Akana

Přesně takhle má vypadat smysluplná filmová adaptace knižní předlohy. Román jsem četl relativně nedávno, takže ohledně děje mě nemělo co šokovat a byl jsem s tím dopředu srozuměný. Co mě ale jednoznačně nadchlo, byl způsob, jak si s tou látkou Lynne Ramsay poradila. Přesně si uvědomila, kde končí literární způsob vyprávění a kde začínají možnosti toho filmového. Díky tomu nesledujeme zmrzačený výcuc z knihy, ale naprosto soběstačný tvar, kde starou belu sejde na tom, že se do něj z předlohy nemohly vejít všechny nuance. Film si je totiž nahrazuje jinými, z vlastních zdrojů. Skvělá Tilda Swinton je bez diskuse, ale je tady ještě taky fantastická hudba Johnnyho Greenwooda. Ten kluk mě znovu přesvědčil, že na poli filmové hudby je v tom zástupu řemeslníků, jakkoli kvalitních, jedním z mála se skutečnou vizí.

Byly chvíle (zhruba uprostřed), kdy jsem si říkal, že právě sleduju nejlepší Tarantinův film. Náramně jsem si užíval tu divadelní konstrukci děje (tarantinovsky užvaněné postavy jsou tu ještě užvaněnější, ale ty dialogy jsou mistrovské a ani trochu nudné), která občas připomínala detektivky Agathy Christie. Mistrovskou práci s detaily. Odkaz na Carpenterovu Věc (není přece možné, aby řetězec "Někdo z nich není tím, za koho se staví"-vánice za okny-Kurt Russell-Ennio Morricone nebyl mrknutím tímto směrem). Napětí přehuštěné k prasknutí. Od momentu, co se začalo střílet, chlístat krev a už bylo víceméně jasné, kdo s kým a proč, mě to už bavilo méně. Konec bych si představoval rafinovanější, takže jsem z absolutního nadšení poněkud slevil, na 90% to ale pořád stačí. Důležité je, že mě Tarantino stále má čím překvapit. Je zajímavé, že už potřetí v řadě je jeho ústředním motivem rasismus. Ale nedělám si těžkou hlavu s tím, jestli je jeho zpracování tématu nějak objevné nebo hluboké. Od nahlížení pod filozofické pokličky mám Larse von Triera (i toho mi film "dovysvětlujícím" komentářem v jednu chvíli připomněl), Tarantino je tu od filmové zábavy. A v tom je stále nedostižný.

Vždycky, když už se v té záplavě nejrůznější muziky, co poslouchám, začínám tak nějak ztrácet, a smysl toho všeho se zamlžuje, je to přesně tenhle druh filmu, co mě dokáže nasadit zpátky na správnou kolej a připomenout, o čem to vlastně celé je. Podobně na mě funguje snímek Na pokraji slávy, i když tam se najdou i hořké tóny. Piráti na vlnách jsou naproti tomu čirá nostalgie, humor, lehkost a nadsázka. V žádném případě si nekladou za cíl být realističtí. Branaghův upjatý vládní fašoun je jasná a záměrná karikatura a více či méně idealizované jsou i všechny ty rozkošné figurky na palubě Radia Rock. A nesedí to ani chronologicky: lecjaká skladba, která ve filmu zazní nebo je zmíněná, je pozdějšího data, než se děj odehrává. Ale to je všechno, aspoň pro mě, irelevantní. Ten film je potřeba brát především jako poctu těm pro rock'n'roll požehnaným časům a lidem, kteří mu zasvětili život. Poctu nesentimentální, napěchovanou vypečenými vtípky a příhodami (dlouho jsem se u filmu tak často nesmál nahlas). Tohle mě fakt nakopává.

Anderson definitivně vystoupil ze stínu Roberta Altmana a formálně vyspěl k naprosté umělecké soběstačnosti. S neústupným soustředěním jde za svým cílem, za vyjádřením myšlenky, a to bez ohledu na ohrádky, které na krocení podobně originálních umělců staví Hollywood ve jménu masového vkusu. Až na krev se filmařskými stereotypy nenechává omezovat, což je dnes, a především v americké produkci, málo vídaná věc. I ty nejzářivější režisérské hvězdy současnosti (namátkou Nolan, Cuarón, del Toro) přistoupily na kompromisní přetahování o vlastní vize s diváckou obcí a točí sice výborné, ale přece jen blockbustery na zakázku. Až někdo ukecá/uplatí Andersona k natočení třináctého dílu Transformers, bude opravdu zle. /// Málokdy se vyjadřuju k hudbě, ale tady musím. Stejně jako Andersonova režie je hudební doprovod excelentní, jdoucí proti filmovým klišé a naopak přímo po smyslu dění na plátně. Johnny Greenwood (a podotýkám, že při sledování filmu jsem netušil, že autorem je člen mojí oblíbené kapely) vytvořil něco, co dává vzpomenout na vzrušující období americké kinematografie 60.-70. let a naopak zapomenout na nabubřelou pseudosymfonickou konfekci, která dnes vládne všemu a svojí všudypřítomností vnucuje falešnou představu, že právě takhle má správná filmová hudba vypadat, a jejíž nejšikovnější řemeslníky všichni "soundtrackisté" tolik obdivují.

Zkraje bych chtěl připomenout asi nejlepší, protože nejvýstižnější komentář, na který jsem tu narazil, Paldiniho "Kdo netančí, nepochopí". Ale chci upozornit na jednu věc, která tu moc propíraná není, a sice atmosféra. V tomhle pořadu můžu všem věřit, že je to skutečně baví a že všechny ty úsměvy a aplauzy nejsou jen falešná fasáda pro diváka. To je fakt vzácnost! Každou chvíli se některý ze soutěžících svěřuje, jak je rád, že do toho šel, protože ho to strašně baví, a já vím, že nekecá. Ze StarDance úplně čiší, jaká se tam vždycky utvoří skvělá parta a patří do ní všichni: tanečníci, moderátoři, kapela, porotci i všichni ti, které při přenosu nevidíme. A už několikrát se mi stalo, že celebrita, na níž jsem do té doby měl názor všelijaký, se mi díky StarDance stala skoro sympatickou. Nízká hodnocení na CSFD mě mrzí, ale nepřekvapují: tam, kde polovina národa vzývá Kabát, asi opravdu nemůže být vztah k tanci moc pozitivní (viz boshkeho komentář).

Zvíře v nás je pořád naživu a civilizovanost je jenom chatrný přehoz, kterým se ho snažíme zakrýt. Sam Peckinpah si o tomhle nedělá žádné iluze. Násilí ho fascinovalo vždycky (taky to od Monty Pythonů ve skeči "Salad Days" pěkně schytal) a ve Strašácích ho má jako hlavní téma. Vyjadřovací prostředky možná trochu zastaraly, ale atmosféra je od začátku pořádně hustá a morální stanoviska nakonec pěkně rozviklaná. Jo, to byly časy, když se americkej biják obešel bez špetky patosu. Hoffman jako vždycky famózní. 90%

Není to stoprocentní pětihvězda, ale málo vídanou minimalizací formálních i dějových klišé, a opravdu mrazivou, vtahující a (bohužel) věrohodnou vizí budoucnosti se tenhle film dost rázně vetřel do mojí přízně a odhaduju, že v ní i setrvá. Cuarón je opravdu šikula, navíc s vzácnou schopností vybalancovat morální rozměr - jeho poselství není úplně mělké (na Hollywood, samozřejmě), je srozumitelné, přitom ale netlačené za každou cenu do popředí.

Přelomový... Já vím, že s takovým označením se musí opatrně. Ale jak jinak označit film, který přináší divákovi vjemy tak odlišné od toho, co do té doby z plátna nasával? Ano, dalo se vyhnout několika hollywoodským retuším a zajít o něco dál do transcendenční mlhoviny (Kubrick nebo Tarkovskij by to asi udělali), ale důležité je že dechberoucí vizuál se jen neopájel sám sebou, nezabil atmosféru ani myšlenku, která je sice jednoduchá (člověk je křehká nádoba), ale nádherně podaná. Vysoce kontaktní zážitek. 90%

No, už po prvním shlédnutí, kdy jsem s mírnými rozpaky zůstal na čtyřech hvězdičkách, jsem tušil, že tenhle film bude zrát. V jeho jinakosti je něco fascinujícího. Něco, co mě k němu znovu táhlo a lákalo znovu se v něm porýpat a vychutnávat si detaily toho komplikovaného a svědivě bezvýsledného pátrání. A když ani po takovém analytickém přístupu nenacházím vady a naopak se mi mnohé pasáže zarývají víc a víc pod kůži? To je přece pravý čas přidat poslední hvězdičku. Fincher už mi při The Social Network dokázal, že umí atraktivně zfilmovat snad cokoli. Zodiac to potvrdil ještě působivěji. A srovnávat ho se Seven je opravdu nesmysl, tady jdeme po úplně jiné stopě a za jiného počasí.

O morální nadřazenosti demokratického rozhodování, kterou tenhle film prosazuje, by se dalo diskutovat a možná by se mezi hypotetickými dvanácti diskutéry taky našel jeden rýpal, který by jí začal zpochybňovat. Co ale jde zpochybnit jen těžko, je genialita s jakou je tohle fascinující soudní drama napsané a natočené. Každá minuta je jakoby nabitá statickou elektřinou a všechny si člověk vychutnává třeba i podesáté. Stěží překonatelné.