daGGos

Manga Sakamichi no Apollon patří k jedněm z mých nejoblíbenějších, proto jsem k seriálu pochopitelně přistupoval s velkými očekáváními, naplnila se? Seriál se snaží poměrně věrně adaptovat originál, žel 12 epizod je prostě příliš malý prostor a děj tak ubíhá jak splašený kůň, tu vynechajíce jen krátký dialog, jindy klidně i celou kapitolu. Zamrzí to o to více, že původní Sakamichi no Apollon není nikterak rozsáhlá manga a formát čtyřiadvaceti dílů by na nějaké její rozumné zpracování bohatě stačil. Takhle zůstává adaptace někde na půli cesty, neodhalujíc tak úplně motivace některých postav, případně střípky z jejich minulosti. To samé platí i o samotném závěru, který byl na můj vkus až příliš otevřený a neznalého diváka ponechá se spoustou nezodpovězených otázek. Co však anime na svého tištěného bratříčka ztrácí do hloubky, to nahrazuje audiovizuálním zpracováním. Kresba sice nepatří k úplné špičce současné anime produkce, ale při vší úctě k Yukimu Kodamovi (který má celou sérii na svědomí), oproti originálu je to obrovský skok kupředu. Soundtrack je velice kvalitní, obsahující i jazzové klasiky typu Art Blakeyho. Jaká je tedy odpověď na výše položenou otázku? Ano, seriálové Sakamichi no Apollon rozhodně nezklamalo. I když totiž není zcela vybroušený, pořád se jedná o jeden z nejzářivějších diamantů jarní sezóny, potažmo i celého roku Silné ****

Hlavní hrdinka, nosící pod sukní za kalhotkami zasunuté nůžky, která při stavu štěstí vysloveně "zvrací" sliny a její mužský protějšek, který se do ní po ochutnání její poslintané lavice bezhlavě zamiloval a při nedostatečném dávkování těchto tělních tekutin se u něj objevují abstinenční příznaky? Ano, zní to dost podivně, na druhou stranu, jen těžko by někdo mohl sledovat anime a japonskou tvorbu celkově bez toho, aby si vypěstoval nějakou toleranci, protože co si budeme nalhávat, snad v každém díle východoasijské produkce se vyskytuje určitá míra abnormality. Nicméně i ostřílení otaku by se měli mít na pozoru, protože Nazo no Kanojo X je v tomhle směru skutečně samotným vrcholem, špičkou ledovce pošukanosti, otevřeně propagující dost nezvyklý druh fetišismu a vůbec se nebudu divit, pokud mnoho diváků po pár minutách sledování vzdá, přičemž upřímně, nelze říci, že by se tím připravovali o nějak výjimečný zážitek. Anime totiž kromě té ujetosti a nadstandardní dávky fanservicu už prakticky nic jiného nenabízí. Charaktery jsou snad až na Urabe (která ale také není zrovna ztělesněním charismatu a jedinečnosti) v rámci žánru (takový hybrid mezi ecchi a rabukome) naprostým standardem, vztah ústřední dvojice se v podstatě vůbec nikam neposouvá, děj jednotlivých dílů je předvídatelný a ani vata v podobě různých rádobyhumorných situací příliš nefunguje. Za co naopak zaslouží Nazo no Kanojo X pochvalu, je audiovizuální zpracování, kterému rozhodně nelze upřít styl, ale to je bohužel jenom slabá náplast, která seriál hluboko z průměru vytáhnout nedokáže. Lepší **

V rámci současné anime tvorby je Natsume yūjinchō tak trochu úkaz. Nenabízí žádný strhující příběh epických rozměrů o záchraně světa a princezny k tomu, nedočkáme se žádných překvapivých scénaristických twistů a kotrmelců, nepodbízí se laciným fanservicem ... jinými slovy se od ostatních populárních seriálů liší prakticky ve všem, a i přesto má tahle série už 4 řady (46 dílů) a dost možná se nejedná o konečné číslo. Epizodický děj si ubíhá šnečím temptem, soundtrack se snad kromě openingů a endingů za ty léta vůbec nezměnil a podobné zdání by mohlo vzbuzovat i vše ostatní, jenže pak si člověk pustí některý z dílů první řady a zjistí, jaký ohromný skok udělali jak jednotlivé postavy, tak i kvalita samotného scénáře (jinými slovy schopnosti autora mangy, kterou seriál adaptuje). Ten vývoj je tak postupný a tak pomalý, že lze při sledování lehce přehlédnout, ale o to realističtěji působí. A stejná slova jdou pochopitelně aplikovat i na Shi, které ač již čtvrtým seriálovým pokračováním, rozhodně nelze považovat za nějakou nastavovanou kaši, nýbrž naopak za dosavadní kvalitativní vrchol celé série. Pro příznivce slice of life a japonského folklóru prakticky povinnost. ****

Příběh zasazený do roku 1964, kdy Japonsko pořádalo letní olympijské hry, vyprávějící o jedné staré školní budově a lásce, které osud nepřeje (nebo přeje?). Pěkná animace, famózní soundtrack a příjemně nastolené tempo ubíhání nepříliš komplikovaného děje. V rámci tvorby studia Ghibli se nejedná o úplnou špičku, ale i tak se Kokuriko-zaka Kara rozhodně neztratí. ****

Je tomu už skoro patnáct let, co se na světlo světa vydrala první seriálová adaptace fenomenální (a stále vycházející) mangy Berserk, za kterou stojí Kentaro Miura. Jednalo se o adaptaci bezpochyby výbornou, nicméně znalci originálu musí potvrdit, že autorům se do těch pětadvaceti dílů rozhodně nepodařilo vtěsnat vše z té zhruba stovky kapitol, kterou do anime zpracovávali. A nyní přichází nová filmová trilogie, která si dává za cíl předlohu ještě více ořezat a narvat ji do nějakých dvou seti minut. Na výsledku je to pochopitelně znát, minimálně tedy v případě 1. části této trilogie, která zatím jako jediná vyšla. Bitva střídá bitvu, důležitá událost důležitou událost, návaznost pramalá a neznalý by tak klidně mohl nabýt dojmu, že se jedná jen o jakýsi sestřih spíše než samostatné dílo (a rozhodně nebude zas tak daleko od pravdy). Film je proto čistě a výhradně pro fanoušky, kteří ocení už jen to, že jejich oblíbená série navlékla nový a hezčí kabátek, že akce je mnohem výživnější a že z Casky se ve třetím rozměru stala ještě větší kočka. Já se k takovým lidem rozhodně počítám, proto i přes výše zmíněné výhrady stejně film ohodnotím jako vysoký nadprůměr. A připojím přání, aby trilogie byla úspěšná a konečně někoho dokopala k tomu, aby zadaptoval Retribution Arc, případně i další Gutsovo příhody. Slabší ****

Asi největší problém Pani Poni Dash! je celkem nasnadě - nemáte-li Japonsko takříkajíc v malíku, ujde vám jedna z nejlepších části celého seriálu. Ten je totiž vrchovatě napěchovaný všemožnými odkazy a parodiemi na literární i filmová díla (pochopitelně včetně anime), známé osobnosti a historické události Japonska ( naštěstí tohle částečně řeší překladatelé, kteří většinou ke svým překladům dávají alespoň drobné vysvětlivky). Tím ale rozhodně nechci říct, že si Pani Poini Dash! mohou užít jen japanofilové a ten zbytek pouze s otevřenou Wikipedií, i těm z vás, kteří o kultuře země vycházejícího slunce neví zhola nic a Kamen Raidera považují za pokračování Knight Ridera, totiž může seriál nabídnout velmi dobrý komediální zážitek plný absurdního humoru a ještě absurdnějších postav. Co se vizuálního zpracování týče, tak na triku jej má studio Shaft a opět potvrzuje, že v rámci celkové stylovosti a kvality kresby se jim může jen málokdo rovnat. Audio pak slaví úspěch hlavně u chytlavých OP, v samotném seriálu už zas tak výrazné není. Co říci závěrem? Pani Poni Dash! rozhodně doporučuji, výborné anime které ale dle mého názoru trochu doplácí na svou délku, poněvadž zvláště ke konci se už některé opakující se gagy přeci jen omrzí, proto dávám "pouze" ***.

Romantická dějová linka, šmiknutá trochou nadpřirozena, schématické (nikoli však otravné!) charaktery, slušná (i když velmi často se opakující) komedie, kvalitní audiovizuální zpracování. Inu x Boku SS není sice žánrově zrovna mým šálkem čaje, ale i tak jeho shlédnutí nijak zvlášť nelituji. Nenáročná podívaná, slabší ***

Nemohu říci, že bych se při sledování Shakugan no Shana III nějak výrazněji nudil. Spíše naopak, jakkoli je to už nějaký ten pátek, co jsem dvě předchozí řady viděl, dovolím si tvrdit, že právě 3 nabídla zdaleka nejucelenější zážitek s ohledem na to, že se nechodilo kolem horké kaše (natahování děje scénami ze školy a reálného světa, milostný trojúhelník a podobné ptákoviny, které mi dříve u Shany lezly krkem) a naopak se jde přímo na věc, takže je finále téhle seriálové trilogie výhradně příběhové a bojové. To by bylo (a v případě početných soubojů i je) rozhodně fajn, nebýt jedné "maličkosti" v podobě scénáře. Rozhodně se nepovažuji za nějak přehnaně náročného diváka. Ba právě naopak, patřím mezi ty všežravce, kteří jsou schopni mlaskat i nad leckterým brakem, je-li dobře naservírovaný (Guilty Crown). Ale (kupodivu) i já mám určité meze a standard, které poslední Shana už značně překročila. Že hlavní protagonista zčistajasna zAnakinovatěl? Nu dobrá. Některá nelogická rozhodnutí a twisty vyčarované jen tak z kouzelného klobouku? Dejme tomu. Ovšem aby hlavní konflikt celého anime byl v podstatě zbytečný, přičemž veškerá snaha a oběti postav přišly díky závěru úplně vniveč, tak to je už i na mě moc silná káva (více SonGokussj a jeho spoiler). Bohužel, právě tohle je hlavní a dost možná i jediný důvod, jež mi zabraňuje dát Shakugan no Shana III alespoň lehce nadprůměrné hodnocení. Lepší **

Onegai Sensei ve slušivějším kabátku. ***

Takové moje guilty pleasure. Příběh by se dal označit za klona Code Geass po lobotomii, je plný žánrových klišé, (smrtící virusy,školák s tajemnou nadpřirozenou silou zachraňující svět,...) nesmyslných twistů a hloupých dialogů. Vývoj většiny charakterů je přinejmenším podivný a stejně tak i rozhodnutí, která činí. Nicméně, jakkoli jsou tohle všechno pádné důvody k tomu, aby Guilty Crown divák odsoudil, já tak neučinil a rozhodně toho nelituji. Naopak, časem jsem si na tuhle hru autorů, kdy mnohem více než o logiku jde o dramatičnost a efekt, zvykl a celý seriál si náramně užil. Nic pro intelektuály, ty nechť prosím kliknou na křížek vpravo nahoře, ten zbytek by ale mohl Guilty Crown minimálně vyzkoušet. Kdoví, třeba se najde další pošuk, kterému se tohle anime zalíbí stejně jako mně. Slabší ****