PollyJean

přetažená estrádní scénka. Na jednu stranu potěší diblíckovská konsistentnost Věry Ferbasové, na druhou stranu takový šedesátiletý diblík, to už je spíš k pláči než k smíchu...

jasně, příběh pro děti je to pěkný, ale z mědvědů, žijících v domě, oblékajících se jako lidi, živících se pečenými rybami a palačinkami, chodících stanovat do přírody; z mědvědů, kteří se na normálního medvěda dívají jako na nekultivovaného exota mám hodně divný pocit.

Nic naplat, ale tyhle fatální ženy šly Květě Fialové asi nejlíp. škoda jen, že jako protihráče tu měla zrovna Olmera, který svou pokerovou tváří ty postupné změny názorů a citů nedokázal příliš věrohodně zobrazit. K Mariinově výčtu zámků bych doplnila ještě Častolovice.

Bohužel po právu zapomenutá dosti unylá inscenace, kde má opravdovou atmosféru a nasazení pouze scéna v pohřebním ústavu.

rozhodně cenný dokument, zajímavý také ve srovnání s podobným ze 60. let 20. století. Jestlipak bude další za dalších ca 50 let? Zamrzí jen slabá hudba, některé opakované žertíky (objezd kamerami při představování každé osoby, dotazy na modrou krev), které se velmi rychle okoukaly, a taky určitá nevyváženost dílů. Zatímco u Kolowratů je celkem slušně pojednáno o historických osobnostech a nejdůležitějších sídlech, třeba u Czerninů totéž zcela chybí. U Schwarzenbergů absolvujeme slušnou procházku historií a jejich sídly, zato je ale hodně odfláknutá současnost - zatímco z Kolowratů byli pečlivě zahrnuti všichni, co mají něco do činění s ČR, u Schwarzenbergů hovoří pouze tři lidé, je vynecháno veškeré nejbližší příbuzenstvo Karla (kromě dcery) a naopak je vytažen jeden vzdálený příbuzný, který byl jednou v Čechách na návštěvě. Zvláštně ve srovnání se všemi ostatními rodinami působí taky skutečnost, že tu nemluví žádný Karlův "následník" a dědic, což je u všech ostatních dílů samozřejmostí (kromě Nostitzů, kteří sice obsahují emocionálně nejsilnější okamžik (ve chvíli kdy Mathilde Nostitz vidí zdevastovaný zámek, ve kterém vyrůstala), ale v souvislosti s ostatními rodinami tu působí tak trochu navíc - jednak nerestituovali žádný svůj bývalý majetek a jednak se kromě kromě Mathildy nikdo zpátky do ČR nevrátil). Možná by taky nebylo od věci u každého rodu představit nějakou zjednodušenou genealogii, aby si divák udělal představu o komplikovanosti a příbuzenectví zpovídaných z různých rodových větví (např. Kolowratové, Czerninové, Kinští). Každopádně ale jen více takových dokumentů věnovaných skutečně zajímavým lidem, kteří i v této době staví na něčem jiném než na penězích.

pro hodně malé děti zjevně docela účinné. Když si odmyslím strašnou animaci, chrochtání, neustálé skákání do kaluží a epileptické záchvaty smíchu na konci skoro každého dílu, jde rozhodně o zábavný seriál. Narozdíl od leckdy slušně fantazijních českých večerníčků je tento anglický seriál pragmatický tak jako Angličané. Odehrává se v obyčejné rodině, která zažívá úplně obyčejné starosti - malá Peppa se učí jezdit na kole, jede na piknik, pomáhá na zahradě, hledá tatínkovi brýle, pohádá se s kamarádkou atd. atd. Navíc se děti jen tak mimochodem dozvědí spoustu praktických informací např. o Měsíci, o sázení rostlin nebo třeba o recyklování. Příběhy mají ale dvojí dabing, z nichž ten novější sestává ze schválně a neuměle pitvořivých hlásků a je naprosto strašný (náhoda nebo důsledek nedávné dabingové stávky?).

ne, že by téma nebylo závažné nebo zpracováníhodné. Právě naopak. V průběhu filmu se navíc několikrát až nebezpečně přepólují sympatie k jednotlivým postavám a mění se odpovědi na otázku, co by bylo v takové situaci nejlepší udělat. A pro koho nejlepší, když jsou úmysly hlavních zúčastněných tak protichůdné? Celé je to ale natočeno tak nevzrušeně a nezúčastněně a konec se vleče a vleče, navíc až moc hezky a sentimentálně...

čt se z loňského roku zjevně nepoučila a nasazením naprosto nevánoční pohádky ve vánočním čase ji opět spolehlivě popravila. Kdyby ji pustila někdy v létě v páteční podvečer, mohla dostat na čsfd mnohem lepší hodnocení než na Boží hod, kdy je divák naladěn na příjem výhradně lehkých a nenáročných kousků. Druhou zásadní chybu čt udělala tím, že se nás snažila přesvědčit, že uvidíme pohádku, čímž vytvořila očekávání běžného stereotypního pohádkového modelu. Jenže Slíbená princezna kráčí ve stopách střelených pohádek typu Taneček přes dvě pekla, O chytrém Honzovi atd. Čeho si na ní cením nejvíc je schopnost vytvořit funkční a vnitřně konsistentní svět. To se poslední dobou českým pohádkám daří jen málokdy, ale právě Slíbená princezna je v tomto velkou výjimkou. Zde funguje všechno precizně, motivace a prokreslení postav, i jejich vývoj, i když je často nutné uchýlit se k hodně velkým zkratkám. Pohádka záměrně staví na vtipu a ironii všech druhů a barev, takže se shazují všechny hodnoty, které v pohádce známe a požadujeme, až na ústřední motiv velké lásky na první pohled a konečného vítězství dobra nad zlem. Že se ne všechno povedlo je věc druhá, některé momenty byly opravdu přestřelené, ale osobně mi třeba přijde nechutnější, že v Pravém rytíři jeden z falešných kumpánů střelí zákeřně vílu do zad a na konci odchází naprosto nepotrestán, nezměněn. A že princezna není hezká? Taky jedno velké klišé, stojící za nabourání, zvláště v konkurenci jedenácti sester. Ostatně nehezkých princezen jsme už taky viděli v pohádkách spoustu. Česká pohádka to má v dnešní době těžké. Snažit se točit jako dřív přináší krajně rozpačité výsledky a pokud to někdo náhodou zkusí jinak, tak ho diváci ukamenují.

typické bergmanovské ingredience - opuštěný dům na ostrově, odcizené vztahy (zde hlavně mezi otcem a dětmi, počínající odcizení mezi manžely, ale přetrvávající důvěrnost mezi sourozenci), hledání Boha (ale s tím pavoukem se Bergman snad musel inspirovat u Dostojevského, nebo to byla náhoda?) i smyslu bytí. Karinina nemoc se stává katalyzátorem všech vztahů a přes neveselý konec tu zbyl i prostor pro naději (aspoň pro syna), což nebývá u Bergmana pravidlem. V první polovině se toho opravdu mnoho neděje, ale druhá všechno vynahradí, propad do nemoci je natočený skutečně sugestivně. Na tradičně skvělou kameru snad ani netřeba upozorňovat.

nejsem přítel disneyovek ani zpěvů ve filmu, ale tady musím přiznat, že mne párkrát dostali. Příběh je naprosto tuctový, písně jsou snadno zapomenutelné, k tomu pár milouškých zvířátek a celé je to tak pastelové a zároveň tak nakažlivě optimistické, že člověk místy vypne kritického autopilota (proč se jmenuje po salátu? kde vzala chameleona? atd.atd.) a prostě jen zírá (scéna v hospodě), co že to jako má být? V některých detailech animace okouzlující a jako živá (detaily šatů atd.), přesto by se ale cestou napodobování 3D animované filmy rozhodně dávat neměly - zlatí tvůrci s osobitým autorským rukopisem... Co mi už opravdu hodně pije krev v jakémkoli americkém filmu jsou ty jejich nesnesitelně žvavé, suverénně hláškující a jakože vtipné postavičky (extrémní příklad je Osel ve Shrekovi) - prvních pět minut je to možná legrace, ale pak je to už jen otrava - dovedete si představit trávit delší časové období ve společnosti takového jedince? Chudera Locika/ Rapunzel padne kolem krku prvnímu (doslova) chlapovi kterého potká, aniž by měla jakékoli srovnání, docela by mne zajímalo, po kolika letech (měsících?) na něj zase vzala pánvičku. Viděno taky s českým dabingem, který je nutno pochválit, zvláště Kotek předčí originál snad několikanásobně. A překladatelský bonus (v originále se nic takového nevyskytuje) "Šemíka néé!" je fakt povedený.