Angerr

Nejkrásnější film. Co, film, přímo transcendentní zážitek.

Filmový zážitek, jakých v životě zase tolik není, ale VARUJI!: nečtěte si o něm nic před tím, než ho uvidíte. Je to u něj obzvlášť důležité. Tak jsem ho viděl i já, spíš asi náhodou, protože spoilerů je k takové klasice všude plno, a jsem za to rád.

Toto je jeden z filmů, o nichž je nejlepší před shlédnutím nic nevědět. Pokud jste jej tedy ještě neviděli, doporučuji vám dočíst můj, nebo jakýkoliv jiný komentář až po projekci. Film je nádhernou oslavou mateřského citu, zakomponovaný ve velice napínavém příběhu. Napětí je budováno postupně, nikam se s ním nespěchá, první tři čtvrtě hodiny strávíme seznamováním s postavami a prostředím a pak se teprve začnou dít "věci". Jaký rozdíl oproti většině ostatních napínavých filmů, kde se děsu dosahuje poněkud prostšími prostředky, třeba náhlým střihem, který je doprovázený co nejhlasitějším kraválem! (nedávno jsem viděl 'Kruh'). Stejně tak zde nejsou žádné brutální záběry. Film začíná i končí stejným pohledem z výšky, nadhledu, ve kterém mizí místo děje, což asi naznačuje, že hrozné věci se dějí (matkám a jejich dětem) na celém světě. Mimochodem, Rosemary odpovídá českému jménu Růženka. 10/10

Tento film jsem poprvé viděl tuším v 11 letech, kdy ho v televizi vysílali v odpoledních hodinách a dívali jsme se na něj celá rodina. Ani po více než osmi letech filmové ignorace některé scény nezmizely z mé paměti. Když ho v jednom stále ještě nedávném létě televize znovu vysílala, nahrál jsem si ho na kazetu. Už jsem ho od té doby viděl aspon desetkrát. - Dotek medusy má neuvěřitelný spád a napětí a je i děsivý. Postupná změna žánru z detektivky v psychologický horor se mi moc líbí a okamžik, kdy se uprostřed filmu vracíme na začátek děje, je brilantní. Nenapadá mě jiný film, kde na mě tyto dva postupy tak silně zapůsobily. Tempo filmu je tak razantní, že ani některé směšné repliky zážitek nezboří. Trochu mi vadí, že autor alespoň letmo nenaznačil sympatie s příčinami Morlarovy vzpoury ("Máte strach o tu příšerně drahou raketu..." atd.), s teroristy se holt nevyjednává. Rád bych si jednou přečetl zapomenutou knižní předlohu. Dotek medusy byl jednim z impulsů, které mě přivedly zpět k zájmu o film a patří k mým naprosto nejoblíbenějším filmům. 10/10

Mistrně vyprávěný příběh, což cítíme až v samém závěru. V první části sledujeme rozvíjející se erotický vztah mezi asi třicetiletým bohatým Číňanem a mladičkou patnáctiletou Francouzkou z chudé rodiny. Jen škoda, že herečka je evidentně starší, pokud by ale nebyla, snadno by mohli režiséra obvinit z jistých nezákonných praktik. Děvče je moc krásné a snadno uvěříme, že na ní Číňan po několika vášnivých setkáních začne být sexuálně závislý. Erotických scén se nám v této první části shlédneme hodně a svůj název si plně zaslouží. Asi ještě nikdy jsem v normálním filmu neviděl takto názorně předváděný sex. Bravo Annaudovi za odvahu! V druhé části filmu do té doby čistě erotický vztah komplikují společenské překážky a, co je horší, láska. Číňan je vázán zvyky své kultury a musí se oženit s ženou, kterou mu vybral jeho otec. Film neodsuzuje toto východní pojetí lásky a nijak nenaznačuje, že to naše západní je jediné přirozené. Příběh se odehrává v indočíně v první polovině 20. století, Číňan je z rasových důvodů pro dívčinu rodinu nepřijatelný byť i jen jako "přítel" (skvělá je scéna v restauraci a na veselce - chudí Francouzi Číňanem sice opovrhují, ale přesto se od něho nechají pozvat a hostit a přitom ho urážejí). Závěr sice nepřináší žádný zvrat v ději; závěrečná slova však dávají celému filmu smysl a mnohý si při nich jistě vzpomene na velkou lásku, kterou již nechal za sebou. 10/10

Famózní zpracování klasické pohádky. Až u tohoto filmu jsem si uvědomil, jak hrůzná ve skutečnosti je. Tenhle film patří do hororového žánru! Nejen děsivostí původního příběhu, ale také tím, co pohádka zasazená do současnosti symbolizuje. Vymodlené dítě, které se rychle vymyká kontrole svých rodičů, je symbolem moderní civilizace - také vytoužené, rostoucí, hladové a okolí pohlcující. Co s tím dělat, ví někdo jistě. Každý má ale jiný návrh a žádné z nabízených řešení není bezbolestné a každopádně přichází pozdě. Jiní se jen dohadují, co se vlastně děje (sousedovic manželka) nebo rezignovaně sedí před televizí (soused). Konec logicky zůstává otevřený. Ve filmu je dost humoru, ovšem většinou jde o bizarní kousky, u kterých jsem se sám sebe ptal, čemu se to vlastně směju. Milovníkům Monty Pythonů a Gilliamových filmů to jistě kápne do noty. Moc se mi líbil pohled na většinu dění dětskýma očima a prolínání děje se čtenou pohádkou o Otesánkovi. Kromě dětské herečky jsou výborné i výkony ostatních herců, hlavně Veroniky Žilkové v roli matky, která brání své dítě bez ohledu na cokoliv a vlastním tělem. Švankmajer je prý v zahraničí náš nejuznávanější současný filmový tvůrce (podívejte se na Imdb, kolik témat obsahuje jeho diskusní fórum). Jsem vděčný Cinemě, že mě svým článkem v listopadovém čísle 2005 upozornila na tvorbu tohoto umělce. Otesánek je nejlepší český porevoluční film, jaký jsem zatím viděl. 10/10

Výborný film, ale mužům aby snad zřídili zvláštní postranní východ z kina.

Automobilismus i motoristický sport mi jsou silně proti srsti, ale tady se do prostého příběhu několika automobilových závodníků podařilo vpravit i množství obecnějších úvah o soutěžení, snaze o vítězství, předstihnutí ostatních a touze vložit do toho vše, a o smyslu-nesmyslu téhle vlastně nijak neužitečné činnosti. K těmto tématům mám blízko, proto hodnotím vysoko. Vizuálně i hudebně je film dechberoucí. Film nenudí a tři hodiny v jeho společnosti (s přestávkou uprostřed) uběhnou překvapivě rychle. 8/10

Pouhé torzo zamýšleného delšího díla, které Anger nedokončil. Mělo to být snad o povrchnosti a zvrácených hodnotách mladíků, kteří lásku k lidem nahrazují citovým poutem k autům, strojům. Zůstal ucelený tříminutový klip opět s perfektním tempem, přesně podle skladby v pozadí ("Dream Lover" od Paris Sisters). Něžnou mazlivostí se podobá začátku filmu "Scorpio Rising" (druhá písnička ve filmu). Tvůrcům jednoho dokumentu o Angerovi (k nalezení na video.google.com - "Kenneth Anger Interview" - přímý odkaz mi nejde vložit) připadala píseň pro něj natolik charakteristická, že ji zařadili na úvod a závěr dokumentu.

Píseň lásky jako svůj jediný film natočil homosexuální spisovatel a básník Jean Genet. Dva homosexuálové sedí ve vězení, zavřeni v oddělených sousedících celách. Vědí o sobě a touží po sobě. Komunikují spolu dost neobvyklým způsobem, v němž se odráží jejich osamělost a vzájemná touha. Ve snu o svobodě prožité spolu unikají před ohrožením v podobě šmíráckého, sadistického dozorce, který, spolu s prostředím vězení, může být brán jako symbol zdroje strachu homosexuálů z většinové společnosti. Přes odvážné extrémní záběry (film byl zakazován a i sám autor se ho prý později zřekl) je to velmi čisté dílo (beze slov a s harmonickou tichou hudbou v pozadí), vyjádření lidské touhy a strachu. Kdo ví, zda tak film působil i v roce 1950, nebo se jen posunuly hranice.