buchli

Hluchých míst je tu sice stejně jako těch dobrých, ta jsou ale tak peckoidní (fuj, to je ošklivý slovo, už ho nikdy nepoužiju), že se hodnocení vyšplhá, kam se vyšplhá. Dokonalý návod k použití pro případ apokalypsy s tolika (ne)čekanými bonusy, až se budete divit. Brečela jsem smíchy. Hlavně na konci. Možná to bylo vínem, ale tolik ho zase nebylo.

No tak, všichni jsme čekali, že na nás bude Verbinski házet jednu nesmyslnou vizuální atrakci za druhou a že příběh bude spíš sled gagů než nějaká duchaplná dějová linie, tak nekňourejte. Ústřední duo tu disponuje dostatečnou chemií (rozhodně větší než obligátní "romantická dvojice") na to, aby udrželo naši pozornost, o Tontových sólo eskapádách ani nemluvě (rozhodně jsem se naučila něco o výměnném obchodu), a závěrečná vlaková honička je skoro geniální. Jednou si ji budu muset nakreslit, abych zjistila, jestli dává smysl. Ale ne dnes, ne dnes. Nemůžu se dočkat hypotetickýho spin offu The Spirit Horse - koník má velký potenciál. A co se těch doslovných citací Tenkrát na Západě týče, no a co? Když už točíte pseudowestern, kde hraje zásadní roli stavba transkontinentální železnice, tak proč ne? Zbožňuju nespolehlivého vypravěče.

Juchú, přesně po tomhle jsem toužila - opravdu Smrtonosná past v Bílym domě! Jasně, Smrtonosná past to není a nikdy ji nic nenahradí, proto jsem odolala pokušení dát za 5, ale jen těsně a s vypětím všech sil (vždyť to má všechny ingredience: hrdinu v tílku jménem John občas trpícího samomluvou, co krade teroristům samopaly, Beethovena, ztracené boty, výtahové šachty, rodinné příslušníky, vybuchující střechu... ale k tomu ještě riziko třetí světové války a snahu o řešení krize na BV a prezidenta, který opravdu dokazuje, že pero je silnější než meč). Nikdy jsem si nemyslela, že budu vděčná, že něco natočil Emmerich a ne někdo víc... ehm... Amík? Žádné slo-mo ohořelé americké vlajky pateticky plachtící k zemi, všechno s nadhledem (ok, to není zrovna moc emmerichovské) a odsýpá to (narozdíl od Olympus Has Fallen, kde neodsýpalo nic a byla tam tak jedna vtipná scéna). A je hezké, že tu postavy zmiňují Den nezávislosti (kam Emmerich zase nacpal všechen ten patos, jehož nás tady ušetřil). Narozdíl od Olympu, který jako by nevěděl, co se sebou, WHD to ví naprosto přesně a opravdu to funguje, a to bez ohledu na to (nebo možná právě proto), že tvůrci vědomě citují motivy, scény, záběry a postupy z našich oblíbených akčňáků 80./90. let... Kdyby se tvůrci příštích Smrtonosných pastí (pokud k něčemu takovému má šanci ještě někdy dojít) chtěli přiučit, jakým způsobem zachovat ducha Die Hard pro příští generace, tenhle film je jasná volba...

Je to dobře natočené, žádná experimentální roztřesenina, jak by sliboval první záběr. Je tu i dost vtipných scén, ať už takových, které vyplývají z nám neznámého a dost absurdního prostředí, nebo čistě situačních. A příběh se zdárně vyvíjí - 3 různé postavy se vydávají na cestu, zdolávají překážky a sledují různé stopy, aby se nakonec dostali k titulním dívkám... Ale nedořešený závěr to celé shodí. Takže bavíte se, bavíte, bavíte, zainteresujete, a pak... nic.

Čekala jsem větší ždímačku. Takhle to působilo víc jako nechronologicky odvyprávěná lovestory s dobrou hudbou, zajímavými postavami a dětskou herečkou, z níž vám není trapně (to se mi moc často nestává).

Přesně tohle jsem potřebovala - vtipné, odpočinkové, dostatečně krvavé, bez přemíry nechutností. K postavám jsem přirostla překvapivě rychle a vztahová dynamika trojice stopařů a hnojících bratrů (a jejich tety :P) nepřestaví bavit. A ať žije australská angličtina! Draslík!!!

Jako na to, že jsem nic nečekala, nejen dostatečně děsivé, ale i dostatečně děsivé... Digitální obličej Mamy byl sice dost digitální a Jamie Lannister nedostal dost prostoru, ale není nad evil dětičky... A vůbec.

Jako westernová parodie možná nedosahuje kvalit Lipského Limonádového Joa (asi určitě), možná proto, že místo toho, aby se soustředila na samotná žánrové stereotypy, zasazuje svůj příběh do příliš konkrétního a ohraničeného prostředí, to ale neznamená, že by byla výrazně méně vtipná. Příběh dvou rumunských emigrantů, kteří do Ameriky přijeli hledat bohatství a ztraceného bratra a jen tak mimochodem zničí mormonskou tyranii v jednom malém městečku, pobaví jednak konfrontací rumunských a amerických hodnot (začíná už v úvodu vzájemným ochutnáváním alkoholických výdobytků ve vlaku), jednak svou jazykovou stránkou – všichni rumunští herci totiž hrají své role v angličtině a jejich dřevěné herectví a různě silné přízvuky dodávají vtipu další rozměr (ano, trochu jako spaghetti westerny). Můj oblíbený průběžný vtip: ani jeden ze dvou Rumunů neumí anglicky, ale zatímco jeden z nich se za pomoci slovníku snaží Američanům porozumět, druhý na polyglotství rezignoval a prostě na všechny mluví rumunsky (a má větší komunikační úspěchy).

Vzhledem k tomu, že informací o tom, jak vlastně skuteční Dákové žili, dnes příliš nemáme (jako třeba skoro vůbec nic), muselo se improvizovat – svojí hustností a drsností tak trochu připomínají Sparťany. V Dácích je všechno, co má správná historická epika mít: vojevůdce, který není tím, čím se zdá být, bratrovražedný boj, zapovězená láska, velké bitevní scény. A Pierre Brice stejně vždycky vypadal víc jako Říman než jako Apač.

Dafoe je pro mě vzhledově dokonalý Ježíš s krásně nebiblicky transparentním přístupem k Jidášovi (v Keitelově podání poněkud méně podle mých představ). Myšlenka ukřižování nejen jako dobrovolné oběti, ale přímo jako vysněného cíle, o nějž Ježíš sám usiluje nejen z mesianistických důvodů, ale hlavně kvůli sobecké spáse vlastní duše, je víc než zajímavá, a Krista i křesťanské ideály přibližuje přímo hmatatelně (koneckonců, Ježíš je člověk a Scorsese není Gibson, naštěstí). Zážitek mi trochu kazila Gabrielova hudba, která místy působila podobně nepatřičně jako Vangelisovy pokusy v Alexandrovi. Hlavní nedostatek ale vidím v tom, že se tu vůbec, ale vůbec nezpívá...