Angerr

Nevím, jak by na mě Dogville zapůsobila, kdyby byla natočena "normálním" způsobem a netřesoucí se kamerou. Zkusím se nad tím zamyslet při příštím shlédnutí. Zatím se mi zdá, že holá podlaha s nakreslenou vesničkou je použita proto, aby se šlo rovnou k jádru věci a nezatěžovali jsme se zbytečnými detajly. Je to snímek, který vás do sebe vtáhne a převálcuje vás; nejlepší alegorie (na moderní západní civilizaci a její vztah k přistěhovalcům) od doby, kdy jsem četl Farmu zvířat (a že už to je dlouho); film, který si zaslouží čestné místo vedle těch nejvíc zneklidňujících děl jako Mechanický pomeranč a Saló aneb 120 dnů sodomy. 10/10

Tento film jsem poprvé viděl tuším v 11 letech, kdy ho v televizi vysílali v odpoledních hodinách a dívali jsme se na něj celá rodina. Ani po více než osmi letech filmové ignorace některé scény nezmizely z mé paměti. Když ho v jednom stále ještě nedávném létě televize znovu vysílala, nahrál jsem si ho na kazetu. Už jsem ho od té doby viděl aspon desetkrát. - Dotek medusy má neuvěřitelný spád a napětí a je i děsivý. Postupná změna žánru z detektivky v psychologický horor se mi moc líbí a okamžik, kdy se uprostřed filmu vracíme na začátek děje, je brilantní. Nenapadá mě jiný film, kde na mě tyto dva postupy tak silně zapůsobily. Tempo filmu je tak razantní, že ani některé směšné repliky zážitek nezboří. Trochu mi vadí, že autor alespoň letmo nenaznačil sympatie s příčinami Morlarovy vzpoury ("Máte strach o tu příšerně drahou raketu..." atd.), s teroristy se holt nevyjednává. Rád bych si jednou přečetl zapomenutou knižní předlohu. Dotek medusy byl jednim z impulsů, které mě přivedly zpět k zájmu o film a patří k mým naprosto nejoblíbenějším filmům. 10/10

Jedinečné zpívané úvodní titulky, Pasoliniho rozpustilý humor, který známe z jeho Trilogie života (zde ale prakticky nevidíme nahá lidská těla), kritika společenského uspořádání a lidského pokrytectví a Morriconeho pěkná hudba. V "evidentní" rovině snímek, který by snad nikoho neměl pohoršovat, rozhodně stojí za shlédnutí.

Kenneth Anger přirovnával své filmy k magii, chtěl jimi působit přímo na podvědomí diváka. Ať se mu to u jeho ostatních filmů podařilo jakkoliv, nejpronikavějšího účinku dosáhl u tohoto třináctiminutového díla, které je poněkud málo Angerovské. Chybí tu prvky přítomné ve většině jeho ostatních filmů, se kterými je často spojován - homosexualita, sadismus/masochismus, okultní praktiky. Tento filmeček působí krásou záběrů vody v pohybu propojenými s klasickou hudbou (vybrané pasáže z Vivaldiho "Čtvera ročních dob"). Voda jako symbol zrození a života je zde živá, radostná, proudí a tančí podle tempa skladby. Vivaldiho hudba mě dokáže sama o sobě velmi povzbudit, ale co dělá ve spojení s obrazy z Angerova filmu, je přímo zázračné. Je to nesmírně optimistický zážitek. Uvědomuji si, že pomíjím význam tajemné postavy - na plátně vypadá jako žena, ale ve skutečnosti je to muž-trpaslík, kterého Anger potkal v Itálii - putující celým filmem, na začátku z vody zrozené a v závěru se do ní zase navracející (osobně v tom vidím znázornění koloběhu života - neživé kamenné chrliče navěky chrlí novou a přece stále tutéž vodu). Výklad je ale u tohoto filmu druhořadý, hlavní je mimorozumový estetický a možná až mystický prožitek. Vlastně je tento film naprostou relaxací, u které se nemusíte zatěžovat rozebíráním, co se na plátně děje (ale asi vám to nedá). Zhruba uprostřed filmu se rychlost pohybu vodních krůpějí v detailních záběrech mírně zpomaluje, původní obraz vody jako by přecházel v obraz kosmu, něčeho vyššího. Vzápětí se, na vrcholu skladby, vracíme zpět "na Zemi", do života. Souhlasím s názorem, že je film potřeba vidět na velkém plátně, tehdy krása prostých obrazů plně vynikne. Projekce filmu na festivalu v Karlových Varech byla také jedním z mých vůbec nejsilnějších kino zážitků. Film je krásnou ilustrací Angerovy teze z jeho článku pro "Cahiers du Cinema" z padesátých let (anglicky např. zde), že geniální filmové dílo nejvyšší úrovně může vytvořit jednotlivec díky jednoduchému nápadu a pomocí prostých prostředků.

Díky tomu, že hlavní role hrají divadelní herci, jde spíše o televizní hru než o film v pravém slova smyslu. Na to jsem ale u našich televizních filmů zvyklý a nevadí mi to. Herci hrají skutečně skvěle, teatrálně, snad jen postava hlavní zlodušky až moc působí snahou vzbudit k ní u diváka nenávist. U mě tedy tvůrci uspěli, kudla se mi v kapse otvírala i při projevu obhájce během soudu. 8/10

Film je to snový, jakmile si tento fakt uvědomíte, neměl by s jeho "pochopením" být větší problém. Témat je zde mnoho, bohatá symbolika vyžaduje od diváka velké znalosti a nebo představivost. Co zaujalo mě - věčné hledání mytického místa - zřejmě ideální lásky, strachů, které člověka stále znovu přepadají, když se mu toto hledání nedaří a agresivita a krutost, kterou to v něm vyvolává; nutnost bolestivého odpoutání se od rodičů, aby člověk konečně dospěl. Feministky musí mít z tohoto filmu jako zpodobnění mužské zbabělosti, zranitelnosti a nespolehlivosti jistě radost. Za pozornost rovněž stojí perfektní hudební a zvuková stránka filmu.

Palčivý, nepříjemný filmový zážitek. Několik scén si zapamatuju hodně dlouho; snímek mě do sebe vtáhl velmi rychle a sledoval jsem jej fascinován celou dobu, přesto jsem se zaříkával, že už to nikdy nechci vidět znovu. Teď, když to rozvažuju pár hodin po shlédnutí, bych se rád podíval ještě jednou. Film mi připomíná Pasoliniho "Saló" (a Pasolini - spolu s Bressonem, jehož vliv můžeme vidět v práci s neherci a jejich minimalistickém projevu - prý patří k režisérovým vzorům): jde rovněž o film o zlu v člověku, aniž by bylo přítomno jakékoliv vodítko, které by nám poskytlo útěchu, ulehčení, vysvětlení. Tím je film otevřený různým interpretacím. Je to snad o hnusu a hrůze z moderní doby? To si nemyslím, pak by se děj (scény z venkova) spíše odehrával ve městě. Tenhle "příběh" by mohl být zasazen do jakékoliv doby. Snad Dumond naznačuje, že člověk se od ostatní přírody téměř neliší. Ještě dodám, že mi film strašně rychle uběhl. Měl jsem pocit, že trval hodinu, při tom je ještě o 30 minut delší.

Nejvíce mě zaujal Frídin otec, mírně podobný Georgi Orwellovi, což ve mně oživilo naděje vidět jednou životopisný film o něm. Jen aby proboha nedopadl jako toto. Některé osobnosti holt mají smůlu. A Hayeková se svou falešností pomalu stává mou nejneoblíbenější herečkou. 4/10

Automobilismus i motoristický sport mi jsou silně proti srsti, ale tady se do prostého příběhu několika automobilových závodníků podařilo vpravit i množství obecnějších úvah o soutěžení, snaze o vítězství, předstihnutí ostatních a touze vložit do toho vše, a o smyslu-nesmyslu téhle vlastně nijak neužitečné činnosti. K těmto tématům mám blízko, proto hodnotím vysoko. Vizuálně i hudebně je film dechberoucí. Film nenudí a tři hodiny v jeho společnosti (s přestávkou uprostřed) uběhnou překvapivě rychle. 8/10

Velice ulítlý film, ve kterém postavy jinak než po telefonu spolu mluvit neuslyšíte. Jak také jinak, když jsou hrdinové pořád zavaleni prací a byrokracií a na přátele ani navazování vztahů nemají čas a s rostoucí osamělostí u svých počítačů ani odvahu. Černý humor svazuje celý film a nutí ho zůstat v komediálním žánru, což sice asi není jediný způsob, jak dané téma zpracovat, tady to ale vyšlo výborně. A závěr nezklame. 8/10