně, na nás, na systému, je to krajně mrzuté. Rozhovor se šatnářkou, mimochodem celkem bystrou dívkou: dívka: „Kdosi řekl, že je škoda, že nezastřelili i toho druhého útočníka. Večer si pro toho člověka přijeli domu policajti. Myslím si totéž, ale bojím se a nebudu vám odpovídat. Mám z Cikánů strach. Otázka: „Čeho se bojíte?“ „Jich, že mne znásilní, nedejbože zabijí.“ Otázka: „Za co by měli být zastřeleni?“ „Za co tedy zastřelit člověka? Co musí člověk udělat, aby ho někdo zastřelil?“ Zahnali ji do kouta, ztrapnili, bála se odpovědět, nevěděla co má říct. Přitom odpověď je jasná a ta dívka, kdyby nebyla zaskočena nepřipraveností, kamerou, nedostatkem času, by na ni určitě přišla. „Když na starce zaútočí skupinka opilých mladíků nožem, napadený muž leží na zemi, kopou do něj, má rozbitou hlavu a útočník se tváří, že chce bodat, tak proč nevystřelit? Řekne mi někdo důvod?“ Manipulativní je i záběr na koupališti, kdy mladá snad patnáctiletá dívka volá po rasové segregaci, aniž by si to zřejmě uvědomovala. A co si myslet o výroku otce zastřeleného Cikána: „On je to syn z prvního manželství a vychovávala ho matka. Žil v Turnově a u mě byl až poslední rok, když přišel z výkonu trestu, a to se choval normálně. Nevěděl jsem, co v něm je," vysvětluje upřímně Tatár.“

Tak trochu politicky korektní demagogie.

Gagarinův slavný let jsem zažil jako malý kluk. Byla to veliká sláva. Tenhle film byl sice celkem zajímavý, ale tak nějak sovětský a učebnicově suchopárný. Kdybych nevěděl, že byl natáčen v roce 2013, hádal bych spíš na osmdesátá léta minulého století. Přesto díky za něj.

Tenhle film mne trochu rozčílil. Pět intelektuálek si stěžuje na to, jak jsou muži nepoužitelní, neschopní a nesnesitelní a jak jsou ženy diskriminované. Spisovatelka, režisérka, novinářka, psycholožka, umělkyně. Nic proti ženám těchto kvalit. Velmi si jejich práce vážím. Ale jejich soukromé příběhy, rodinné a osobní problémy, nejsou typické pro drtivou většinu žen. Kdyby se kterákoli z aktérek filmu vdala, vykonávala všední povolání kadeřnice, prodavačky, účetní nebo učitelky a měla děti a manžela, byla by nejspíše šťastná. Kdyby si vybrala nevhodného životního partnera (VŽDY si vybírá žena - to je dáno přírodou), možná by také byla nešťastná. To ale není apriori vina neschopných a nemožných mužů. Pro intelektuálky podobné těm z filmu je nalezení vhodného životního partnera mnohem složitější. Každopádně plakaly na špatném hrobě. Typické jsou obzvláště dvě z nich. Spisovatelka Alexandra Berková vyrostla v rodině studené, sobecké, afektované, intelektuální novinářky a dirigenta symfonického orchestru, ze které si do života přinesla nepřekonatelnou zatrpklost. Novinářka a šéfredaktorka rómských novin Romano nevo ľil, Denisa Havrľová - „Novinárka, ktorá otvorene priznáva, že začína pochybovať o zmysle svojej práce, aj o tom, či si za svoju situáciu nemôžu predovšetkým Rómovia sami. ... aj preto je dnes jej život jedno veľké prázdno.“ Jsem si jist, že kdyby tato velmi sympatická mladá žena ve svých čtyřiceti letech nežila sama jako kůl v plotě, nýbrž měla životního partnera, utírala dětem prdelky a starala se o manžela, rodinu a oheň v domácím krbu, byla by šťastná. Po přečtení těchto řádků mne - nechutného mača, feministky rozcupují na kousky. Nejsem mačo. Jsem přesvědčen, že emancipace ženy spočívá především na právu BÝT ŽENOU, nikoli v právu podobat se mužům.

Banální příběh o nespolehlivém úchylovi jakých se po světě motají tisíce a hloupé ženské, která ho nechce vyhodit ani kdyby ji měl zabít.

Je nejapné hodnotit tenhle seriál jako celek. Čtyři hvězdy jsem udělil části ve které má hlavní roli Karel Gott. Některé další části bych hodnotil sotva dvěma hvězdami. Například v části nazvané „Manželka“ oblažují obě mladé hrdinky (Linda Rybová) diváka výrazivem, za které by se nemusela stydět žádná fabrička. A to bohužel urážím fabričky.

Z hlediska líbivosti 5* z hlediska politicko - ideologicko - morálního 1*. Jen výjimečně existuje jedna obecná pravda. Němečtí otcové a německé matky si skutečně prožili to, o čem film vypráví. Jejich potomci je jistě právem mohou politovat a z německého pohledu je film velmi pravdivý včetně toho, že velká většina Němců zbožňovala Hitlera a nacionální socialismus z pouhé hlouposti. Proti té německé pravdě ale stojí pravda půl miliardy ostatních Evropanů, která právem konstatuje, že Hitler a jeho strana byli zvoleni drtivou většinou německého národa ve svobodných volbách. Skutečnost, že tato drtivá většina šla potom do války za Vaterland s nezměrným nadšením z pouhé hlouposti, není naprosto polehčující okolností z hlediska miliónů zmasakrovaných a umučených obyvatel Evropy. K čemu těm desítkám miliónů mrtvých a umučených je skutečnost, že ta zvěrstva snad velká většina Němců dělala z pouhé hlouposti? K čemu je to zdecimovaným národům, k čemu je to Evropě z velké části srovnané se zemí? Ještě víc děsivé je to, že německá mentalita opět, už potřetí, vede Evropu do děsivé katastrofy přesně stejným sledem událostí (způsobem) jako tehdy. Tehdy šli Němci jako jeden dav, jako jedno stádo ovcí na porážku ve jménu Vaterlandu a Lebensraumu pro Herrenvolk (životní prostor pro německou panskou rasu) a vehnali tím sebe i celou Evropu do strašlivého masakru. Dnes jdou podobným způsobem za jinou chimérou, chimérou odčinění tehdejší viny, chimérou lidských práv, chimérou multikulturalismu a politické korektnosti. Že ani dnes nejdou za Angelou všichni, stejně jako před druhou světovou válkou nešli všichni za Adolfem, nám může být nulovou útěchou. Rozvrácenou Evropu se po obou válkách podařilo s nezměrným úsilím stamiliónů přeživších opět vybudovat a dokonce dál rozvíjet. Evropu muslimskou už ale nepůjde „znovu budovat“. Kdo ji bude budovat, když drtivou většinou „Evropanů“ budou muslimové arabského původu doplnění černochy z Nigérie, Etiopie, Somálska, Súdánu ... a jejich potomci ?