Caym

Natočit film o léčbě AIDS tak, aby z toho nevznikla ubrečená, depresivní, ale ve výsledku hollywoodsky patetická sračka, je umění. Natočit ho tak, aby každý záběr zůstal stejně silný a měl určitou výpověď, chce talent. Přidat do příběhu - který je přece jen jedna velká depka - subtilní humor, chce odvahu (a talent). Zahrát texaského nevycválaného homofobika, který se ocitl uprostřed své vlastní noční můry, chce sakra talent. A o Jaredu Letovi už jsem mluvila? Fuck yes. PS: jestli hledáte realistický snímek ze světa LGBT, který ale nebude křičet LGBT za každou cenu, zkuste to tady

Myšlenky, vzpomínky a pocity umí člověku dokonale zamotat hlavu - a Josh Mond to umí zachytit.

Absurdní a hořkosladká road movie, která dostala nevhodnou nálepku MFF Karlovy Vary zvanou "černá komedie". Občasný humor v Rebollově snímku vychází z absurdity, absurdita vychází ze snahy užívat si život, ačkoliv se ve vašem těle rozpínají tři tumory, snaha užívat si život se mísí s bolestí a bolest přechází ve vzpomínky. Rebollův snímek mnohem více než k bouřlivému smíchu přivede člověka k úsměvnému zamyšlení. Nemocný prchajícíh vrah je ve skutečnosti člověk, který žije v okamžiku. Tak jako každý jiný potkává lidi, opouští lidi, vydává se na místa, která mu něco říkají, a pak se na ně vrací, aby si vzpomněl - jenomže - ten okamžik už je dávno pryč. A když do toho všeho zamícháte dva vypravěče, kteří se postupem času začnou překřikovat... není snímku co vytknout.

Jak Camusovské! (= I'm in love)

Za použití prvků pop kultury a videoklipových technik Luhrmann dohání filmovou postmodernu do extrémů, stírá rozdíly mezi nízkým a vysokým uměním, a zároveň přetváří světově proslulé mýty a příběhy v intenzivní kreativní koláže, které předpokládají určitou diváckou angažovanost. Stejně jako Fitzgeraldův text je i Luhrmannův filmový styl zdánlivě nenáročný, a přitom mnohovýznamový a vícevrstevný. Ve výsledku se tak ve Velkém Gatsbym schází dva jedinečné rukopisy – jeden filmový, druhý literární – aby společně vytvořily dech beroucí svět, který spolu s pop kulturními beaty, vrstvenou mizanscénou & zvukovou stopou a nafukovacími zebrami v bazénu zachycuje obojetnost svůdné jazzové epochy.

Absurdní, ironické, chladnokrevné. Fukusaku je ujetě hravý a baví - když nepočítám trochu zoufalé zakončení, které ale vyšperkovala Saw foreshadowing scéna, takže si vlastně nakonec ani nestěžuju.

z lehce úsečného začátku (Yimou Zhang očividně potřebuje chvíli na rozkoukání) k metaforickému příběhu aneb Zhang ukazuje, že k dlouhým záběrům a prolínačkám je potřeba se dostat skrze příběh - všechno má svůj čas, všechno má svůj důvod a příroda kopíruje tvar mysli. když ztraceni jeden druhému, tak v horách (na tenhle film by se povinně měli podívat všichni rodiče s komunikačními problémy, aby se jim konečně rozsvítilo, a pak taky Peter Jackson, aby mu došlo, že hrát si s kamerou je sice super, ale mělo by to mít důvod, sakra)

Emptiness? Nothing? Shaking glasses? -- I didn't do that. (He doesn't pay me.) Děcká, nesahejte kostrám na hrudníky a jděte do english verze (tak nějak předpokládám, že v češtině to ztratí 3/4 vtipu). Jo a jako bonus: Twilight v animovaném jednozáběrovém balení. (a Sandler konečně zase natočil vtipnou komedii)

...hořkosladce drásavá jízda tunelem, na jejímž konci čeká zářivá silueta nočního města a myšlenky, které jsou ve své mlčenlivé upřímnosti bolestivé, a přece svým způsobem pokřiveně krásné

Ano, má to hodně "plot gaps" (a blyštivé bitvy jako okopírované z pátého harryho pottera). Ale taky to má potetovaného Santa Clause, boží elfy a yetti pomocníky a otravného králíka. A Jackovy vlasy... no nic. Zpět na zem. (a taky mám rozněžnělou vánoční náladu!)