Náhlé vzplanutí

(NNF) NÁHLÉ VZPLANUTÍ je paradox, pod kterým je jako režisér (hlavní instance) podepsán Volker Schlöndorff, přestože pro film je určující (scenáristická i herecká) účast jeho ženy Margarethe von Trotty, na základě čehož je mnohými považován za první frauenfilm, přestože jde spíše o parodii na emancipovanou ženu (bez mozku, zato se srdcem, ve společnosti, kde patriarchát odumřel, zato matriarchát se nevrátí). Nabízí se ovšem i jiná možnost čtení, kdy se říká, že emancipace ženy je dlouhodobý proces a není to ani žena, která by měla být emancipována, ale muž, který si myslí, že má moc. Kde žena je, tam je problém - v německých písních se zpívá o tom, že je pouhou hračkou pro potěšení, v soudní síni zase musí hrdinka zaplatit za rozvod, ačkoliv si u ní manžel vynutil sex, ke kterému nebyla svolná, a když hledá práci, naráží na věk a to, že byla převážně v domácnosti, a tak by bylo třeba se "převléct za chlapa", aby byla brána vážně. Pochopení pro to, jaké to je být na jejím místě, je dosaženo prostřednictvím vyprávění, které se omezuje na ni, dokonce se noříme do jejích představ (barevný muzikálový výjev). Zato styl, u kterého je v práci se světlem rozpoznat rukopis bergmanovského kameramana Nykvista, se až na výjimky vyznačuje realistickým pojetím (nejenom typ svícení, ale i odpoutaná kamera třeba při jízdě na motorce či kamera dokumentárně pátrající po objektu svého zájmu v záběru, kdy se zprvu zdá, že jde o hlediskové záběry - voyeuristické pohledy mužských postav). Jak se zpívá v muzikálovém, zajímavě barevně tónovaném segmentu: "Muž je muž, žena není jenom žena..." (03.01.2011)

Elisabeta bude třicet, právě se rozvedla a snaží se začít znovu, osamostatnit se a hlavně získat do péče svého malého syna. Vystřídá několik zaměstnání, pozná zajímavé lidi (třeba feministicky orientovaného kunsthistorika)... a nakonec ve své snaze o emancipaci prohrává. Zajímavý film, který hodnotím na sedmdesát procent. (20.03.2007)

Zvláštní, Frauenfilm, když je pěkný, dokáže plně vtáhnout i muže (pokud teda jsem muž). Na začátku sice existuje soucit s manželem, jehož "drzá" žena vyprovokuje rozvod, ale lítost z rozpadu jejich svazku a milostného vztahu po chvíli pomine; dojem se vrací jen v momentech, kdy zní tesklivá (a velmi nenápadná) hudba (nemyslím písničky). A začíná fáze, kdy již pevně držíte pěsti hlavní hrdince Elisabeth, sympatické a vlastně velmi přitažlivé, jíž excelentně hraje sama Margarethe von Trotta - autorka tohoto scénáře, a chcete, aby se jí dařilo, obdivujete její zapálenost a ambicióznost. Chápate, že se bývalý manžel chová strašně (nedovolí "přelétavé, nezajištěné" matce mít u sebe jejich syna), souzníte s Elisabethinou cestou, na níž se jí ostatně i daří (najde si práci v módním obchodě, později v galerii, díky čemuž cestuje, též zpívá a cvičí tancování), máte dobrý pocit, jak se dění příjemně vyvíjí. // Proč ale vše tak ladí? Podíl na tom má samozřejmě krásná práce Svena Nykvista, jenž s kamerou často nejprve ohledává situaci a poté se zaměřuje v duchu svého stylu na tváře - profily, frontální záběry a krásné barvy (příjemný odstín). Patrně dostal od Volkera Schlöndorffa, který má dílo pevně pod kontrolou (stvrzuje schopnost chytře a nepodbízivě vyprávět, zde navíc s citem pro ženský pohled), ku prospěchu věci, volnost. Pomocí svižného střihu z prostoru do prostoru bez nějakých klasických figur (bez ustavujících a ukončujících záběrů) pak režisér snímek dynamicky pohání vpřed. // Byť se cesta nakonec vyvinula překvapivě (Elisabeth poznává, že emancipace není záchranou, a vrací se do mužské náruče; vrací se k oltáři a bere si Obi-Wana Kenobiho z Hvězdných válek II a III), nejen hlavní hrdinku určitě v leččems poučila. (23.11.2010)

Myslím si, že "Náhlé vzplanutí" není o feminismu nebo o emancipaci, přestože zajímavé momenty nabízí i v tomto směru, ale jen a jen o ženě, která neví, co chce. Nechápu, proč bych jí měla fandit, nemyslím si, že svůj boj prohrála: nějak nemám pocit, že by vůbec bojovala. Pokud můj vztah k feminismu byl odjakživa lhostejný, tak lhostejný zůstane, tento film navíc "ženu, která chce být jen ženou" ukazuje skutečně jako nezodpovědnou matku, která po "štastném" rozvedení se nakonec stejně skončí v manželství...navíc s prvním mužem, který ji po rozvodu oslovil a který ji srazí o společenskou třídu níž, tak co řešit. Matka, která se chce osamostatnit, prostě musí být bohatá, to je jediné tajemství, taky se nesmí bát předsudků, reakcí okolí a společnosti. A musí se snažit. Jinak té výborné kamery bych si bez předchozího upozornění asi nevšimla, Margarethe von Trottová se mi ovšem líbila. (25.11.2010)

Výborný film, ale mužům aby snad zřídili zvláštní postranní východ z kina. (20.03.2007)

zensky film pre zenske - jedine zeby som si nechal prisit kundu ...... a to ne, diky. Zasranu tranziciu mozem jebat : 5 % (26.10.2019)

Strohfeuer je jízlivou a ironickou filmovou koláží o ženě v bezmoci z té patriarchální nadváhy společenského uspořádání života. Slovní hříčka Strohfeuer je metaforickým výrazem pro náhlou erupci událostí a intenzivní činorodosti, ovšem pouze v krátké době trvání, tedy rychlé a silné vzplanutí s rychlejším koncem. Příhodnější, než tady politicky korektně rámusit o problému ženské emancipace, je zajisté vyjádřit se: jde o potřeby ženy. Volker Schlöndorff v intencích Nové vlny servíroval poměrně žhavé aktuální téma, Sven Nykvist za kamerou měl cit pro skládání koláže filmové poezie a spoluautorka scénáře Margarethe von Trotta vyšla ze svých osobních zkušeností z rozvodu s prvním manželem. Atmosféra filmu je ironická i sebeironická, nezbedná i jízlivě prostořeká, má chvilky euforického nadšení i slzy vzteku a hořkosti. Hlavní postavou příběhu je Elisabeth Junker (velmi zajímavá Margarethe von Trotta), žena, snažící se o opožděnější seberealizaci, neboť úloha ženy v domácnosti a zlatá klec manželství nebyly naplňující. Rve se velmi statečně, ovšem po každém dalším jejím nárazu do bariéry patriarchátu a nespravedlnosti se nadšení menší a slzy jsou větší. A přichází kapitulace z nezávislosti ženy. Hlavní mužskou postavou je Oskar Merz (příjemný Martin Lüttge), Elisabethin nový milenec a také její prostředek kapitulace. Důležitou postavou je Hans-Helmut Junker (zajímavý Friedhelm Ptok), Elisabethin bývalý manžel s určitými pomstychtivými rysy z rozhořčení z manželčina útěku. Z dalších rolí: neohrabaný svůdník a obchodník s moderním uměním Schmollinger (Georg Marischka), emancipaci žen v historii a v umění popisující historik umění (skutečný historik umění Konrad Farner), Elisabethina maminka (Ruth Hellberg), či Elisabethin a Hansův malý synek Nicky (Nikolaus Vesely). Filmová koláž Strohfeuer je nadneseně uštěpačný orbital, upozorňující hlavně na potřeby žen v převažujícím mužském vidění světa. (04.09.2021)

Elisabeth nemohla uspět, protože její impulzivní, nepromyšlené, naivní jednání nemělo žádnou šanci. Třeba bude chytřejší, až se bude rozvádět znova. Ale spíš ne. (14.06.2023)

Film o rozvedené ženě, která si hledá dál cestu životem. Nijak zvlášť mě nezaujal. Až ke konci, kdy jí šlo o získání dítěte do své péče, se to někam hnulo. Jinak děj plynul naprsto bez zajímavosti. (25.03.2007)

V pražských kinech se promítal od 12.9.1974 (U Hradeb) (28.02.2013)