Cubah

Krásný a napínavý, smutný film o světě, který nám nepatří a přesto si na něj děláme nárok, o hrstce statečných, kteří neváhají nasadit svou svobodu a život za ten nádherný a pomalu mizejícíc svět. Proklatě drsná podívaná pro milovníky přírody. Kéž by tohle dokázalo měco změnit...

Pro mně osobně se tenhle seriál stal srdeční záležitostí. Není dokonalý, ale rozhodně se snaží, vytváří si svůj svět, svou mytologii, i když je zde jasně oddělené dobro od zla, zejména ve druhé temnější sérii tam dostávají i kladné postavy svůj záporný rozměr a stávají se komplikovanějšími a propracovanějšími. Kromě 2-3 dílů jsem si každý krásně užil a nechal se snadno nalákat do toho světa mýtů - boje dobra a zla. No a pak samozřejmě Kahlan Amnel... :-)

Včera jsem hodnotil Motel smrti s Kate Backinsale a nemohl se rozhodnout, jestli se mi líbí jen jak vypadá, nebo i jak hraje. Ale po tomhle filmu mám jasno, převálcovala mě stejně jako celý tenhle film - ale taky mě dost vyčerpal. Náročné téma, nic co by tu už tolikrát nebylo, ale netriviálně zpracované a velmi zdařile provedené. Pointa celého tohohle příběhu mne náhodou napadla asi v půlce filmu, ale když opravdu přišla, tak mě stejně překvapila. Pořád jsem zároveň s hlavní postavou prožíval konflikt rodiče a novináře a pod tlakem okolností povoloval klonil se spíš k tomu prvnímu. Ale nakonec to všechno do sebe zapadlo a pochopil jsem - zároveń však vyvstal další vnitřní konflikt stran věrohodnosti a objektivity ústřední hrdinky, její skutečné motivace ke vší té čestné tvrdohlavosti. Ne, mě celý tenhle příběh nepřišel díky konci tak jednoznačný a "čestně oddaně dětinský" jak z něho vyplývá. Je to mnohem složitější. A úžasný byl taky Alan Alda. Tleskám, tohle drama jsem si opravdu užil.

Vynikající "komorně-přírodní" a trochu psychedelické (což u Boylea není nic výjimečného) drama o neuvěřitelné vůli a lásce k životu. Přesvědčivá filmařina, skvělá muzika, v závěru hlavně s báječnými Sigur Rós, kvůli kterým dávám proti původnímu plánu ještě tu jednu hvězdu navíc.

Krutě depresivní film. Proč? Protože nevypráví o ničem, co by opravdu nebylo...

Vysoká (ta nejvyšší) škola načasování, gradace a skvěle vypointovaných situací. Poprvé jsem tenhle film viděl v den, kdy jeho režisér bohužel zemřel. Ale aspoň tu zůstaly jeho filmy, léky na každý smutek a každou bolest. Ať je Ti tam dobře Blakeu, a natočte tam s Peterem zase něco tak úžasného, jako Večírek nebo Růžové pantery...

Máme své podvědomí, vědomi a taky nevědomí... Kolik těch vrstev vedomí máme sakra??? Nevím, ale Počátek stojí na hranici mezi nimi - na hranici mezi podvědomím, vědomím a nadvědomím, na hranici snu a reality. Úžasné, ale chci se probudit a probouzím se po více než dvou hodinách depresivně dokonalého snu...

Rozhodně to skvěle vypadá, ale chybí mi mezi těmi báječnými i dramatickými obrázky nějaký silnější a osobnější příběh, který by je spojoval, dal se uchopit a zpracovat, hlavně v té emocionální rovině. Čtyři hvězdičky za vizuální stránku, odvahu tvůrců a konečně i důkaz, že to jde i v našich podmínkách... P.S. Po druhém zhlédnutí tu jednu hvězdičku ještě přidávám, on je ten příběh přece jen vnitřně naléhavý a plný emocí, ale jinak, spíše v jednotlivých epizodách než v celém jeho průběhu, jak jsme zvyklý u většiny "příběhových filmů"...

Jedna z mála výjimek, kdy "oficiální text distributora" plně vystěhuje, jaký ten film je. Běhá mi z něj mráz po zádech i po několikerém zhlédnutí. A jestliže budu hodně filozofický, což budu, přijde mi tenhle skvěle zpracovaný příběh jako stále aktuální metafora i současného stavu světa. Můžete si zatím představit mnohé, asi není třeba rozvádět to více. Svět krys a lidí se v tomhle snímku tak nádherně prolíná a bez jakéhokoliv zjednodušení říká, že je vlastně úplně jedno, kolik má krysa nohou. Pořád se jedná o tvora zkaženého, inteligentního, destruktivního a hamižného...

Svou poetikou a taky psaním přímo do obrazu, lyrickou kamerou a jakýmsi vnitřním vyzněním mi tenhle film připomína Svůdnou krásu Bernarda Bertolucciho, jen jde řekl bych trochu hlouběji a v hledání nějaké své pravdy není tak povrvchní, zahleděný do sebe, je svobodnější, stejně jako Alexovo putování samotné. Taky příroda (částečně i město) je reálnější a životnější než Bertolucciho umělecká komunita na lyrickém toskánském venkově. Teď mi tak napadá, proč vlastně ty dva filmy srovnávám? Prostě jen tak...