FilipRut

Dokument je zajímavý hlavně velkým počtem unikátních záběrů a komunistickou tendenčností komentáře - 2 v 1: Propagandisticky o nacistické propagandě.

Válka přežvejkaná v melodrámo pro amíky. Vlastně pitomá dojímačka, co se tváří jako náročná osudovost. Dvě mouchy jednou ranou pro teenagery, co se nemůžou rozhodnout, jestli si dneska večer zapařej Call of Duty nebo se kouknou na Lásku nebeskou. Ve srovnání s válečnejma filmama jako Stalingrad (1993) nebo Apocalypse Now (1979) samozřejmě úplně směšný.

Oproti známějším Imaginárním láskám je Xavierův debut méně stylový ale zato stokrát palčivější a upřímnější. Vůbec ho nedokážu hodnotit s odstupem a je to snad dobře, protože rozhodně nebyl s odstupem natáčen. Jsem si jenom jistý, že jsem nikdy neviděl pravdivěji a silněji zachycený "moderní" vztah matky se synem. Je to ale hodně specifický vztah i typ postav, kdo nikdy nic podobného nezažil, pravděpodobně mu film nic neřekne. neobjektivních *****

U akčního sci-fi filmu se nepředpokládá, že by byl realistický. Dobrý akční sci-fi film je, pokud se mu povede gradovat tak, že nějaká část diváka filmu neustále věří, protože to dává v daném vesmíru smysl. Pokud tahle gradace vede od bledého hackera/kanelářské krysy až k vyvolenému Neovi letícího k obloze, pravděpodobně se koukáte na nejlepší film svého žánru - první díl Matrixu.

Psychedelie, deprese, vtip / absurdita, šok a nechuť / animovaná symboličnost... Kdyby tenhle film trval hodinu tak je to nesnesitelná podívaná, za 17 minut s člověkem dokáže pohnou aniž by ho nudil nebo znechutil. Na 17ti minutách si může dokonce dovolit nedotahovat témata dokonce a nabízet jenom čisté obrazy. Protože jsou sakra silné.

Jaký důvod může člověk mít aby spáchal hromadnou vraždu na náhodných obětech? Co to je za člověka? A může za to jenom on sám, nebo vinu nese i jeho okolí? Témata Kevina jsou z větší části nezodpovězená a nezodpověditelná a proto jsem se na film dost zdráhal jít. Zažil jsem ale jedno z nejlepších filmových překvapení roku. Lynne Ramsay jde na tak veliké a zatěžkané téma velice citlivě. Když popisuje Kevinovo dětství a vztah s rodiči, nesnaží se o nalezení nějakého banálního základního důvodu celé tragédie, ale nabízí komplexní bohatý a přiznaně subjektivní obraz, ze kterého Kevinovo vraždění sice není pochopitelné, ale je představitelné. Ve filmu není jediná natažená nebo zbytečná scéna, přesto dává dost prostoru pro mlčení tam, kde o věcech prostě mluvit nejde. V závěr filmu pro mě ale přichází téma nejsilnější. Na pozadí zmaru a rozvrácených životů matky i syna prosvítá v poslední scéně něco, čemu se nabubřele říká "nepodmíněná láska", silně, čistě a bez patosu. Vynikající herectví Tildy Swinton a Ezry Millera jsou tu prostředky k opravdu silnému zážitku.

První půlhodina Myslícího moře vtáhne diváka přímo k jádru toho, co tenhle film může nabídnout. V nekompromisní konfrontační flow filmového reportéra, který se snaží od okolních zmatených chodců zjistit upřímnou odpověď na otázku "Kdo jste?", bez škatulkování a pojmenovávání lidských funkcí. Největší průšvih nastává, když film po této našlapané a strhující půlhodině neskončí, ale teprve se dostává ke své druhé, podstatně horší části. Pozornost se zaměřuje na tvoření samotného autora a film se začíná před divákem vytvářet v reálném čase. Jak sám autor ve filmu přiznává, od této chvíle řekl už vše co říci chtěl, těžko říct proč se potom rozhodl mučit diváka další hodinu. Základní téma filmu se nemění a po objevení tohohle základního mechanismu je divák nucen sledovat další hodinu pseudointelektuální nudy. Odpověď na otázku po vlastní podstatě je jedním ze základních témat moderní filosofie, ta ale většinou nabízí mnohem zajímavější a propracovanější způsob uvažování i závěry. Myslící moře se svým tématem naopak zachází banálně a povrchně a místo nového pohledu na věc nabízí jenom (jistě kvalitně filmově zpracované) nekonečné obrazy té samé marnosti. Nuda, zbytečný nihilismus a žádný nový názor + velká počáteční naděje a potom obrovské filmové zklamání. * za snahu