husokachna

Líbí se mi na tom, že to není o mě a o HonzoŠovi. Toho totiž nenávidím.

James se nepoučil, v mnoha ohledech opakuje a možná i prohlubuje chyby jedničky a jde to vidět na hodnoceních i reakcích diváků po představení. Ano, je to možná chvílema zdlouhavý, ano, postavy by potřebovaly víc prokreslit a emoce vypilovat, příběh je v podstatě neexistující a někdy (ale opravdu jen někdy) mi Way of Water připadal jako sebeparodie (krabí roboti...). Navíc jde silně cítit, že wow efekt, který měl první díl, je prostě pryč. ALE...ALE...všechny racionální a objektivní námitky a připomínky spláchne oceán Pandory jednou velkou nádhernou vlnou a kdo by mi po shlédnutí tohoto filmu řekl, že by nechtěl být Na'vi, ten je mrtvej uvnitř. I v tolik vzpomínané prostřední části jsem se nenudil ani minutu a užíval si antropologicko-přírodopisný dokument. Maličko mě možná rozhodil uspěchaný a až nefunkčně zkratkovitý začátek, ale pak jsem pochopil, že James je v tomto ohledu něco jako ty jeho futuristické stroje....efektivní až na dřeň. Jde si za svým a vše podmiňuje jedinému cíli.  A tím je vyprávět o Eywě a Pandoře. Proto jsou i postavy trochu ploché. Cameronovi jsou podle mě ukradené. Hlavní hrdinkou je Eywa a tu nám James představuje a vykresluje celé dvě hodiny. A to tak dokonale, že jsem při nevyhnutelném závěrečném střetu chtěl řvát na celý kino, zabte je, zabte ty svině lidský do jednoho. Tep jsem měl, jak když jdu do čtvrtýho patra a u toho jím pizzu (což nedělám, ale kdybych dělal, tak bych měl tep jako u sledování závěrečného dějství Avatara  ;-)). Škoda jen, že James tuto mou zainteresovanost nevyužil o trochu lépe a tak jako všechno, co se přímo netýká Eywy, závěr trochu uspěchal. Ale long story short, filmařská perla s pár vadami na kráse a kdybychom tomuhle dál míň než pět, tak budu muset jít a zrevidovat veškerá svoje hodnocení u Marvel odpadu na jednu až dvě hvězdičky. Zřím Jamese a na Pandoru se ještě letos vrátím...

Subjektivně, pokud chci zůstat fér sám k sobě, nemůžu jinak než "do plnejch" Ve své době zjevení.

Jsou filmy, které jsem neviděl a měl bych a trochu se za to stydím. Pak se ale stane to, že se nějaká stará pecka dostane znovu do kin a já jsem nakonec rád, že jsem ji ještě neviděl. To se stalo i u Apokalypsy a já si tak mohl poprvé užít její monstrozitu na velkým plátně a naplno. A že je na co koukat. V podstatě komorní příběh jedné cesty peklem do náruče šílenství, který obklopuje režijní megalomanie. Je to neskutečnej film, nepříjemnej film, kterej vás vtáhne a ždíme téměř po celou svou tříhodinovou stopáž (viděl jsem final cut) a háže po vás výjevy jako z apokalypsy ;-). A i když bych měl výhrady ke zvláštní "francouzské" části a k uspěchanosti konce (kde je i z hotového tvaru patrné, jak to tam Brando musel mrvit), nemůžu než dát plný počet uřezaných hlav. Zvlášť v kontextu s tím, jak se velkofilmy dělají dnes.

Je s podivem, že jsem ještě nehodnotil Ajťáky. I přes pár maličkostí, které bych vytknul, mě tenhle typ absurdního humoru, zejména v podání vypatlaného otce a vypatlanějšího syna Reynholmových, bavil téměř bez výhrad. Takže bych chtěl poděkovat všem, kteří se na seriálu podíleli, ale zejména těm, bez kterých by tato sympatická absurdní jízda korporátem nemohla vzniknout a tím myslím samozřejmě jádro i tmel celého štábu, kreativní a inspirující lidi, kteří vtiskli celému seriálu autentickou a osobní tvář. Nemyslím tím samozřejmě nikoho jiného než lidi, kteří ve filmovém studiu uklízí záchody. Pět hoven na čele.

Jak by řekl Aleš - Miluju! EDIT: Byly chvíle, kdy jsem si říkal, že to jde trošku dolů, ale jak jsem se malověrný mýlil. Jsem u konce třetí série a je to pořád neskutečně boží. A tak neskutečně dobře napsaný (samozřejmě stále v mantinelech "policejní soap opery" o bandě debilů z vidlákova), že nezbývá než koukat hladově dál. Nikdy jsem nechápal oblíbenost Walker Texas Rangera u svých vrstevníků a tohle je konečně Walker Texas Ranger pro mě. Jsem v půlce a už teď smutním, že to jednou skončí. EDIT 2: Dokoukáno a ano, byly chvíle, kdy už jsem se trochu nudil a kdy mě scénáristická "ekvilibristika" zdvíhala z gauče....ale pořád je parádní béčkovej krimi výlet mezi vidláky z Kentucky, kterej mi bude chybět. A proto tam nechám těch pět Raylanových klobouků, dlouho mi seriál nepřipravil tak pěkný chvíle a radost ze sledování a chtěl bych vzkázat všem těm lidem tam v Brně, co je znám, že je to skoro tak dobrý jako jejich máma.

Kroťme nadšení, pořád je to "jenom" Top Gun. A to skoro doslova. Maverick jako by prvnímu Top Gunu z prdele vypadnul, včetně (teď už ne tolik) homo řádění na pláži. Jen je s použitím modernějších filmařských metod (v tom nejlepším smyslu slova) prďáčtější a topgunovitější. Když Goosův syn Rooster začal na klavír hrát úplně stejnou písničku, jakou hrál i Maverick v jedničce, skoro mě po vzoru Sněženek a machrů po dvaceti letech ztratili. Bylo to čím dál tím víc cheesy a já už začal lámat hůl. Ale když se sedlo do tryskáčů, dvaskáčů a všech ostatních skáčů, narval mi Maverick všechny protiargumenty a příprcy do chřtánu. A tak i když je všechno v tomhle filmu tak trošku hloupý, tak trošku klišé, tak trošku stokrát viděné, Top Gun číslo dvě je tak neskutečně dobře udělanej, že všechny tyhle mínusy servíruje tak, že je z nich v závěru jedno obrovský plus a přiblblej úsměv na tváři při odchodu z kina. Ano, tohle je asi ta filmová magie, které se nám v poslední době tak zoufale nedostává. Víťa dal čtyři, ale dal by čtyři a půl, já tedy musím dát pět intenzivních přetížení. PS: Pořád to ale beru trochu jako podvod, protože stíhačky jsou prostě cool. Ale nutno přiznat, že i to se dá posrat...

Už to asi podvacáté končí a já mám zase slzy v očích. Miluju Totora pro jeho jednoduchost, čistotu a krásu. Totoro je láska.

Oasis šílenství mě v devadesátkách minulo, ale jako asi každej v naší generaci jsem ve chvílích opilecké mladické nostalgie nad končícím mládím svahilštinou zpíval Wonderwall a Don't look back in anger. Proto jsem rád, že jsem viděl tenhle dokumentární záznam koncertu v Knebworth. Důležitý je slovo dokumentární, protože vám do písniček docela často mluví fanoušci, Noel, Liam a ostatní. Takže pro zarytýho fandu Oasis to může být docela rušivý element a zklamání. Pro mě jako nefanouška to bylo moc fajn, protože díky těmto proslovům to všechno víc šlape a člověk si uvědomí, jak obrovští byli Oasis, když byli na vrcholu. A i když už se po chvíli fanoušci opakují, svým - byla to bomba, bylo to to nejlepší, co jsem kdy zažil, tam se psala historie a podobně - těžko jim to mít za zlé, když to tak prostě je. Oasis jsou koncertně neskuteční, i když tam v podstatě jenom stojí a Liam do toho dělá debila. A když se dokument dotkne mobilů, internetu a doby, která je nenávratně pryč a která byla taková čistší, jednodušší a šťastnější, tak i kdyby to byla pouze iluze nostalgických fotrů a mamin, co museli dospět, je to iluze krásná a je to Oasis. Jediný, co mi maličko nesedělo byly "rekonstrukce" událostí, tedy nascriptované, nově natočené zážitky z vyprávění fanoušků, které byly trochu cheesy. Na druhou stranu byly docela organicky začleněny do dobových záběrů, takže někdy to bylo těžké rozeznat. Jo a nakonec - ty tuny materiálu, které museli tenkrát filmaři natočit, neskutečný. Pět nostalgických zdí s plakáty.

Ano, tohle je poezie. Ano tohle je akční film (dívám se na tebe Johne Wicku). A ano, tohle je film, kde mi vůbec nevadí, že stovky nepřátel vyskakuji odnikud do dráhy střel. Ano, tohle je John Woo. Pět plných zásobníků.